My, vy, oni … aneb transgender na jednom českém gymnáziu




Sdílet článek:

DAVID FLORYK

„Na gymnáziu učím devatenáctým rokem a prvních patnáct let by mě nenapadlo ani ve snu, že se s někým takovým setkám, nebo jej dokonce budu učit“, napsala nám jedna paní učitelka jednoho nejmenovaného gymnázia v nejmenovaném městě. „Už nejméně 10 let sleduji dění kolem tzv. transgenderu v západní Evropě a USA a vždycky jsem si říkala, kdy to budeme řešit u nás. A je to tady! Najednou se na naší škole s transgender studenty takzvaně roztrhl pytel, a proto bych se s vámi ráda podělila o své zkušenosti a zážitky…“

Na tomto místě byl v původním článku příběh (s pozměněnými reáliemi), popisující očima jedné paní učitelky její zkušenosti jak s řadou „transgenderových“ studentů, tak i se školou a jejím prostředím, ba i školstvím jako takovým. Ukázalo se záhy, že příběh mnozí čtenáři považují za smyšlený – nevěřili, co vše se na našich školách reálně děje! Ale ono se to opravdu děje – důkaz o tom podali sami aktivisté, respektive „Kolektiv studentů a studentek“ onoho gymnázia. Jeho zástupci nám psali, volali a velice důrazně se dožadovali stažení textu, přičemž neváhali vyhrožovat soudem. Údajně kvůli tomu, že zveřejňuje „citlivé informace o psychickém a rodinném stavu nezletilých studentů“ a „dotčené osoby se nyní nachází pod nepřiměřeným tlakem a zbytečným nebezpečím – vzhledem k tomu, že identita oněch osob, o kterých paní učitelka tak detailně a nepokrytě píše intimní informace, nemusí být často známa i některým jejich blízkým a tito lidé samotní si nepřejí, aby o jejich identitě mohl vědět kdokoliv.“

Příběh je tedy skutečně reálný a podobné věci se na českých školách skutečně dějí. Aktivisté se sice dožadují absolutního respektu k okamžitým změnám pohlaví, ale veřejnou debatu si asi představují jen jako jednoznačný a bezpodmínečný souhlas s jejich názory. Nebyli jsme to my, kdo zařídil veřejně „deanonymizování“ jak zmíněné paní učitelky, tak školy, tak i mnohých studentů, jejichž příběhem je text inspirován. To bylo dílem právě těch aktivistů, kteří se zaklínají dobrem osob, které se považují za trans.

Nicméně v této situaci jsme se rozhodli skrýt část textu, popisující konkrétní příhody oné školy. Nechceme za každou cenu jitřit atmosféru, máme za to, že i bez těchto personálií je celý příběh dostatečně výmluvný…

Výpověď paní učitelky jsme chápali jako svého druhu volání o pomoc, jako varování před nárůstem jevů, na které naše současné školství není připraveno, neumí na ně reagovat a tak trochu tápe. Jako volání po srozumitelných a bezpečných pravidlech, aby se všem nedospělým lidem, i těm, kteří zápasí s nejistotou o vlastní identitě, dostalo ve školách „bezpečného prostoru“, zároveň ale aby nedocházelo na základě ukvapených diagnóz či módních trendů k nevratným škodám v jejich životech.

Máme za to, že otevřená společenská debata, mimo jiné o tom, jak tyto nové situace řešit, je vhodnou reakcí na mnohé otázky, vyslovené paní učitelkou. Text se nikomu nevysmívá, nikoho neuráží, paní učitelka v něm naopak vyjadřuje své vlastní pochybnosti o správnosti a přiměřenosti přístupu k trans problematice, na což má plné právo. Poukazuje také na určitou bezradnost školy, vyjadřuje pochyby o odbornosti a kvalifikaci rychlých soudů – to vše se smí a rozuměli jsme tomu jako apelu na ochranu dětí a mladých před neodbornými a unáhlenými volbami.

Text také nikterak nezpochybňuje, že utrpení mnohých dospívajících, spojené s hledáním vlastní identity, je skutečné a vyžaduje odbornou pomoc. Je také možné, že se ukáže, že u někoho by skutečně mohlo být řešením podstoupit změnu biologického pohlaví. Neměl by však takový verdikt být až výsledkem odborné terapie, nikoliv vstupní premisou, o které je zakázáno pochybovat?

To vše byly důvody, proč jsme její příběh redakčně zpracovali a vypravili do světa.

Bezpečné místo?

Vida, i takhle dnes může vypadat život na gymplu… Aliance pro rodinu již v roce 2020 vydala tiskovou zprávu „Transgender dětí na školách přibývá, ředitelé tápou“, v níž volala po seriózní odborné debatě, která by školy a jejich ředitele povzbudila k ochraně práva dětí na „bezpečné prostory“ včetně toalet a šaten, a současně je vybavila ke skutečně kvalifikované pomoci dětem s diagnostikovanou genderovou dysforií. Nezdá se však, že by v tomto směru naše školství příliš pokročilo – leda snad v počtu všelijakých trans aktivistů, kteří obrážejí české školy…

Školy by měly být po všech stránkách „bezpečným místem“, kde děti zakoušejí přijetí a podporu. To ovšem vyžaduje jasná a srozumitelná pravidla, abychom nedospělé lidi, zápasícími s nejistotou o vlastní identitě, nijak nediskriminovali a poskytli také jim „bezpečný prostor“, zároveň ale aby nedocházelo na základě ukvapených diagnóz či módních trendů k nevratným změnám v jejich životě.

Současně je dobré připomenout, že za výchovu a vzdělání nezletilých dětí odpovídají jejich rodiče, kteří dbají na nejlepší zájem dítěte, a tedy ze zákona by měli být u všech klíčových rozhodnutí v životě dětí. Trend řešit genderové otázky „za zády rodičů přímo s odborníky“ je proto potřeba jednoznačně odmítnout.

Rovněž je třeba brát v úvahu, že náš právní řád zná jen dvě pohlaví. Radikální požadavky na oslovování nedospělých a psychicky nezralých jednotlivců v rozporu se zřejmou biologickou realitou by proto měly být uvedeny do správných mezí – s láskou a pochopením, nicméně jednoznačně.

Varující zkušenost

Walt Heyer, americký psycholog a publicista, který sám prošel chirurgickou změnou pohlaví, upozorňuje, že genderová dysforie bývá v naprosté většině případů součástí celého komplexu psychických potíží daného jedince, ne-li přímo součástí duševní poruchy či nemoci. To, co daný pacient nejvíc potřebuje, bývá vnímavý terapeut či psychiatr a milující okolí, nikoliv skalpel a hormony. Ostatně, taková přeměna je v podstatě jen kosmetickou změnou a k plnohodnotné proměně v opačné pohlaví nikdy dojít nemůže.

Heyer v několika knihách shromáždil svědectví mnoha lidí, kteří uvěřili medializované propagandě o „tranzici“ jako jediném, ba ideálním řešení svého trápení, načež toho hořce litovali… „Je to jako byste chtěli léčit anorexii přitakáním, že nejíst je v pořádku,“ říká Heyer a varuje, že „hormonální léčba ani operace nepřináší pocit úlevy, ale mne osobně naopak dohnala až na pokraj šílenství a depresí…“

Heyer před několik lety navštívil Českou republiku a jeho seminář v poslanecké sněmovně byl tenkrát mimo jiné apelem na všechny zodpovědné, abychom se včas kvalifikovaně připravili na nárůst těchto případů vlivem módní vlny, přicházející ze Západu a naučili se pomáhat těm, kdo se ocitnou v psychické nouzi vinou nezralé a/nebo neukotvené osobní a sexuální identity. A je to apel víc než naléhavý, vždyť zde nejde o nějakou chvilkovou módu, ve hře je duševní a fyzické zdraví mnoha konkrétních lidí, ve hře jsou celé jejich životy!

David Floryk, Aliance pro rodinu

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (23 votes, average: 4,83 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

3 Comments

  1. Jestli nejde o módu, co tak najednou? Celá tisíciletí nic a najednou – bum. Když nejde o módu (já si myslím, že jde, děcka mají vždycky nějaké módy) tak tedy o co jde??

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*