Příliš velký Google, aneb o pozvolném podělávání software

Google stanul v Americe před antitrustovým soudem.

Antitrustové zákony jsou jedna z nejsložitějších kapitol moderního práva. U nás v ČR se s nimi ani moc nesetkáváme; sem-tam udělí ÚOHS nějakou tu pokutu za ohrožování hospodářské soutěže, čímž to hasne. Poslední velký monopol, který přitahoval pozornost publicistů i veřejnosti, byl asi SPT Telecom před … nu, dobrých 25 let už to bude, co se rozjela akce Internet proti monopolu, jejímž cílem bylo zabránit Telecomu, aby zdražil vytáčené připojení do neúnosných hodnot. Pamatuji si to celkem živě, slovo Telecom se dočasně stalo nadávkou, petici podepsalo přes 100 000 lidí, dokonce i nějaké demonstrace s několika tisíci účastníky se tehdy konaly. (Paradoxně, jak tehdy ještě nebyli lidé zcela totálně online, nebylo jim zatěžko zvednout zadek a někam osobně dojít.) Telefonní gigant couvnul a zavedl výhodnější nabídku Internet 99, která tak hluboko do kapsy nesahala.

(Jak se časy mění; dnes jsou pevné linky tak zastaralé, že začíná být vzácností potkat někoho, kdo vůbec klasický telefon doma má. Předloni mělo pevnou linku zavedeno 210 tisíc domácností, což není ani desetina maxima, dosaženého na přelomu století.)

Ve Spojených státech jsou poměry poněkud jiné, protože tamní obrovský trh a poněkud jiné podnikatelské prostředí produkuje opravdové molochy, vůči kterým se náš tehdejší SPT Telecom jeví být jen nevýznamnou blechou přisátou kdesi v ekonomickém podpaždí světa.

Tamní antitrustové otázky mají tedy adekvátně větší váhu, nemluvě o dopadu na zbytek zeměkoule. V roce 1998 mohlo být Slovákům a Maďarům jedno, jestli v nedaleké České republice zdraží vytáčené připojení k internetu. Jestli ale dostanou „přes prsty“ velké sítě jako Facebook, to poznáme nepochybně i my, několik časových pásem od Kalifornie.

Vymáhání antitrustových zákonů bylo v posledních desítkách let v USA podstatně chabější než dřív, protože i když se jejich znění nijak nezměnilo, změnil se právní náhled na ně. Velmi zásadní otázkou, ve které nemá právní komunita jasno, je, co to vlastně znamená „poškození spotřebitele“ a jak velké musí být, aby protitrustová mašinerie spustila svoji činnost. Ono totiž není hříchem jenom „být velký“; firma může mít klidně třeba padesát procent trhu, aniž by to byl prohřešek proti zákonu. Hříchem je zneužívat tohoto postavení k potlačování konkurence nebo poškozování spotřebitelů, a to už se prokazuje podstatně hůř.

Google, který teď stojí před federálním soudem, viní společná žaloba USA a 35 států (přidal se i Guam a Portoriko) z toho, že se snaží své dominantní postavení v oblasti vyhledávačů „zacementovat“ nekalými praktikami; zejména pak ve světě mobilních telefonů, které dávno převzaly dominantní roli od počítačů a pevných linek. Jde o kombinaci nátlaku a úplatků (či „výhod“, ona ta hranice není nikdy úplně jasná), které mají zajistit Googlu, že jeho vyhledávač bude v různých systémech a browserech nastaven jako preferovaný. Žalobci tvrdí, že Google utrácí ročně za „zabetonovávání“ své stávající pozice 10 miliard dolarů, což je samozřejmě laťka, kterou menší konkurenti nemohou přeskočit, i kdyby byli třeba poskytovali kvalitnější služby. Money talks.

Pamatuju si ještě doby, kdy hlavním vyhledávačem na nově zrozeném webu byla Altavista. (To bylo cca 1998 a nová Síť se tehdy ještě psala s velkým písmenem, Net.) Tu vytlačil Google svého času velice efektivně, právě tím, že měl velmi dobrý vyhledávací algoritmus; výsledky daleko více odpovídaly tomu, co jste skutečně chtěli najít. Několik let si v Googlu ten dobrý standard udržovali, zhruba tak do doby, než odešlo původní vedení (zakladatelé firmy) a nahradili je manažeři z povolání.

Od toho okamžiku nastal pomalý proces, kterému publicista Cory Doctorow říká „entshittification“ („posrávání“), a ten už je teď ve značně pokročilé fázi. Sponzorovaných odkazů na první stránce se přemnožilo. Jejich relevance k tomu, co jste chtěli vidět, je pochybná, stejně tak někdy i ty firmy samotné; nakupovat nějaké dražší zboží na většině těch “sponzorovaných” e-shopů bych si netroufl. Nicméně Google má v Americe 90 procent vyhledávacího trhu, tak všichni zadávají reklamu u něj.

Google se brání tím, že na vyhledávacím trhu dominuje i u pevných stolních počítačů, kde takové výhody jako mobilech nemá sjednané. Jenže to je trochu slabý argument. Segment „velkých“ počítačů pomalu umírá, nebo minimálně kostnatí. Nová verze Windows vyjde jednou za několik let, procesory už taky moc nezrychlují, zkrátka se z počítačů stala tak trochu dinosauří rezervace.

Skutečně aktivní vývoj je právě na mobilech a kdokoliv, respektive cokoliv, co se chce prosadit, musí uspět v mobilním prostředí. Jsou to mobily, a ne notebooky, k čemu jsou přilepeni cestující v metru a zombie, pardon, turisté valící se po Václaváku. A právě to mobilní prostředí má Google „obšancované“ dohodami, kvůli kterým teď stojí před soudem.

Proces proti Googlu potrvá asi čtvrt roku. Výsledkem může být cokoliv od osvobození až po nucené rozdělení společnosti na více částí, byť na to poslední nikdo moc nevsází; soudce Mehta není znám coby justiční ranař.

Nicméně více mě zajímá to divadlo samotné. Velcí manažeři nejsou zvyklí postávat někde před někým mocnějším s čepicí v ruce, a tenhle proces přitom nemůžou jen tak přenechat svým právníkům. Budou-li předvoláni, musejí vypovídat osobně. Třeba z těch jejich výpovědí vypadnou nějaké perly.

Mimochodem, proti soudci Mehtovi stojí současný šéf Googlu Sundar Pichai. Oba Indové narození v Indii, navíc před padesáti lety, kdy té zemi pořád ještě hrozily hladomory a indická vláda jim musela různými kombinacemi opatření bránit. (Tím nechci tvrdit, že zrovna Mehta a Pichai jsou zázračné děti z ghetta. Jejich otcové byli inženýři z vyšších kast, a ne nějací chudáci s koštětem v ruce. Ale Indie jako celek byla před padesáti lety hodně rozvojový stát.)

Není imigrace jako imigrace, že? Zejména pokud si ta cílová země aspoň trochu vybírá, koho si pustí dovnitř.