Neomarxističtí šílenci vymýšlejí stále nová lidská „práva“ a říkat pravdu se stává zločinem z nenávisti!

Napadlo mne, že by nebylo od věci začít tuto recenzi nedávnou zprávou z USA, která proběhla médii, aniž vzbudila sebemenší pozornost, neřkuli údiv či překvapení. Byla přijata jako něco naprosto normálního, co k dnešnímu světu bezbřehé svobody a všemožných lidských práv prostě patří a nad čím se není nutno (a ani radno!) pohoršovat. Vždyť co kdyby se příslušníci oné menšiny cítili uraženi a diskriminováni nesouhlasným stanoviskem s jejich způsobem života a hnali celou věc k soudu? Se svou žalobou by s největší pravděpodobností uspěli a tak si nikdo netroufá dělat si z nich legraci. O co ale konkrétně jde?

Dwight Hemmery, profesor sociomentalistických studií na jedné kalifornské univerzitě, se dlouhodobě zabývá problematikou tzv. psychofyziologického paralelismu. Nechci zde zabíhat do detailů, ale laicky řečeno jde o teorii, podle níž jsou duševní procesy v lidském mozku doprovázeny a vlastně i determinovány specifickými tělesnými projevy. Na základě svých výzkumů dospěl Hemery mimo jiné k závěru, že přirozeným způsobem pohybu není pro člověka chůze, nýbrž lezení. Dokládá to řadou studií převážně medicínského charakteru, které nepostrádají racionální jádro. Podle amerického profesora např. chůze „po dvou“ zatěžuje náš pohybový aparát mnohem víc než lezení po čtyřech, které již tím, že udržuje páteř v horizontální poloze, redukuje na minimum meziobratlový tlak. Hemery kolem sebe postupně soustředil skupinku studentů, kteří začali praktikovat lezení po čtyřech, přičemž dnes má Společenství čtyřnožců (tak zní jejich oficiální název, který vznikl v reakci na „nenávistný“ termín „lezouni“, jímž byli zpočátku titulováni) přibližně 1200 členů a díky promyšlené mediální strategii se úspěšně rozrůstá…

Anglický novinář Douglas Murray je u nás znám jako autor bestselleru Sebevražda Evropy a i jeho druhá kniha se nese v brilantním politicko nekorektním duchu. Ostatně už její název dává tušit, o co v ní jde. Ano, západní civilizaci, kdysi výspu demokracie, svobody a názorové plurality, postihlo davové šílenství ad absurdem dovedených nároků na podivná práva ještě podivnějších „utlačovaných menšin“. Jejich samozvaní vůdci sice neustále mluví o dialogu s většinovou společností, v praxi to však u nich vypadá tak, že své pomatené teorie prosazují s nebývalou agresivitou a oponenty se snaží umlčet mediálním lynčem, speciálně vymyšlenými nadávkami a dokonce i soudními žalobami. Tyto militantní bojůvky zcela opanovaly veřejný prostor, neboť politici, soudci a ostatní veřejní činitelé jim ustupují ze strachu, aby nedostali nálepku homofobů, rasistů, fašistů, xenofobů atd. Douglas Murray nám na bezpočtu příkladů demonstruje, k jakým liberálně-fašistickým orgiím dochází v poslední době v USA a západní Evropě. Při čtení knihy Šílenství davů člověk často neví, zda se má smát či naopak plakat, tragikomika čiší doslova z každé stránky. Autor ji rozdělil do čtyř kapitol s názvy Homosexuálové, Ženy, Rasa, Trans a minovým polem těchto nebezpečných témat kráčí s nebojácností, která se dnes vidí už jen velmi vzácně…

Možná si někdo řekne, že k nám se podobné výstřednosti nedostanou, protože až příliš připomínají komunistický světonázor s jeho jedinou povolenou pravdou, kterého jsme si užili za neblahých časů totality víc než dost. Obávám se, že tady je přání otcem myšlenky, ostatně první vlaštovky neomarxistických nových pořádků tu již máme. Připomeňme si třeba hysterické reakce pražské kavárny na „homofobní“ kázání kněze Petra Piťhy, nenávistné reakce na prohlášení Dr. Soni Peckové, jejíž pohled na coronavirus se liší od oficiální mantry, dehonastaci Hany Lipovské, která se „provinila“ tím, že se podívala na zoubek hospodaření České televize atd. A co naše rozvrácené školství? Výchovu mladé generace si s požehnáním MŠMT uzurpovaly všemožné neziskovky a nevládní organizace, děti jsou již od mateřských školek indoktrinovány genderismem, homosexualismem, multikulturalismem a dalšími zvrácenými ideologiemi s jasným cílem potlačit v nich v samém zárodku jakékoli náznaky kritického a samostatného myšlení.

Nabízí se pochopitelně otázka, kam tato celospolečenská psychóza povede, v jaký režim nakonec vyústí. Když se podíváme do relativně nedávné historie, pak okamžitě narazíme na paralelu s posledními lety tzv. Výmarské republiky a převzetím moci Hitlerem. Určitou naději na záchranu před blížící se novou totalitou lze spatřovat v tom, že neustále stupňované požadavky neomarxistických extrémistů mají v sobě zakódovány sebedestruktivní tendence, takže uměle vytvářená budova hypertrofovaných „práv“ a „svobod“ se jednou musí logicky zhroutit. Velmi dobře to lze pozorovat např. v oblasti sportu, který kolabuje pod náporem v současnosti tak módní transgenderové mánie. Jeden příklad za všechny: Na OH v Tokiu se jistý novozélandský vzpěrač prohlásil za ženu, přičemž se mu nikdo neodvážil odporovat (transfobie je přece zločin proti lidskosti!). Tento vykutálený chlapík pak samozřejmě bez problémů získal zlatou medaili a svědky podobných excesů jsme i v jiných sportovních odvětvích.

Proti davovému (jako ostatně každému jinému) šílenství se bojuje velmi nesnadno. S blázny je totiž prakticky nemožné najít nějakou elementární platformu, na níž by se dala vést racionální diskuse. Jejich tunelové vidění jim totiž neumožňuje vůbec si připustit, že by se v něčem mohli mýlit. Toho si všiml už Goethe, který svou zkušenost s tímto typem lidí vyjádřil následujícím čtyřverším:

„Ein Narr wird es nie begreiffen,

dass er ein Narr wirklich ist.

Wahrheit davon, dass er Narr ist,

sagt man solchem vergeblich!“

Do češtiny by se to dalo přeložit asi takto:

„Blbec nikdy nepochopí,

že je blbcem skutečně.

Pravdu o tom, že je blbec,

říkáš blbci zbytečně!“

A proto je tak důležité, aby zaznívaly i jiné než oficiální „pravdy“. Zdá se, že značná část veřejnosti si přes všechnu mediální masáž uchovala zdravý selský rozum, o čemž svědčí enormní zájem o knihy Benjamina Kurase, Petra Hampla, Petra Štěpánka, Hany Lipovské a dalších konzervativních osobností. Do této skupiny mistrných analytiků společensko-politických procesů mimo jakoukoliv pochybnost patří i Douglas Murray. Jeho kniha Šílenství davů mne fascinovala natolik, že jsem ji přečetl prakticky na jedno „posezení“. Věřím, že podobně zaujme i ostatní čtenáře!