V rozhovoru s jezuitským magazínem La Civiltà Cattolica se 14. června vyjádřil Jorge Mario Bergoglio (papež František) proti obviňování pouze jedné strany v současném ukrajinském konfliktu (zde), čímž se přidal k těm, kdo ruskému prezidentu poskytují vytouženou legitimitu v této nevyprovokované válce největšího státu světa proti malému sousedu. Tím, že naplněn dobrými úmysly si nechce zavřít cestu k žádné z nesvářených stran, se Svatý otec překvapivě ocitá vedle takových lidí jako je cynický diplomat Henry Kissinger, který se nedávno vyjádřil ve zcela podobném duchu (zde).
Americký publicista Dennis Prager se nedávno ptal, „co dláždí cestu do nebe, když cestu do pekla dláždí dobré úmysly?“, a odpovídá že je to moudrost. A to je přesně to, co panu Bergogliovi chybí. Jeho předchůdce Jan Pavel II. měl ten kompas, co my Východoevropané máme, a věděl že levice je zlo. František, první papež v historii z mimoevropského prostoru, byl však ze své rodné Argentiny vybaven anti-kompasem, který mu říká, že levice je dobro. A jako každý levičák je, spíš než moudrostí, vybaven souborem frází, které oni ovšem považují za moudrá pravidla, včetně klišé: „svět není černobílý, ale komplexní až dialektický“; nejdůležitější mezi jejich nástroji je samozřejmě obrat „ne jedné straně…, na druhé straně…“.
Papež uznává, že na jedné straně Ukrajinci statečně bojují a brání se „brutalitě ruských žoldáků“, ale na druhé straně „byla možná tato válka nějak vyprovokována“. Ve stylu „jedna paní povídala“ pravil v onom rozhovoru, že „jeden velmi moudrý politik mu řekl, že NATO štěkalo u hranic Ruska, což mohlo tento konflikt vyprovokovat“. Papež odsoudil všeobecný sklon hledat v konfliktu viníka a oběť, protože život není pohádka, kde Červená Karkulka je hodná a vlk je zlý. Doslova řekl: „Nemáme tady metafyzického kladného hrdinu a záporného hrdinu. Tady se vynořuje něco globálního, s mnoha propletenými prvky.“ Jde tedy o čistou dialektiku, nám známou z dob komunismu.
Bergoglio výslovně varuje před hledáním dobra nebo zla v politice, a nezasvěceného idealistu možná překvapí, že svatý otec, který si zvolil jméno podle svatého Františka z Assisi staví dialektiku a geopolitiku nad rozlišování mezi dobrem a zlem. Kdo sleduje papežovy projevy častěji, překvapen není. O „štěkání NATO u ruské brány“ mluvil papež již 3. května tohoto roku v rozhovoru s novinami Corriere dela Sera (zde). Když byl v roce 2016 islámským teroristou podříznut kněz Jacques Hamel na oltáři během mše ve francouzském kostele, papež František napomenul prezidenta Trumpa za to, že spojuje islám s násilím, když katolíci jsou též násilničtí, a pak papež vysvětlil, že teror není ani tak problém islámu jako spíš ekonomie (zde), z čehož jasně prosáklo jeho revoluční jihoamerické vzdělání.
Papež nepromešká žádnou příležitost pozitivně se zmínit o islámu. Dokonce i ve zmíněném nedávném rozhovoru Bergoglio připomněl, že nejen na Ukrajině lidé trpí, ale i muslimští Rohingové v Barmě trpí, a dost nesouvisle si vzpomněl, jak se rozplakal u hrobu vojáků z první světové války, ve které podle něho „padlo mnoho křesťanských a muslimských chlapců“ (zde). Papež se soustavně zmiňuje o utrpení lidí v Jemenu, Sýrii a Africe, ale kupodivu nikdy se nezmíní, že příčinou tohoto utrpení je islám. Nejpodivnější na všem, co kdy svatý otec řekl, a bylo toho velmi mnoho, je to, co zamlčel: útlak křesťanů v muslimských zemích.
Výbuchy v kostelích v Pakistánu, Egyptě, Nigérii a v desítkách dalších státech, si pravidelně žádají stovky obětí. Tisíce křesťanů bylo zavražděno a znásilněno během islámskému násilí na území Iráku a Sýrie za vlády ISIS a stovky tisíc uprchly. Tisíce křesťanských dívek jsou ze tříd odvlékány do pralesa islámskými teroristy v Nigérii. Deset milionů egyptských koptských křesťanů je diskriminováno, ale nepamatuji, že by se o nich papež zmínil. Zabití 50 věřících v nigerijském kostele sv. Františka islámskými teroristy, ke kterému došlo 5. června tohoto roku, papež sice odsoudil, ale o islámu neřekl ani slovo.
V dobrém úmyslu si možná pan Bergoglio nechce zavřít cestu k žádné z nesvářených stran. Ale cestu k Ukrajincům si již zavřel, když nedávno v Římě organizoval společnou modlitbu ruské a ukrajinské ženy za mír; Ukrajinci protestovali, protože tato symetrie zcela smazává rozdíl mezi agresorem a obětí, a svatý otec podrážděně reagoval takto: „Ukrajinci jsou příliš choulostiví“ (zde). Je to podivná reakce v době, kdy napadená země bojuje o svou existenci a kdy pět miliónů žen a dětí muselo uprchnout z bombardovaných domů.
(8 votes, average: 2,38 out of 5)
Loading... 
Pan autor se trochu mýlí. Je třeba vysvětlit proč předtím odešlo z ukrajiony 5 milonů lidí a žádná válka nebyla. Na Ukrajině se nedalo normálně žít, učitrl čekal na výplatu i několik měsíců. To byla ta úžasná Ukrajina o které nyní všichny básní. Lidé zdrhali jak to šlo. Po převratu 2014 bylo však ještě hůř pro cca 1/3 rusky mluvících. Autore, nalejme si čistého vína, není to černobílé.
Za mě je ten článek pěkným příkladem současného neobolševismu. Autor má dojem, že ví, co je dobro, byť by podle mého názoru pravděpodobně nebyl schopen toto “dobro” obecně definovat. Představa dobra se mu podle mého soudu vždy pojí jen s konkrétní situací, ke které zaujímá stanovisko. V daném případě má za to, že ten, kdo vojensky obsadil část území jiného státu, je a priori zlý, potažmo, jedná-li se o Rusko, a ten kdo se obsazení brání, je a priori hodný, potažmo, je-li napaden Ruskem. Ptát se po příčinách této situace, aby se dobral spravedlivého úsudku, již není pro něj důležité. Kdo má na situaci jiný názor, byť založený na věcných a logických argumentech, toho je třeba bez argumetačního souboje (ten je podstatou dialektiky, kterou autor zřejmě pro své slabší znalosti pojí pouze s využitím tohoto pojmu v marxismu) společensky zlikvidovat. V daném případě se o to autor snaží typickým způsobem, a to formou nepodloženého očerňování (pomluv) a zesměšňování. Papež je proto levičák, straní muslimům a je to blbeček, který si na válku na Ukrajině neumí udělat vlastní názor a jenom tupě přejímá to, co “jedna paní povídala”. Ve své podstatě se tak podle mého názoru nejedná o nic jiného než o potlačování jiného názoru jako zárodek potlačování svobody projevu.