DAVID FLORYK
„Na gymnáziu učím devatenáctým rokem a prvních patnáct let by mě nenapadlo ani ve snu, že se s někým takovým setkám, nebo jej dokonce budu učit“, napsala nám jedna paní učitelka jednoho nejmenovaného gymnázia v nejmenovaném městě. „Už nejméně 10 let sleduji dění kolem tzv. transgenderu v západní Evropě a USA a vždycky jsem si říkala, kdy to budeme řešit u nás. A je to tady! Najednou se na naší škole s transgender studenty takzvaně roztrhl pytel, a proto bych se s vámi ráda podělila o své zkušenosti a zážitky…“
Na tomto místě byl v původním článku příběh (s pozměněnými reáliemi), popisující očima jedné paní učitelky její zkušenosti jak s řadou „transgenderových“ studentů, tak i se školou a jejím prostředím, ba i školstvím jako takovým. Ukázalo se záhy, že příběh mnozí čtenáři považují za smyšlený – nevěřili, co vše se na našich školách reálně děje! Ale ono se to opravdu děje – důkaz o tom podali sami aktivisté, respektive „Kolektiv studentů a studentek“ onoho gymnázia. Jeho zástupci nám psali, volali a velice důrazně se dožadovali stažení textu, přičemž neváhali vyhrožovat soudem. Údajně kvůli tomu, že zveřejňuje „citlivé informace o psychickém a rodinném stavu nezletilých studentů“ a „dotčené osoby se nyní nachází pod nepřiměřeným tlakem a zbytečným nebezpečím – vzhledem k tomu, že identita oněch osob, o kterých paní učitelka tak detailně a nepokrytě píše intimní informace, nemusí být často známa i některým jejich blízkým a tito lidé samotní si nepřejí, aby o jejich identitě mohl vědět kdokoliv.“
Příběh je tedy skutečně reálný a podobné věci se na českých školách skutečně dějí. Aktivisté se sice dožadují absolutního respektu k okamžitým změnám pohlaví, ale veřejnou debatu si asi představují jen jako jednoznačný a bezpodmínečný souhlas s jejich názory. Nebyli jsme to my, kdo zařídil veřejně „deanonymizování“ jak zmíněné paní učitelky, tak školy, tak i mnohých studentů, jejichž příběhem je text inspirován. To bylo dílem právě těch aktivistů, kteří se zaklínají dobrem osob, které se považují za trans.
Nicméně v této situaci jsme se rozhodli skrýt část textu, popisující konkrétní příhody oné školy. Nechceme za každou cenu jitřit atmosféru, máme za to, že i bez těchto personálií je celý příběh dostatečně výmluvný…
Výpověď paní učitelky jsme chápali jako svého druhu volání o pomoc, jako varování před nárůstem jevů, na které naše současné školství není připraveno, neumí na ně reagovat a tak trochu tápe. Jako volání po srozumitelných a bezpečných pravidlech, aby se všem nedospělým lidem, i těm, kteří zápasí s nejistotou o vlastní identitě, dostalo ve školách „bezpečného prostoru“, zároveň ale aby nedocházelo na základě ukvapených diagnóz či módních trendů k nevratným škodám v jejich životech.
Máme za to, že otevřená společenská debata, mimo jiné o tom, jak tyto nové situace řešit, je vhodnou reakcí na mnohé otázky, vyslovené paní učitelkou. Text se nikomu nevysmívá, nikoho neuráží, paní učitelka v něm naopak vyjadřuje své vlastní pochybnosti o správnosti a přiměřenosti přístupu k trans problematice, na což má plné právo. Poukazuje také na určitou bezradnost školy, vyjadřuje pochyby o odbornosti a kvalifikaci rychlých soudů – to vše se smí a rozuměli jsme tomu jako apelu na ochranu dětí a mladých před neodbornými a unáhlenými volbami.
Text také nikterak nezpochybňuje, že utrpení mnohých dospívajících, spojené s hledáním vlastní identity, je skutečné a vyžaduje odbornou pomoc. Je také možné, že se ukáže, že u někoho by skutečně mohlo být řešením podstoupit změnu biologického pohlaví. Neměl by však takový verdikt být až výsledkem odborné terapie, nikoliv vstupní premisou, o které je zakázáno pochybovat?
To vše byly důvody, proč jsme její příběh redakčně zpracovali a vypravili do světa.
Bezpečné místo?
Vida, i takhle dnes může vypadat život na gymplu… Aliance pro rodinu již v roce 2020 vydala tiskovou zprávu „Transgender dětí na školách přibývá, ředitelé tápou“, v níž volala po seriózní odborné debatě, která by školy a jejich ředitele povzbudila k ochraně práva dětí na „bezpečné prostory“ včetně toalet a šaten, a současně je vybavila ke skutečně kvalifikované pomoci dětem s diagnostikovanou genderovou dysforií. Nezdá se však, že by v tomto směru naše školství příliš pokročilo – leda snad v počtu všelijakých trans aktivistů, kteří obrážejí české školy…
Školy by měly být po všech stránkách „bezpečným místem“, kde děti zakoušejí přijetí a podporu. To ovšem vyžaduje jasná a srozumitelná pravidla, abychom nedospělé lidi, zápasícími s nejistotou o vlastní identitě, nijak nediskriminovali a poskytli také jim „bezpečný prostor“, zároveň ale aby nedocházelo na základě ukvapených diagnóz či módních trendů k nevratným změnám v jejich životě.
Současně je dobré připomenout, že za výchovu a vzdělání nezletilých dětí odpovídají jejich rodiče, kteří dbají na nejlepší zájem dítěte, a tedy ze zákona by měli být u všech klíčových rozhodnutí v životě dětí. Trend řešit genderové otázky „za zády rodičů přímo s odborníky“ je proto potřeba jednoznačně odmítnout.
Rovněž je třeba brát v úvahu, že náš právní řád zná jen dvě pohlaví. Radikální požadavky na oslovování nedospělých a psychicky nezralých jednotlivců v rozporu se zřejmou biologickou realitou by proto měly být uvedeny do správných mezí – s láskou a pochopením, nicméně jednoznačně.
Varující zkušenost
Walt Heyer, americký psycholog a publicista, který sám prošel chirurgickou změnou pohlaví, upozorňuje, že genderová dysforie bývá v naprosté většině případů součástí celého komplexu psychických potíží daného jedince, ne-li přímo součástí duševní poruchy či nemoci. To, co daný pacient nejvíc potřebuje, bývá vnímavý terapeut či psychiatr a milující okolí, nikoliv skalpel a hormony. Ostatně, taková přeměna je v podstatě jen kosmetickou změnou a k plnohodnotné proměně v opačné pohlaví nikdy dojít nemůže.
Heyer v několika knihách shromáždil svědectví mnoha lidí, kteří uvěřili medializované propagandě o „tranzici“ jako jediném, ba ideálním řešení svého trápení, načež toho hořce litovali… „Je to jako byste chtěli léčit anorexii přitakáním, že nejíst je v pořádku,“ říká Heyer a varuje, že „hormonální léčba ani operace nepřináší pocit úlevy, ale mne osobně naopak dohnala až na pokraj šílenství a depresí…“
Heyer před několik lety navštívil Českou republiku a jeho seminář v poslanecké sněmovně byl tenkrát mimo jiné apelem na všechny zodpovědné, abychom se včas kvalifikovaně připravili na nárůst těchto případů vlivem módní vlny, přicházející ze Západu a naučili se pomáhat těm, kdo se ocitnou v psychické nouzi vinou nezralé a/nebo neukotvené osobní a sexuální identity. A je to apel víc než naléhavý, vždyť zde nejde o nějakou chvilkovou módu, ve hře je duševní a fyzické zdraví mnoha konkrétních lidí, ve hře jsou celé jejich životy!
David Floryk, Aliance pro rodinu
(23 votes, average: 4,83 out of 5)
Loading... 
Na normálních školách tenhle hnůj není.
Jestli nejde o módu, co tak najednou? Celá tisíciletí nic a najednou – bum. Když nejde o módu (já si myslím, že jde, děcka mají vždycky nějaké módy) tak tedy o co jde??
Mišuge studiotos!😱👽