Koupím uhlí a plyn. Zn.: Odkudkoli

Evropské země dovezly za prvních pět měsíců letošního roku z hlavního jihoafrického centra o 40 procent více uhlí, než za celý rok 2021. Konkrétně šlo o 3 240 752 tun uhlí. Německo chce dovážet více uhlí z kolumbijského dolu El Cerrejón, i když má tento největší povrchový uhelný důl v Latinské Americe kvůli nedostatečným ekologickým a lidskoprávním standardům přezdívku „Monstrum“. Německo rovněž uzavřelo energetické partnerství s Katarem, které Berlínu pomůže se snížením závislosti na ruském plynu. Co na tom, že katarský režim čelí velké kritice kvůli pošlapávání lidských práv. S Katarem vyjednávají i zástupci české vlády. Horečně se řeší přeprava zkapalněného zemního plynu a nikdo neřeší uhlíkovou stopu tankerů, které ho budou vozit. Řada zemí plánuje prodlužovat životnost uhelných elektráren, nebo dokonce znovu otvírat již zavřené.

Hnacím motorem těchto překotných snah je pochopitelně strach. Vlády se bojí, že nebude elektřina, plyn, teplo, nebo že si jejich cenu nebudou moci lidé ani firmy dovolit zaplatit. Je logické, že konají a rychle a bez ohledu například na zmíněná lidská práva a dekarbonizaci. Priorita je jinde.

Zároveň by se ale měli všichni ohlédnout a podívat se pravdě do očí. K téhle situaci vůbec nemuselo dojít, nebo mohly být evropské země na krizi alespoň mnohem lépe připravené. Stačilo, aby v posledních letech netlačily na transformaci energetiky se zavřenýma očima a bez ohledu na následky.

Stačilo si říct, ano chceme snižovat emise, ale musíme pamatovat na vlastní bezpečnost. Nemůžeme zavírat jaderné či uhelné elektrárny dřív, než za ně budeme mít spolehlivou náhradu. Nemůžeme být tak moc závislí na zemním plynu z Ruska, musíme mít i jiné zdroje. Nemůžeme budovat obnovitelné zdroje tak rychle, když stále není vyřešena akumulace elektřiny, výroba vodíku či jiné technologie. A navíc, když se tím stáváme závislí na Číně. Nesmíme všechny peníze vyhodit za dekarbonizaci, dotace na obnovitelné zdroje atd., ale musíme je naopak použít na výzkum a vývoj technologií, které nám umožní skutečnou transformaci energetiky, skutečnou nezávislost a v důsledku i skutečné snížení emisí bez zbytečných vedlejších následků.

Nic z toho se ale nestalo. Evropská unie jen neustále zpřísňovala emisní normy, nechala emisní povolenky napospas spekulantům a rozdávala dotace. Byla to chyba, velká chyba, ve světle současné situace možná až fatální chyba. Snad si to politici uvědomí a až dokončí horečné nákupy uhlí a plynu, tak se možná zamyslí nad nějakou logickou koncepcí.