Rezignace |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Americké průzkumy veřejnémo mínění naznačují, že vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách je reálné. Samozřejmě evropskounijní mainstream, jak politický, tak mediální, z toho jímá hrůza, ale kupodivu jeho vítěství nevítají ani některé pravicové strany, jako např. Meloni a nordické populistické strany. Minulou neděli uniklo ve Španělsku pravici volební vítězství a národně pravicovému Vox účast ve vládě. AfD v průzkumech trhá rekordy až do té míry, že mainstream se vážně zabývá možností stranu soudně zakázat. V Holandsku nedávno vzniklé populistické hnutí v březnu vyhrálo provinční volby, v Rakousku populistická strana svobodných vede v průzkumech. A úplný zázrak, Marine le Penová by v druhém kole prezidentských voleb porazila Macrona. Pravici se pravděpodobně podaří velký průlom příští rok v evropských volbách. Co můžeme očekávat od těchto pravicových patriotů, v mnohých případech nad tím visí velký otazník, některá populistická hnutí se přiblížíla unijnímu mainstreamu, kde se kromě politické a ekonomické stagnace nic jiného nepozoruje.

Za první populistickou vládu v západní Evropě lze považovat koalici pravicové Lega a levicového populistického hnutí M5s. Lega, která stavěla na zajímavém politickém i ekonomickém programu a oplývala schopnými lídry, byla v této koalici slabším partnerem. Lega musela čelit, jak chaotickým vizím koaličního partnera, tak brutálnímu finančnímu a politickému vydírání bruselského centra, což nakonec vedlo k pádu koaliční vlády.

Nelze ovšem tvrdit, že dva roky koaličního vládnutí principiálně odlišných politických hnutí Itálii neprospěly. Lega oplývala schopnými politickými vůdci i ekonomy, pokud by měla úplnou politickou zodpovědnost, efekt vládnutí by byl v jiné kategorii než např. vládnutí britských konzervativců. Před deseti lety byl program opuštění Evropské unie klíčovým bodem politiky evropských populistických hnutí. Dnes se ukazuje, že prostor politické a ekonomické hry členských zemí EU je minimální, a to i u zemí, které stojí mimo eurozónu. Ovšem tento axiom může být stejně tak fikcí, na níž mainstream dvacet pět let pracuje. Národní pravicové strany cílily na separaci od bruselské diktatury, ale po údajně neúspěšném Brexitu změnily politickou orientaci a staly se vstřícnější bruselskému centru. Britské ekonomické problémy nezpůsobil Brexit, ale neschopná politika, v předbrexitovém období unijní členství problémy zastíralo a oddalovalo, britská krize se ničím neliší od krize celé EU. Po Brexitu dospěly národně pravicové strany k závěru, že EU je tak mocná, že neexistuje jiná možnost než akceptování její existence. Tragické závěry vyvodila Meloni, která suverenistické principy přímo zradila a ztotožnila italskou politiku s nejvulgárnějším jádrem NATO a Evropské unie. Meloni se domnívá, že stačí se soustředit na prázdnou rétoriku kulturní války s uchýlenými woke teoriemi, které by se v Itálii i bez ní stejně neuchytily. Italská populistická alternativa se proměnila v antiwoke větev bigotní unijní a natovské diktatury.

Mnohé evropské národní pravicové strany převzaly ekonomický program neoliberálních škol, což nutně vede ke ztrátě podpory jejich přirozených stoupenců, tj. slabších sociálních vrstev. Např. ekonomický program pravicové finské vlády se blíží konceptům Thatcherové, rozsáhlé sociální škrty, snadné propouštění zaměstnanců, pokuty pro zaměstnance atd., program favorizuje zaměstnavatele, kteří ve velké většině nejsou schopni vyvinout kreativní podnikatelskou aktivitu a na státních penězích jsou víc závislí než osazenstvo jejich firem. Podobně ekonomický program strany Vox má silné neoliberalistické prvky, podporuje ekonomickou deregulaci a paralelně s tím podporuje ekonomické giganty, které parazitují na státních penězích, podporu městských periferií, o kterou strana usiluje, s takovým program těžko získá. Meloni je modelovým příkladem neoliberální ekonomické politiky. Na druhé straně ekonomický program Marine le Penové a Erica Zemmoura je stavěn na státním intervencionismu, na sociální ochraně a ochraně veřejných služeb, ekonomický program kontrastní Macronově neoliberalismu. Viktor Orbán bez ohledu na ortodoxní liberální dogmata nasadil cenové limity na základní spotřební zboží. Bez kreativních a inovativních přístupů v sociální a ekonomické politice, politická alternativa není reálná. Populistické strany se musí politicky a ekonomicky vymezit proti bruselským globalistům, reformovat EU není možné. Pro evropské národy, které usilují o renezanci evropské velikosti, není jiné cesty než nesnadná cesta národní suverenity.

Ekonomika je důležitým faktorem, ale dnes stoupenci populistických stran oprávněně vidí hlavní problém evropské budoucnosti v ukrajinské válce, na jejímž rozdmýchání má bruselské centrum velkou vinu. Ve velké většině jsou politická hnutí baltských a skandinávských zemí zarputilými stoupenci NATO, stejně jako Meloni a španělské Vox. Některá populistická hnutí jsou pro normalizaci vztahů s Ruskem, jako Orbán, Le Penová, Eric Zemmour a rakouská Strana svobody, tento názor je většinový i v německé AfD. Pokud se populistické strany domnívají, že se v této otázce mohou názorově ztotožnit s bruselským centrem a systémovými stranami, dopouští se velkého omylu, promění se v nevýznamnou politickou větev evropskounijního mainstreamu.

Existuje pouze jeden populistický projekt, který je z materiálního a kulturního hlediska smysluplný, to je úplná suverenita členských zemí, a je tragedií, že některé populistické strany na tento projekt rezignovaly.