Jeho hlas bude chybět

Miloš Zeman je člověk sečtělý, byť hlavně v jednom, specifickém směru. Člověk hluboce uvažující, ale také velmi pragmatický. Celá jeho politická kariéra je toho důkazem. Dokázal prohlédnout i pasti, které mu po vítězných volbách v roce 1998 hrozily od tehdejšího politického seskupení kolem Pražského hradu. Nebál se uzavřít opoziční smlouvu s hlavním rivalem, s ODS, která pokusu o svou politickou likvidaci unikla krátce před tím. Zajistil si tak prostor pro jednobarevnou vládu, které čtyři roky předsedal.

Nebyl týmovým hráčem, na spolupracovníky měl málokdy štěstí a občas na to doplácel. Porážky neodpouštěl, ale opakovaně se dokázal vracet. Se svou bývalou stranou se rozešel, přesto díky zavedení přímé volby prezidenta v ní dosáhl vítězství, které po pěti letech obhájil – navzdory úporné snaze drtivé většiny médií udělat z něj politického důchodce. Prezidentskou funkci vykonával úsporně, někdy možná až příliš. Nikdy se nedokázal připravit o potěšení provokovat a znevažovat své četné protivníky, z jejichž neskrývané nenávisti si nic nedělal. U řady lidí tím samozřejmě nesmírně ztrácel.

Jeho třicet let na vrcholu české politiky prokázalo, že patří k jejím velkým postavám. Zajímala ho moc. Dovedl ji získat, udržet, i co nejvíce rozšiřovat. Byl svůj ve všem, co dělal. Hodně četl, ale málo psal. Nelze ho citovat. Nebude možné na něho navazovat. Byl svým způsobem jedinečný. Jeho hlas však na české politické scéně chybět bude. I mně, pro něhož byl Miloš Zeman už od 90. let hlavním ideovým protivníkem.