Tentokrát musí prohrát … totálně

Žádný soucit, žádné mezinárodní ohledy. Žádné OSN a Mezinárodní soudní dvůr. Musíme je zasáhnout. Co nejbolestivěji. A pak si vzít zpět Alej Sinaj, Nisanit a Dugit.

Tentokrát musí prohrát. Opravdu prohrát.

Na začátku 90. let jsem tuto mantru slyšel od levičáků mnohokrát: „Dáme jim stát- a jestli se někdy opováží na nás vystřelit, tak je dorazíme“.

No, Oslo už proběhlo. A autobusy začaly vybuchovat a my jsme neudělali nic.

Pak přišel Roš hašana 2000: „palestinští“ Arabové včetně své „policie“ (čti: ozbrojených uniformovaných teroristů) stříleli na obce po celé zemi. V Jerušalajim byly postaveny třímetrové betonové zábrany, kolem Gila na kilometry, aby střelba z Betléma nezabila nějakého Izraelce.

Byl jsem v sanitce MDA, která evakuovala amerického turistu stojícího u okna v klášteře Tantur; do hlavy ho střelila zbloudilá kulka z Betléma. Když jsme ho snášeli po schodech dolů, policie nás varovala, abychom o tom nemluvili s novináři, kteří sanitku obklopili: „Chcete zničit turistický průmysl?“. V té druhé intafádě bylo zabito spousta Izraelců – a premiér Ehud Barak je „nedorazil“.

Při masakru v Netanji v Leil HaSeder (první noc Pesachu) 2002 bylo zavražděno 30 Izraelců – a premiér !buldozer“ Ariel Šaron je „nedorazil“.

Žádná izraelská vláda nikdy nezpůsobila těmto „palestinským“ Arabům bolestnou ztrátu – a tak prostě dál zabíjejí Židy. Každý zná tu hru: oni zabijí Židy, my zabijeme pár Arabů a zničíme pár budov, stáhneme se a život jde dál až do dalšího kola.

Tohle musí přestat.

Premiér Netanjahu musí tyto Araby donutit, aby prohráli. Jediné, čeho si tito Arabové cení, je půda: Izraelská půda. Jedinou odpovědí na dnešní obscénní válečný akt Jom Tov ze strany Hamásu (s již více než 200 mrtvými Izraelci) je tedy znovudobytí severního konce Guš Katifu: oblasti, kde se nacházely komunity Alei Sinai, Nisanit a Dugit.

Znovudobytí Alei Sinai by znamenalo TRVALÉ posunutí hraničního plotu s Gazou, a to o celých 250 metrů. Vystěhování této osady, která se nacházela TAK blízko izraelské strany Gazy, bylo parodií. Spravedlnost vyžaduje, aby byla spolu s dalšími dvěma blízkými osadami znovu dobyta a ZASTAVENA. Plot, který musí být mezi Izraelem a Gazou v každém případě hlídán, bude hlídán i nadále – ale s tím, že ploty budou posunuty směrem ke Gaze a Izrael tím dá najevo: že „palestinští“ Arabové mohou trvale prohrát, pokud provedou válečný akt proti Státu Izrael.

Napadli Izrael, to už není pouhý terorismus, ale válečný akt – a za válku proti Izraeli musí zaplatit vysokou cenu.

Pokud, nedej Bože, tito Arabové v budoucnu povedou válku proti nám, musí ztratit další území.

Na závěr poznámka k naší armádě, IDF. Tvoří ji skvělí židovští Izraelci, z nichž mnozí jsou žel levičáci s mentalitou poražených. Vyšší důstojnický sbor tvoří většinou levičáci, kteří věří v „ústupky palestinským Arabům, vedoucí k dvoustátnímu řešení“. Jen o tomto víkendu 500 těchto ztroskotanců v organizaci Velitelé izraelské bezpečnosti vyzvalo vládu, aby takové ústupky učinila.

A mimochodem, důvodem, proč je vrcholný ešelon IDF, zpravodajských služeb a ministerstva zahraničí řízen těmito ztroskotanci, je to, proč potřebujeme reformu soudnictví: Pravičáci už asi třicet let v armádě nepostupují, protože je zastavil Nejvyšší soud. Od té doby, co Aharon Barak rozhodl, že každá záležitost a rozhodnutí v této zemi je soudně přezkoumatelné, levice využívá Nejvyšší soud k tomu, aby blokovala jmenování k postupu pravičáků do vyšších stupňů služby v IDF.

Jeden příklad: Poslanec Yossi Sarid zablokoval postup brigádního generála Efiho Eitama do hodnosti generála, když u Nejvyššího soudu tvrdil, že Eitam je příliš pravicový na to, aby mohl tuto hodnost získat. Zůstala nám tedy IDF, kterou řídí ztroskotanci, kteří jsou přesvědčeni, že „potřebujeme OOP, Palestinskou samosprávu, Hamás atd. k řízení arabského státního útvaru“ a že když jim zmírníme omezení, dosáhneme míru. Jak to dopadlo?

Jediná odpověď: Ať je to bolí. A hodně. Pomstít naše mrtvé. A znovu dobýt Alei Sinai.