Ti, kteří to bezmyšlenkovitě opakují se nikdy nedopustili kritického pohledu na věc. Musíme je vlastně označit za skalní konzervativce, kteří nepřipustí nikdy jakoukoliv pochybnost o tom, co již bylo kdysi zavedeno. Nepřipouští jakýkoliv pokrok, ani diskusi. Úplně zářným případem takovéhoto přístupu je katolická církev. „Vše již vynalezl Bůh a netřeba o tom uvažovat, neradno to zpochybňovat.“ To je samozřejmě zhouba jakéhokoliv pokroku, protože se uzavřeme do dogmat, která jsou svatá. Podobně jsme se uzavřeli do dogmatu, že domokracie vyřeší vše.
Snad jediný klad konzervatismu, který mě v té souvislosti napadá, je to, že brání změnám ukvapeným. Pokud se podíváme do historie, třeba uznání toho, že církev zavraždila Mistra Jana z Husi neprávem (jaká vražda se může opírat o právo?), jim trvalo něco kolem šesti set let. Konzervatismus vysloveně brání myšlení a nepřipouští je, protože samostatné přemýšlení ohrožuje neomylnost autorit a podstatu konzervatismu.
Ale vlastně jsem vůbec nechtěl hovořit o církvích. Chtěl jsem pohovořit o tom, že papouškováním dogmatu nikdy nepřipustíme pochybnosti o jeho racionalitě. Měli bychom se vždy velmi vážně ptát, jestli to nezpochybnitelné je opravdu ryzí pravda. Abych se necítil až tolik sám, už George Orwell pravil: „V době všeobecného klamu říkat pravdu znamená revoluční čin.“
Říkám proto s plným vědomím, že mnoha jedinci budu pokládán za šílence:
DEMOKRACIE BYLA A JE ZHOUBOU LIDSTVA
Stanovíme-li jako kritérium svobodu jedince (a v důsledku pak i celé společnosti) a jako protipól otroctví, pak můžeme odvodit, že všechny historické společnosti se vlastně vyvíjely v zásadě podle stejného klíče: od nesvobody si postupně vydobyly svobodu, aby se postupně přes nějaké fáze dekadence vrátily zpět k nesvobodě.
Podíváme-li se do historie (nejen ve starověkých Athénách) povšimneme si, že doby trvání civilisací ve fázi vrcholného rozkvětu trvaly něco kolem dvou set let. Už skotský historik (a právník) A. F. Tytler konstatuje, že: „…demokracie nemůže fungovat jako permanentní forma vlády… funguje uspokojivě a přesvědčivě pouze do okamžiku, kdy si hlasující většina uvědomí, že si může odhlasovat výhody na úkor státu… následně se upevní taková politická uskupení, která nabízejí stále větší množství výhod na účet státu, respektive na účet zbylé menšiny.“
První varování, které bychom z historie měli převzít (protože výše zmíněný jev není nic nového) je, že neplatí tvrzení, že: „volby a demokracie jsou synonyma“. U nás bychom měli tuto větičku vnímat dvojnásob silně, protože pojem demokrace je u nás zdiskreditován čtyřiceti lety „lidové demokracie“ a i po převratu před třiadvaceti lety mnoha lidem skutečný význam termínu demokracie uniká a jsou pod něj ochotni zahrnout cokoliv od anarchie až k oligokracii, či problému pořadí ve frontě, či svobody slova. Pro nás (narozdíl od Antiky) ještě komplikovanější tím, že současný technický pokrok umožňuje, aby naprostá menšina společnosti byla schopna většinu uživit!
V historii (řekněme feudální) si jistá omezená skupinka mohla dovolit lenošivý a zahálčivý způsob života na úkor aktivní většiny. Dnes je tomu v zásadě naopak. Nedávno jsem četl naprosto přesnou definici: „Značná, často i nadpoloviční většina, si dnes může dovolit výsadu cizopasení pokud má právo volit!“
Všeobecné a rovné volební právo (jehož účelem mělo být zajištění svobody a občanských práv pro všechny) v důsledku vede pouze k tlaku k záměně společenských skupin. Jiným skupinám dává do rukou nástroje k vymáhání rent na pracovně aktivních skupinách. Obecný graf struktury společnosti na sousedním obrázku charakterisuje v levé části distribuci tlaků. V části pravé naznačuje tendece jakými se tyto skupiny tlakům snaží vyhnout, neboli kým se touží stát. Trojúhelník ty skupiny kvantifikuje.
Postřehněme (viz třeba Nolanův graf), že svobody se skládají ze svobod občanských a ekonomických. A různé politické směry si váží více jedněch, jiné druhých svobod. Obecný postřeh, že svobodný člověk pracuje lépe, než otrok je, myslím, nezpochybnitelný. A jakmile je jařmen z kterékoliv strany obou svobod, jeho ochota podílet se na cizím štěstí a blahobytu poklesá tím strměji, čím je vyvíjený tlak silnější.
Historicky ale vidíme, že kdykoliv společnosti všeobecně strmě rostly a bohatly k blahu všech, volební právo bylo omezováno různými cenzy. Omezení se zakládala často na dosaženém majetku, věku nutnému k volbě, omezení dosaženým vzděláním, či jen lokalitou. Tyto cenzy v podstatě říkaly, že moc rozhodovat o tak závažných věcech obce patří do rukou jen těm zodpovědným. Pokud bychom to definovali ještě jinak, mohli bychom říci, že hlas byl dán jen těm, kteří společnost hospodářsky pozdvihovali a zušlechťovali, disponovali odpovědností, selským rozumem a mravností. Mechanismus pozitivní selekce.
V počátku devatenáctého století vyslovil americký president W. Wilson domněnku, že: „demokracie, zdá se, vítězí všude“. Nebyl s to vidět, že jen o několik let později všeobecné a rovné volební právo splodí ty nejhorší formy despocií, diktatur a válek. Všechny chudé země se nejen zavedením všeobecného nepozdvihly, nýbrž si do svého čela „demokraticky“ pozvedly fanatiky, demagogy, populisty a socialistické totalisty různých barev, fašistické, nacistické a další.
Všeobecné volební právo má tendenci k dosazení „osvícených“ diktátorů, kteří se po získání moci rychle zbaví svého osvícenectví a zavedou raději dynastický systém (Castro, Kim, ap.), nebo dochází k růstu klientelistických politických struktur, které populistickými sliby (a za veřejné peníze) získávají masivní elektoráty. (Sliby ovšem po volbách odkládají a hrají si nadále jen své mocenské hry a budují ekonomické vazby k co nejdelšímu setrvání v mocenských strukturách.)
Uplatnění všeobecného volebního práva má řadu nechtěných, ale zcela logických důsledků, jak už doložili mnozí myslitelé. Tato forma demokracie směřuje k setrvalému poklesu nejen politické kultury, ale tenduje k masivnímu poklesu všech pozitivních hodnot, úpadku mravů všeobecně, poklesu kvality mezilidských vztahů, snížení mezigenerační solidarity, neúctě ke stáří, k poklesu hospodářského výsledku a v nejzazším důsledku i k omezení svobody samé, k jejímuž dosažení původně bylo zřízeno.
V obou případech však se již dávno nejedná o demokracii, byť volby jsou pravidelně konány, nýbrž o jakousi zástěrku pro skrytý totalitarismus. Stav graduje v podstatě neodvolatelností politiků, kupčením s „trafikami“, nekonečným poslanectvím jedinců, kteří se stali „profesionálními“ lháři, profesionálními politiky. Stranami, které si za veřejné peníze vytváří takové mechanismy, aby nebylo snadné je od veřejných zdrojů odpojit.
Jedním z prvních zločinů, kterými dnešní státy promarňují to, co těžkou prací budovaly desítky generací, je odstoupení od (do té doby naprosto svaté) nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Od vyvlastňování v pofidérním veřejném zájmu, po tak vysokou etatisaci kapitálu, že státy jsou schopny nebývalým způsoubem zasahovat do soukromých výrobních procesů finančními nástroji i legislativou, až po tak drastické zdanění, že již v podstatě nelze přijímat soukromá rozhodnutí. Evropa, která po řadu staletí byla vzorem a zdrojem většiny světového pokroku, promarnila tímto způsobem své renomé jen během dvou dekád působení konceptu Evropské unie.
Volební právo je nutno omezit tak, aby nikdo, kdo je živ z veřejných zdrojů, neměl právo ovlivňovat skladbu zákonodárného (kontrolního) sboru, ani vlády, kteří tyto veřejné zdroje ovládají.
To se týká presidenta, vlády a jejích ministrů, poslanců a senátorů.
V druhém sledu všech, které stát z jakéhokoliv důvodu zaměstnáví a vyplácí.
A ve sledu třetím všem, kteří nevytváří dostatečný zdanitelný podíl na HND. Jakkoliv krutě to může znít, volební právo je třeba odebrat či omezit i lidem v důchodovém věku, kterým důchody vyplácí stát, pobíračům jakýchkoliv státních sociálních dávek, a to i těm, kteří trpí nějakým fyzickým hendikepem, který jim brání být ekonomicky soběstačnými.
V neposlední řadě musí o volební právo přijít i všichni ti, kteří využijí jakoukoliv státní dotaci.
Ti všichni, pokud by jim bylo právo volit ponecháno, by vždy volili takový směr a takovou politickou reprezentaci, která by jim tato privilegia zachovala, či ještě raději zmnožila.
Nadto je třeba odebrat politickým stranám financovní ze státního rozpočtu zároveň s povinností vést veřejné účetnictví všech prostředků, které obdrží a kterými disponují. Zákaz přístupu politickým oligarchům k přerozdělování veřejných peněz na všech úrovních, dramatické omezení počtu zákonů i úřadů, které se jejich realisací zabývají. A omezení jakéhokoliv mandátu na přesně stanovené období.
Volební „právo“ musí být ve velmi blízké budoucnosti omezeno a znovu změněno na privilegium. Jinak se ocitneme na sestupné spirále omezování a řízení osobních životů, návratu k otroctví, poklesu životního standardu společnosti, společné bídě, k následnému násilnému rozvratu a pádu naší kultury a civilisace.
Buďte první kdo přidá komentář