Evropská energetická krise byla vytvořena politickým zasahováním |

Sdílet článek:

Energetická politika, která brání investicím do některých technologií, která je založená na ideologických pohledech a ignoruje zabezpečení dodávek, je odsouzena k hlučnému selhání. Energetická krise v Evropské unii nebyla vytvořena selháním trhu nebo nedostatkem alternativ. Byla vytvořena politickým protlačováním a vnucováním.

Obnovitelné zdroje energií jsou dobrou silou ve vyváženém energetickém mixu, ne kvůli tomu, že by jim to bylo vlastní, ale kvůli volatilitě a nestálému charakteru dodávek u této technologie. Politici předepsali nestabilní energetický mix tím, že zakázali technologie, které tvoří základ, a které pracují téměř 100 % času, a to přivedlo ceny pro spotřebitele k tomu, že vylétly nahoru a k ohrožení bezpečnosti v zásobování.

Tento týden Ursula von der Leynová, presidentka Evropské komise, vydala dva vzkazy, kterých se chytlo mnoho novinových titulků. Prvně, oznámila silnou intervenci do trhu s elektřinou, a potom uvedla na Baltickomořském summitu o energetické bezpečnosti návrh na zvýšení množství obnovitelných zdrojů na 45 % celkového energetického mixu do roku 2030. Tvrdila, že toto není energetická krise, ale “krise fosilních paliv.”

Nicméně vzkazy paní von der Leynové mají dva problémy. Evropská energetická krise vznikla kvůli politickým zásahům masivního rozsahu. Navíc, masivně narůstající množství obnovitelných zdrojů neeliminuje risiko závislosti na Rusku anebo jiných dodavatelích komodit.

Evropský trh s elektřinou je vystaven pravděpodobně největším politickým zásahům na světě. Více zásahů neřeší problémy vytvořené politickými rozhodnutími, které učinily energetický mix zemí dražším, volatilnějším a nestálým. Ideologie je v energetice špatným partnerem.

Ve většině evropských zemích tvoří mezi 70 a 75 % z elektrického tarifu náklady regulace, dotace a daně uvalené vládami a ve zbývající části tzv. “liberalizované” výrobě elektřiny narostly náklady na povolenky na CO2 díky těmto stejným vládám, které omezily nabídku povolenek a díky energetickému mixu uvalenému politickými rozhodnutími.

V Německu jen 24 % všech nákladů v účtu pro domácnosti jsou “dodavatelské náklady,” podle BDEW 2021 (konference Spolkového spolku pro energie a vodu roku 2021). Velká většina nákladů jsou daně a náklady vytvořené vládou: poplatek za připojení k elektrické síti (24 %), přirážka na obnovitelné zdroje (20 %), DPH (16 %), daň na elektřinu (6 %), licenční poplatek (5 %), offshore poplatek (0,03 %), přirážka za kombinované tepelné a elektrárenské provozy (0,08 %), poplatek za slevu pro průmysl za připojení k elektrické síti (1,3 %). Nicméně, “problémem,” podle vzkazů presidentky Evropské komise, je trh. Dobrý Bože.

Je překvapující čísti o evropském trhu s elektřinou jako o “svobodném trhu,” když vlády nařídily jaké budou technologie v energetickém mixu, monopolizují a omezují licence, zakazují investice do některých technologií anebo ukončují provoz zdrojů, který je založen na jiné technologii, stejně jako vynucují rostoucí náklady na povolenky s CO2 tím, že omezují jejich nabídku.

Zásahy států vedly k zavírání atomových elektráren a k masivnímu spoléhání se na zemní plyn a lignit, jak to udělalo Německo. Zásahy zakázaly rozvoj domácího nekonvenčního plynu v Evropě. Zásahy mají skončit s přehradami, přičemž elektřina z vody je klíčem pro snížení účtů domácností. Zásahy zvyšují dotace ve špatný čas, a potom zvyšují daně na efektivní zdroje. Zásahy států mají zastavit plynovody, které by zdvojnásobily plynové propojení s Francií. Zásahy mají zakázat dolování lithia, zatímco se mluví o obhajobě obnovitelných zdrojů, které tuto surovinu potřebují. Zásahy států plní účty spotřebitelů daněmi a náklady na regulaci, které nemají nic společného se spotřebou energie. Zásahy, jsou v podstatě řetězcem chyb v energetické politice, která vedla v Evropě k tomu, že je zde elektřina a zemní plyn více než dvakrát tak dražší než v USA, jak Durao Barroso varoval v roce 2013.

Evropské ceny elektřiny nejsou drahé náhodou, ale byly tak vytvořeny. Exponenciální nárůst dotací, regulovaných nákladů a cen povolenek na emise CO2 jsou politickými rozhodnutími.

Eliminace energií, které umožňují trvalé zatížení (atomové, vodní elektrárny), a které pracují po celou dobu a jejich nahrazení obnovitelnými zdroji energie, které potřebují zálohování zemním plynem a velké investice do infrastruktury, je drahé. Stalo se tak po celé Evropě a má to pokračovat.

Přechod na jiné energie musí býti konkurenční a musí zajišťovat bezpečnost dodávek anebo nebude existovat. Více státních zásahů nevyřeší problémy. Evropské vlády by se měly starat o smazání z účtů domácností všech těch položek, které nemají co dělat s elektrickou spotřebou, včetně nákladů na minulé naplánované chyby a snížit daně, které jsou jednoduše neúnosné. Tyto položky by měly být osekány v národním rozpočtu a jiné zbytné výdaje by měly být také osekány, aby se dalo vyhnout nárůstu deficitů.

Trh není vždy dokonalý, ale vládní zásahy jsou vždy nedokonalé. Vlády jsou úctyhodně špatné při vybírání vítězů, ale jsou ještě horší při vybírání lůzrů. Pokračující zásahy zanechávají cestu dluhů a náklady překračující to, co spotřebitelé platí.

Co se stane, pokud vláda intervenuje? Zavře atomové elektrárny kvůli ideologické obsesi a učiní 40 % svého energetického mixu závislým na uhlí, lignitu a plynu, tak jako Německo. Nebo přivede svoji vlajkovou veřejnou společnost k bankrotu pomocí zásahů do tarifu, podobně jako Francie. Nebo jako Španělsko, vytvoří diplomatický konflikt se svým největším dodavatelem plynu, Alžírském a díky tomu zdvojnásobí nákupy plynu od Ruska od začátku války do července 2022.

Nyní Evropská komise pospíchá při instalování plovoucích zařízení pro plyn. Více než třiceti. Problém? Prakticky všechny lodě pro přepravu tekutého zemního plynu pro tuto zimu již byly pronajaty. Stejné vlády, které odmítly posílit dodavatelské řetězce zemního plynu, když to bylo levné, nyní spěchají utratit enormní sumu za málo efektivní řešení.

Instalace obnovitelných zdrojů neeliminuje závislost na zemním plynu. Obnovitelné zdroje jsou z definice nestálé a volatilní, právě tak jako se těžko plánují. Navíc, instalace více obnovitelných zdrojů vyžaduje obrovské náklady na investice do přenosu a distribuce, které činí tarify dražším.

Investovat více do obnovitelných zdrojů je dobré, ale žádný politik nemůže říci, že jsou jediným řešením. Problém se skladováním energie, astronomické náklady na síť baterií a nutnou infrastrukturu, odhadované na více než dva biliony euro, pokud by to bylo proveditelné, jsou klíčovými faktory. Pokud bychom dnes měli v Evropě 100 % mix solárních a větrných elektráren, byl by nadměrně volatilní a nestálý a v období nízké dostupnosti slunečního světla a větru by zvýšil závislost na zemním plynu, který je nutný jako záloha a byla by tu potřeba vodních a jaderných elektráren jakožto základní energie, která funguje po celou dobu. Navíc, obnovitelné zdroje, které jsou dobré ve vyváženém energetickém mixu, nesnižují závislost na jiných zemích. Země se stanou závislými na Číně a jiných národech kvůli lithiu, hliníku, mědi atd.

Instalace 45 % obnovitelných zdrojů do energetického mixu neeliminuje závislost na zemním plynu, jen ji mírně sníží pro tu část zátěžového faktoru obnovitelných zdrojů energie, která je více stabilnější (část výroby větrných elektráren). Ve skutečnosti závislost bude v obdobích s nízkou výrobou energie z větrných a slunečných elektráren extrémně vysoká, a jak již máme zkušenosti, tato období se shodují s periodami, kdy jsou plyn a uhlí dražší kvůli vyšší poptávce.

Pokud je zde jedna věc, kterou nám tato krise ukazuje, je to to, že Evropa potřebuje více trhu a méně státních zásahů. Evropa přišla do této krise kvůli kombinaci arogance a ignorance na straně tvůrců legislativy, kteří řídí tento energetický mix. Důležitost vybalancovaného energetického mixu s jádrem, vodou, plynem a obnovitelnými zdroji je mnohem zřejmější každý den. Intervencionistická energetická politika uboze selhala. Více intervencí ji nevyřeší.