Demokratické hodnoty? A mohl bych je vidět?

Řekl bych, že vládne atmosféra deziluzí se spoustou otázek na téma, co bude, kde jsme se to ocitli. Netýká se to vládnoucí pětky. Ta bude nadále slavit s povinným úsměvem na tváři a přesvědčovat občany, že tehdy se nemohlo stát nic lepšího, než se stalo. Mohlo se, ale nestalo se. Po třiceti letech se sbírají plody svobodného vládnutí si a nejsou sladké. Jsou kyselé až hořké. Spíše jsou už shnilé. Podniky zavírají své provozy, některé se stěhují pryč kvůli nemožnosti konkurovat, trh práce se zužuje, lidé s hypotékami, těch domácností je více než milion, začínají mít těžké sny. To je v průměru 30 % občanů. A nejen oni. Náklady na živobytí vystřelují do výšek. Hloupá, někdy svou povahou až zločinná omezení, zasahující do existenční rovnováhy lidí, stíhá jedno omezení za druhým za poslušného kývání dnešních zákonodárců vládnoucí pětikolky. Hodně lidí si pokládá otázku, jestli to má být to, za co cinkali klíči, za co se angažovali ve víře, že bude lépe, že se svobodněji nadechnou a že si budou moci tvořit svoji budoucnost bez autorativního omezování.

Těžko bylo někomu vysvětlovat, že cinkot je sice burcující, ale pro vytváření vlastní budoucnosti zdaleka nestačí. Že nám unikla další dějinná příležitost čapnout budoucnost za rohy. Mezitím někdo nelenil a čapl nás. Ukolíbané levným vítězstvím.

Absurdita se stává realitou. Volbou prezidenta s jeho minulostí jsme si vlastně jako by všichni odpustili ve stylu, co jsme si, to jsme si. Jako v rodině, kde se sourozenci pohádali a máma řekla dost! Podejte si ruce a dejte si pusu! A je to! A najednou už nejsou nelidské pracovní tábory, už nejsou zničené lidské životy, už nejsou ukradené majetky, konstatuji, aniž opomíjím složitost tehdejšího dění. Ani s komunisty jsme před časem neměli mluvit, když s nimi mluvíme celou tu dobu! A nakonec proč ne! Vždyť legitimitu tehdejšímu režimu, vládnoucí straně, co čtyři roky dávalo svým souhlasným hlasem ve volbách 99 % voličů. Zapůsobila reminiscence nebo společenská paměť, když generál, elitní podpora tehdejší moci, byl zvolen prezidentem tohoto státu většinou hlasů. Před těmi lety by to i prošlo s jásotem celého národa. Stačí tomu dát patřičnou legendu.

Pro scénu tohoto absurdního divadla bych oživil i studenta Šmída, tedy jako oběť tehdejšího režimu, aby ty věnce a kytky dávaly smysl. Abychom si konečně všichni byli rovni. Aby i generál, prezident, mohl dát kytku někam, kde by se cítil patřičně. Tak nějak u svých.

Současná vládní koalice se před volbami sama nazývala jako „demokratický blok“ a jako svůj v podstatě hlavní program chtěla do země po vládě Andreje Babiše vracet právě „demokratické hodnoty“. Listopad 1989 býval roky předtím jejich hlavním „festivalem“. Jak se jim podle vás tento cíl obnovy demokracie podařilo za ty dva roky zrealizovat?

Byl onen „demokratický blok“ demokratičtější jen proto, že slovo „demokracie“ říkal častěji? Co jsou demokratické hodnoty? Chce se opáčit slavnou filmovou hláškou: a mohl bych je vidět? I strýček Google je poněkud bezradný, moc z něj na tuto otázku nevyrazíte. Zato Milion chvilek ústy mluvčí se vyjádřilo, že zvolením Petra Pavla uspěly hodnoty demokratické společnosti představované Petrem Pavlem. Novinky 29. 1. 23. Přečetl jsme si text dvakrát, zdali výraz uspěly hodnoty demokratické společnosti ve spojitosti s generálem Pavlem je myšlený vážně. A byl. Tak nebyl nakonec ten osudný 17. listopad zbytečný?

To, k čemu mnozí tehdy vzhlíželi, byla fikce zprostředkovaná barevnými módními časopisy a síla cizí měny, která ale v zemích, kde platila, zase tak silná nebyla. Stejně se museli ohánět jako my dnes, aby zvládli náklady na živobytí. Přesvědčili se o tom mnozí, kteří z nějakých důvodů emigrovali a začínali od začátku. Tehdejší Západ potřeboval Východ jako Východ tehdejší Západ. Vytvořila se určitá symbióza, kdy se politicky využívaly ty méně přijatelné stránky rozdílných společenských systémů. Na Západě se investovalo do strachu ze sovětských tanků a zde do žebráků na ulicích, lidí bez práce a domova, bez těch proklamovaných sociálních jistot. Když se motor zadrhával a došlo k politické úmluvě, u nás prezentovaných 17. listopadem, se obraz vyjasnil a zjistilo se, že co patří na Západ dnes, je naše hospodářství, je naše zahraniční politika, a že opět stojíme v bodě nula a zoufale se ptáme, kde domov můj. Patření někam je politická líbivá fikce. Nejdříve musíme patřit sami sobě, až potom se můžeme porozhlédnout, s kým se můžeme kamarádit.

Čím se měří úroveň civilizace? Bílým ubrusem u oběda? Nebo velikostí vlastní koloniální říše? Čím nás měla Evropská unie civilizovat? Počtem povolených slepic nebo domácích zvířátek? Množstvím nepotřebných migrantů? Zatím se civilizační úsilí Evropské unie sestává s opatřeními, která diktují členským státům a která svým dopadem spíše směřují ke konci civilizace. Má být civilizace v pojetí Evropské unie obrazem ulice, kde se bijí jednotlivé gangy, kde hoří auta, kde se povalují přistěhovalci, kde je nebezpečné být občanem vlastní země? Ten, kdo podporuje tento civilizační obraz, je nepřítelem naší civilizované společnosti, v té civilizované společnosti se toto neděje, a podle toho by s ním mělo být zacházeno.

Jedním z hlavních požadavků v listopadu 1989 byla celkem nepochybně svoboda. V posledních letech ale zcela vážně zaznívají úvahy, zda té svobody není příliš mnoho a zda není třeba ji nějakým způsobem omezit. Současné Ministerstvo vnitra dokonce nechává veřejně vylepovat plakáty s textem „Ústavou chráněná svoboda slova má své hranice“ a množí se trestní stíhání za verbální trestné činy. To vše je vysvětlováno slovy, že se demokracie musí bránit. Jak moc slučitelná je pro vás tato představa s tím, za co se „zvonilo klíči“ v roce 1989?

Každý vládnoucí politický systém, když je nakažený virem autoritativnosti, protože z různých důvodů nezvládá vládu věcí veřejných, nezvládá být pro občany garantem prosperity a musí prosazovat nepopulární věci, sáhne pro úpravu svého firemního štítu, aby nějak kamufloval svoje selhání, aby se nesrovnávalo s tím, co bylo předtím. Tak minulý režim začínal lidovou demokracií, ten nový zase dospěl do fáze, kdy cítil, že by se také měl odlišit, aby si ho někdo náhodou nepletl s volnými devadesátkami, tak se začal označovat jako liberální demokracie. Také asi něco víc než obyčejná demokracie bez přívlastků.

Stát zcela bezostyšně podporuje udavačské iniciativy, tlačí na majitele sociálních sítí, aby se podřídili požadavkům establishmentu na soft cenzuru. Soudní moc, jinak garant práv občanů, prostřednictvím vrchního žalobce, bývalého vojenského prokurátora, nám bez uzardění sdělí, že demokracie má své meze, že ji nebude nikdo narušovat, že si takového demokraticky uhlídáme. Však se praxe nezapře. Bezmála dvě stovky trestních oznámení za verbální přečiny, několik desítek uzavřených spisů podobného charakteru a na vrcholu onoho pověstného ledovce pět let za výrok. Učitelka Bednářová, děkan Ševčík, profesor Drulák, a nebudou jediní, uzavírají ony „demokratické hodnoty“ v praxi, kdy policie plní politická zadání k umlčení nepohodlných jedinců.

Historii netvoří osamocené události, které někde tam začaly a někde tam skončily. Historie má návaznost na dnešek i na formování budoucnosti. Není možno dělat tlustou čáru. Vytrháme vlastní kořeny. Je třeba si bedlivě všímat, co se vrací, co už tu jednou bylo. Být na pozoru, být si vědomi, že jen my sami si můžeme pomoci. My sami sobě můžeme přinést prosperitu a lepší budoucnost. Nejsme ledajaký stát. Máme za sebou tisíciletou státní historii, to by nás mělo zavazovat do budoucna. Naše zájmy na prvním místě!