Inflace potrvá … |

Sdílet článek:

Česká inflace je evropským rekordem, pomalu se blíží ruské, která je důsledkem nejbrutálnějších ekonomických sankcí, které zná svět. Při diskuzi v jedné z největších bank v Čechách, samozřejmě ne české, bankovní informátor v rámci boje s inflací propaguje chytré úspory s Coca Colou a podobnými zázraky v nabízeném portfoliu, na údiv, že česká inflace se blíží inflaci státu, který je ve válce, informátor kontruje, ruské statistiky jsou podvedené. Na otázku, jak na to přišel, při pročítání ruského tisku nemá čtenář tento dojem, dojem o chybách ve (českých) statistikách evokuje pouze návštěva Lídlu na Vinohradské. Všichni bankovní informátoři v místnosti zavětří, jejich kápo někam odchází a konec diskuze. Důvod české inflace lapidárně vystihuje název slavného Wajdova filmu “Wszytsko na spredaz”, francouzský ekonomický glosátor Francois Lenglet píše, že inflace je suverenistická, pokud si to neuvědomíme, bude brzo v tomto státě Čechovi patřit jenom bída. Pokud se stát nezačne inflací kompetentně zabývat, bez nějakých odkazů na evropskounijní centrály a svádění viny na produkční nebo obchodní řetězce, rozklíží se celá ekonomika a dojde k sociálním bouřím.

Lenglet ve Figaru píše, že nejspíš je inflace dlouhodobým jevem. Určitě byla zpočátku vybuzena konjunkturálními vlivy, které časem slábnou, jako je silná globální poptávka způsobená celosvětovou ekonomickou obnovou po pandemickém útlumu nebo nárůstem ceny energií. Mělo se za to, že inflační tendence jsou přechodným jevem a ejhle, pozorovatelé se koncentrují na jev samotný a jeho dynamiku, což zastírá skutečné důvody problému. Prostor globální ekonomické hry se zužuje, vyloučilo se Rusko, příště to bude Čína, Turecko… Důvodem nízké inflace byla globalizace v posledních třiceti letech. Výrobci byli celoplanetárně pod silným konkurenčním tlakem, v poslední době se objevily antagonistické tábory, které živí inflaci, konkurence je méně silná. V minulosti se sta miliony Číňanů zapojovaly do ekonomické hry, což znamenalo tlak na cenu práce, tlak o to větší, že kapitál mohl volně cirkulovat a investovat do oblastí nejnižší ceny na pracovním trhu. Čínská populace stárne, procento lidí aktivního věku klesá, každý rok se čínský aktivní populační segment redukuje o 7 milionů lidí. Celoplanetárně je hlad po pracovní síle a práce se stává dražší. Dlouhou dobu byla cena energie uměle udržovaná na velmi nízké úrovni. Tato situace skončila, nárůst cen energií není než tzv. zohlednění negativních externalit nebo nepřímých nákladů, jako environmentální znečištění, emise CO2 atd., v tomto smyslu energetická transformace znamená silný inflační impuls. Ovlivní to naší mobilitu, protože cenový systém energií dozná radikálních změn. Ve Francii nižší tarify za elektrickou energii garantuje stát, ale hlavní dodavatel elektrické energie atomové elektrárny jsou zastaralé, stát neobnovuje jejich síť a Francie ztratila konkurenceschopnost na tomto poli. Legie bruselských byrokratů kdysi liberalizovaly trh s energií, dnes je to naopak, protože v době krize nebo nedostatku jedinou odpovědí, kterou trh dokáže formulovat je inflace. Energie je laboratoří plánování, stát musí intervenovat v infrastruktuře, energetickém transportu a v ceně. Ovšem též definovat limity spotřebě když chybí plyn a elektřina. Státní intervence ovšem není zárukou účinnosti. Dlouhodobě je nejlepší odpovědí průmyslová politika, ve Francii to byly nukleární elektrárny, TGV apod., ovšem vyskytly se i neúspěšné záměry, stát nemá patent na rozum.

Centrální banky jsou částí inflačního problému, ve velkém vytvářely peníze. Inflace mimo výše uvedené příčiny je též fakturou za dluhy. Zjišťujeme, jak je monetarismus životný, poté, co byl vytlačen moderní teorií peněz, která se domnívala, že lze ekonomiku bez rizika věčně zahřívat, se nečekaně vrátil. Pokud se věří víc penězům než vyrobené hodnotě, dojde k pádu prvních ve prospěch druhé. Podniky jsou tak zadluženy, že přitvrzení úroků dovede mnohé z nich ke konci, navíc platí efekt domino, jako v roce 2008 v případě Lehman Brothers. Je to dilema pro centrální banky, když podpoří ekonomiku, zbaví se protiinflačních nástrojů. Situace v eurozóně je velmi delikátní, Německo a Holandsko unesou vyšší úrokovou míru, ale pro francouzskou a italskou ekonomiku by to znamenalo velké nebezpečí. Dnes nesou hlavní inflační zatížení nižší příjmové kategorie a stát, podniky vyjdou nejlépe, to ovšem není udržitelné, musí se zvednout nejnižší mzdy, je třeba fakturu vybalancovat. Možná by přineslo jistý efekt asociovat dva subjekty – víc let v pracovním procesu se zárukou příjmu. Ale je ve Francii vůbec někdo něčeho schopen?
Inflace je obrovskou mašinou na přerozdělování, silnější než daně a státní zásahy. Ve své podstatě není ani dobrá, ani špatná.

Rozhodující je režim indexace. Třicet let konzument diktoval výrobci své zákony, inverze se pozoruje i ve vztahu zaměstnavatel-zaměstnanec, ten druhý má dnes sílu, stal se nedostatkovým zbožím. V liberální periodě profitoval kapitál a úspory, to skončilo, nastupuje doba inflace, deglobalizace, čas geopolitických rizik a návrat státu, nastupují faktory, která kapitál nikdy nemiloval. Inflace přeje státní suverenitě.