MICHAL GULYÁŠ
Dnes bych chtěl bych oslavit navýšení věku pro odchod do důchodu, který se stále více stává legendou z dob, kdy lidé měli právo odpočívat ještě za živa.
Hrdě a vzpřímeně hledíme vstříc budoucnosti s téměř doživotní pracovní povinností, placené ovšem odměnou v českých poměrech. Nevadí! My umíme zatnout zubní protézy a sešikovat se proti dezinformacím, které zpochybňují možnosti lidského těla a mysli, být výkonným až do sto dvacátého roku života. Jednotně a svobodně sdílíme názor, že ekonomika a její světoví vůdci nás potřebují, neboť politici sedící na svých místech půl století, i déle, jsou nám příkladem sveřepé vytrvalosti! Jak se oni obětují veřejnému dobru, tak se obětujme my jejich evropským hodnotám a vizím o zdravé a produktivní společnosti, která nám všem zajistí, co si zasloužíme.
Proto demokraticky volíme nejdemokratičtější demokraty v nejdemokratičtější demokracii, jaká nemá v historii lidstva obdoby, pod dohledem demokratických sil, a to s heslem: „Urna je náš osud!“ „Sláva urně“!
Každé narozeniny jsou oslavou, která uzavírá uplynulý pracovní rok s nižší číslovkou našeho produktivního věku, a otevírá rok nový, který umožňuje zúčastnit se občanské pracovní soutěže „Kdo vydrží nejdéle“. Jako patriot Evropské unie se dmu pýchou, pokud mi to zesláblé plíce a vysoký tlak dovolí, že jsem se dožil toho, že opět po tolika letech mohu opěvovat budovatelské úsilí strany a vlády, dnes tedy pětistrany a vlády.
Ano, jsem opravdu pyšný, že jsem se například dožil pohledu na osmdesátileté hasiče pohodlně usazené v elektrických invalidních vozíčcích, svírající své stříkačky neohroženě při likvidaci požáru budovy, která už dva dny před jejich příjezdem lehla popelem.
Dojala mě nedávno scéna, kdy jsem zažil policisty-seniory v akci při nočním nepokoji páchaném bandou desetiletých delikventů pod vlivem žvýkacího tabáku. Policisté svižně přijeli v autonomně řízeném invalidním vozítku s nápisem: „Pomáhat a chránit“. Když jeden z nich za pomoci francouzských holí vystoupil a pokusil se zneškodnit členy sídlištního gangu, tak mu druhý policista odhodlaně, se zamlženou maskou od kyslíkového přístroje, kryl přihrbená záda.
Bohužel, mladí, agresivní výrostci neměli ani trochu vrozené úcty, slušnosti a vychování k uniformovaným seniorům, a tak osmdesátiletí policisté nemohli svůj zákrok dokončit úspěšně. Nezletilí gangsteři jim odcizili nejen vozítko, francouzské berle a kyslíkový přístroj, ale také vyznamenání od ministra vnitra s nápisem: „Stáří je zásluha, odměna za dobře vykonanou práci a správné ideologické postoje“. Čest jejich hrdinné památce po tom, kdy je s infarktem a mrtvicí odvezla sanitka, kterou řídil sedmdesátiletý švihák s tupé na plešce, a velela ji mladá, možná ještě nezkušená šedesátiletá lékařka.
Naopak parta brusiče a obráběče Josefa Karhana v jedné nemocnici na kraji města dokázala, že i na jednotce intenzivní péče, u montážního stroje nainstalovaného k nemocničnímu lůžku, lze montovat součástky do tanků, děl, dronů a také hraček pro třicetileté děti.
Ani rekordy stoletých pilotů nejsou výjimkou, kdy tito seniorští hrdinové v limbu sice někdy přistávají podobně, jako kdysi němečtí stíhači za druhé světové války po zásahu spitfiru nad průlivem La Manche – ale zato jsou na to hrdí a vděční vládě, že jim to umožnila.
Taky sedmdesátileté a osmdesátileté letušky se stále udržují ve svěžím, přitažlivém duchu při počínajícím Alzheimeru a ladně přemáhají turbulence ve ztuhlé poloze zaklíněné o chodítko.
Ovšem, úplně nejvíc se vám chce roztančit celý svět, když vám v restauraci nalévá čaj z konvice pětaosmdesátiletý číšník v rytmu Parkinsonovy choroby.
Už před mnoha desetiletími nám bylo řečeno, že nás jednou nahradí roboti, abychom si mohli užívat spokojeného života. Nenahradí nás – už to vím – jejich součástky jsou dražší než naše životy, alespoň do té doby, co budeme na živu. A my – slibujeme na svou čest – budeme držet při životě pracovní aktivitu tak dlouho, abychom si mohli užívat těch povinností co nejdéle. S fialovou euroradostí navždy – a nikdy jinak!
Zalévá mě štěstí, že jestliže kdysi existovala Husákova generace mladých, pak k ní nyní přibyla také generace Fialových důchodců. To jsou ti, co už definitivně znehybněli. A při posledním rozloučení s nimi zní verše z náhrobku básníka amatéra, horníka nešťastně zesnulého v závalu ve sto pěti letech:
„Fialo a Jurečko,
patří vám mé srdéčko!
Dřel jsem jako pitomec,
bych měl prdlajs – nakonec!“
Ve vší úctě se s vámi, milí posluchači Rádia Universum, loučí pozvolna fialovějící Michal Gulyáš!
Buďte první kdo přidá komentář