KATEŘINA LHOTSKÁ
Před stejnou otázku jsme byli přitom postaveni docela nedávno. A odpověď zněla jasně. Letos v lednu při prvním kole prezidentské volby se totiž zhruba 70 % hlasujících voličů vyjádřilo, že problematická minulost na překážku není. To když dalo hlas Petru Pavlovi nebo Andreji Babišovi. Prohřešky prvního z obou pánů nespíš vadí o něco méně, protože pak s převahou vyhrál i kolo druhé.
Nutno dodat, že šlo o vítězství naprosto legitimní, stejně jako na jeho základě získaný prezidentský mandát. A stejně legitimní bylo i vítězství Andreje Babiše v parlamentních volbách před šesti lety a jeho následné premiérování. Škraloupy obou pánů byly totiž v okamžiku voleb moc dobře známé, a přesto jim voliči svoje hlasy dali. Tím však zároveň nastavili laťku toho, co všechno je ještě přípustné a co už je diskvalifikační. Nutno podotknout, že velmi nízko, protože pro výkon vysoké politické funkce evidentně není na závadu ani to, když si daný člověk až příliš zadal s komunistickým režimem.
Osobně si myslím, že by tomu tak být nemělo, a tedy jak pan Babiš, tak i pan Pavel by se měli pakovat. Což samozřejmě neznamená, aby se stali vyděděnci na okraji společnosti. Ať si žijí svoje životy, ať podnikají, vydělávají peníze, pracují v armádě, ať píší nebo veřejně vystupují. Ať si prostě dělají, co uznají za vhodné. S jedinou výjimkou. Ať se necpou do vysoké politiky. Neměli by se zkrátka stávat ani prezidenty a ani premiéry. Voliči však rozhodli jinak, a to je třeba respektovat. Jak v případě Petra Pavla, tak i v případě Andreje Babiše.
A co tedy s panem Fremrem? V zemi, kde je bývalý komunistický rozvědčík prezidentem, a kde byl člověk silně podezřelý ze spolupráce s StB premiérem, zkrátka neobstojí argument, že nemůže svoji funkci vykonávat někdo jenom proto, že bolševikovi sloužil až příliš horlivě. Dle mého soudu zkrátka nelze měřit dvojím metrem, a především v případě některých podporovatelů současného prezidenta působí neuvěřitelně směšně, jak něco takového odmítají připustit. Podle nich si totiž Petr Pavel svoje prohřešky „odpracoval“, když například zastupoval Česko v mezinárodních vojenských strukturách a institucích, zatímco poklesky pana Fremra se „odpracovat“ nedají. I ten přitom reprezentoval Česko v mezinárodních orgánech. Jako třeba u Mezinárodního soudního tribunálu pro Rwandu nebo u Mezinárodního trestního soudu (zde).
Podobně rozporuplných a pokryteckých vyjádření jsme v poslední době zaznamenali celou řadu. V nějaké televizní debatě jsem třeba zaslechla názor, že přeci „pana Fremra nikdo nenutil stát se trestním soudcem“. A pana Pavla snad někdo nutil ke kariéře v komunistické rozvědce? Nebo někdo přemlouval Andreje Babiše k tomu, aby pracoval v podniku zahraničního obchodu, když se dalo čekat, že to nebude „zadarmo“?
Proč tedy najednou u pana Fremra neprojde to, co lidé především u současného prezidenta naopak omlouvají? Dle mého soudu je celé tajemství v tom, že do obrazu Petra Pavla jako „polepšeného hříšníka“ bylo zkrátka nainvestováno neuvěřitelné úsilí a spoustu peněz a ty se podařilo dokonale zhodnotit. Nutno uznat, že z profesionálního pohledu šlo o marketingový majstrštyk. Obraz pana Fremra naopak nikdo uměle nevylepšoval. Proč taky. Takže vypadá zhruba stejně, jak by podle mne vypadal obraz Petra Pavla, pokud by kandidoval bez onoho balíku marketingových peněz.
Být po mém, tak nemá nikdo z trojice Petr Pavel, Andrej Babiš a Robert Fremr v nejvyšších politických nebo státních funkcích co pohledávat. Zamazali si ruce tak, že se to umýt zkrátka nedá. Pokud si ovšem lidé myslí, že u prvních dvou jsou špinavé ruce akceptovatelné, neexistuje relevantní argument, proč by to nemělo být akceptovatelné i u pana Fremra. Bohužel…
Jestli se nakonec opravdu ústavním soudcem stane nebo ne, je ve hvězdách. Za sebe si myslím, že pravděpodobně ne. Zvlášť když oznámil, že to nespíš sám zabalí (zde). Ale může třeba zkusit štěstí za čtyři roky v prezidentských volbách. Nebyl by bez šancí. Stačí najít někoho, kdo do něj vrazí ranec peněz, z nich zaplatí šikovné marketéry a může se opakovat příběh, který tak důvěrně známe z voleb nedávných. Když zkrátka báchorky o „napraveném hříšníkovi“ zafungovaly jednou, co by nezabraly podruhé.
Obzvláště když je laťka toho, co všechno jsou lidé ochotni skousnout, tak nízko…
Buďte první kdo přidá komentář