A přesto se staví dál

O prodlouženém víkendu jsem měl možnost projíždět autem několika evropskými zeměmi mezi Čechami a severním Jadranem. Patřím mezi ty, kdo si myslí, že člověk má primárně žít doma a v prvé řadě poznávat svou vlastní „výseč“, a někam dál se vydávat jen s rozmyslem, nikoli nahodile těkat po planetě mezi Bali a Aljaškou například. Toto ale není glosa o Goodhartových „somewheres“ a „anywheres“. Mít možnost někam vycestovat v každém případě člověku jistý nadhled získat umožňuje. Obzvlášť, když má za volantem dost času k přemýšlení.

Je dokonale fascinující a vůbec ne samozřejmé, jakou a jak perfektně propojenou a fungující mezi sebou země v našem okolí vybudovaly síť cest a dálnic pro přepravu zboží a nákladu ale i osob motorovými vozidly. Všechny ty mosty, estakády, tunely, mýtné systémy, benzínky a parkoviště, odpočívadla, dokonce dálniční kaple… Obrovské přesuny materiálu, neskutečné zdroje a mnoho procent HDP, často i na dluh. Jednoduše kolosální infrastruktura pro co nejplynulejší dopravu zboží a osob motorovými vozidly v epoše „just in time“.

Budování této dopravní infrastruktury dál pokračuje. Cesty se rozšiřují, dálnice propojují, razí se tunely, stavějí nové mosty, budují obchvaty, aby doprava byla plynulejší. Tam, kde se nic neděje, lidé láteří. Nové kilometry cest a nové dopravní stavby se staly i měřítkem politického úspěchu. Politici rádi poklepávají základní kameny a přestřihávají pásky i u staveb svých předchůdců, o jejichž vznik se nepřičinili o nic víc než kdokoli z nás. Opozice proti výdajům do dopravní infrastruktury nikdy neprotestují. Stavělo se a staví se dál.

Rozsah, kvalita a hustota této infrastruktury není samozřejmá, vyplývá z kapacitních potřeb, umožnění plynulejšího a bezpečnějšího průtoku stále se zvětšujícího množství vozidel. Pro doklad toho, že nejde o samozřejmost, ostatně netřeba chodit daleko. I když i komunistický režim fakticky přijal myšlenku masového individuálního motorismu, jeho možnosti a možnosti jeho občanů byly díky neefektivnímu systému centrálního plánování o mnoho skromnější. Provoz byl menší a aut bylo méně. Jezdilo se jimi méně, mnohá auta stála v zimě na špalcích. Komunismus tolik cest nepotřeboval. Od té doby počet osobních aut narostl z 2,4 milionu v roce 1989 na dnešních 6,3 milionu, tuzemská dálniční síť se rozšířila asi 2,5krát. A lidé mají přesto (leckde) oprávněný pocit, že se staví málo.

Výstavba silnic a dálnic a rozšiřování dopravní infrastruktury je miláčkem všech. A teď ta pointa. V příkrém rozporu s tím vším je dnešní hon na motoristy, společenská nálada a zeitgeist, které jsou šířeny veřejným prostorem. Ústí do snah motoristům co nejvíc znepříjemnit a zdražit provoz aut, a to až do té míry, aby se ho v nejlepším případě vzdali a omezili tak svou „uhlíkovou stopu“. Tam, kde se postavily drahé dopravní stavby, se proto snižuje průjezdnost, ve městech se mluví o absurdní třicítce, kterou není možné jet. I na poloprázdných rakouských dálnicích vidíte značky omezující rychlost s nápisem IG-L (Immissionsschutzgesetz Luft čili zákon na ochranu ovzduší), které informují o tom, že důvodem omezení není bezpečnost provozu, ale ochrana životního prostředí, a že překročení rychlosti bude v tomto případě trestáno přísněji než běžné, „pouhý“ lidský život ohrožující spěchání. (Namísto desítek či stovek eur až v řádu tisíců.)

Jak jde dohromady tato obří infrastruktura, která stála neuvěřitelné množství peněz a buduje se desítky let, s elektromobilitou, je další záhadou. Budou-li totiž vyhlášené cíle opravdu uskutečněny tak, jak stojí na papíře, bude to znamenat, že aut bude jezdit méně. To není žádné škarohlídství, ale jen domýšlení nastoupeních trendů, které ostatně potvrzují i představitelé evropského autoprůmyslu. A i kdyby opravdu elektrovozy nakonec zlevnily natolik, že by si je mohli dovolit všichni, kdo dnes jakékoli auto provozují, rovnice o tom, kde se během pár let najdou všechny ty megawatty vypnutých uhelných elektráren a všechny další, které si vyžádá nabíjení takového množství nových spotřebičů-vozidel, zůstává stále nevyřešena.

Kapacita luxusní a nákladné evropské dopravní infrastruktury bude nadbytečná. A člověka jedoucího po těchto úžasných stavbách tak napadá, k čemu to všechno?

A přesto se staví dál. Asi jen pro vyvolené.