PETR MILER
Je třeba víc než této statistiky, abychom si názorně ukázali, že elektromobily nejsou a bez několika převratných technických vynálezů nikdy nebudou auty pro všechny? Pokud rozdělují i bohaté Nizozemsko, co asi udělají u nás?
Netušíme, s jakými skutečnými chtějí politické elity vnucují elektrická auta všem lidem bez rozdílu, pokud je ale smyslem omezení mobility podstatné části společnosti per se, pak očividně bodují. Vyplývá to i z nové studie nizozemského deníku NU, jinak velmi levicového média, které bylo v minulosti nizozemskou Radou pro žurnalistiku (Raad voor de Journalistiek, RvdJ) opakovaně kritizováno za své zaujaté postoje a nedostatek otevřenosti jiným pohledům na svět. Na webu je v diskuzích mj. zakázáno diskutovat o přístupu vlády ke klimatické politice a RvdJ v čase covidu dokonce konstatovala, že zpravodajství NU vzbuzuje dojem, že je více nakloněno oficiálním institucím než nizozemské společnosti.
To pouze pro zasazení dále zmíněného do kontextu. NU je ve stručnosti řečeno běžně pro každou rudo-zelenou špatnost, tentokrát ale na základě dat CBS, tedy nizozemské obdoby ČSÚ (Centraal Bureau voor de Statistiek, Centrální statistický úřad) upozorňuje na skutečnost, že elektrická auta značně rozdělují společnost. Jejich zastoupení v jednotlivých sociálních skupinách se dramaticky liší a dalece rozvírá nůžky mezi „automobilovými možnostmi” různých lidí ve srovnání se stavem, na který jsme zvyklí.
Podle získaných dat je dnes ze zhruba půl milionu dobíjecích aut v Nizozemsku (tedy i plug-in hybridů) zhruba polovina s rukou soukromých osob. To je samo o sobě zajímavé, v rámci onoho čtvrtmilionu privátních vlastníků ale můžeme detailněji zkoumat, kým jsou. Studie pak dochází k závěru, že typickým majitelem elektromobilu je bohatý muž ve věku 40 až 60 let, přičemž jen tato jedna skupina představuje 77 procent všech majitelů elektrických aut. To je bizarně hodně a není to jediná anomálie týkající se právě tohoto druhu automobilů.
Pokud se omezíme na sociální postavení resp. příjmy majitelů elektromobilů, zjistíme, že z 25 procent nejbohatších Nizozemců má elektromobil 3,5 procenta z nich, zatímco z 25 procent nejchudších obyvatel země jde o pouhých 0,6 procenta vlastníků osobních vozů. Samozřejmě, v tomto ohledu existují rozdíly mezi „intenzitou vlastnictví” jakéhokoli automobilu, ale zatímco u všech aut platí, že výskyt aut je mezi nejbohatší čtvrtinou společnosti dvojnásobný, v případě elektromobilů jde téměř o šestinásobek. Rozdíl je též mezi velkými a malými městy, byť v Nizozemsku se zrovna tento aspekt vzhledem k enormní hustotě zalidnění neprojevuje tak výrazně.
Jasně, možná si teď říkáte něco o roku 1492, Kryštofu Kolumbovi a Americe, však to vyplývá už z ceny daných aut, jejich použitelnosti, často nutnosti mít vedle elektromobilu ještě jiný spalovací vůz atp. Ale mění to něco na tristnosti tohoto stavu? Je pořád něco jiného si určitou věc myslet a bezpečně ji vědět v konkrétních obrysech. Ze statistiky je zřetelně patrné, že zatímco spalovací auta jsou skoro pro každého, elektromobily jsou vesměs jen pro nejbohatší část společnosti resp. tu její část, která je ochotná taková auta akceptovat.
Navíc je třeba si říci, že Nizozemsko je velmi bohatá země, rozdíly ve společnosti tedy nejsou tak velké. Optikou cen osobních automobilů, na které jsme byli donedávna zvyklí, si zrovna tuto věc mohl dekády dovolit prakticky každý, kdo o ni stál. Najednou to zdaleka neplatí, navíc neexistuje šance, že by se to v dohledné době změnilo, elektromobily budou drahá a málo použitelná auta v jakkoli dohledné budoucnosti. Pro každého tak prostě nebudou a společnost budou dál rozdělovat. Je tohle tím, co jsme chtěli? Za nás říkáme jasné ne. Pokud vy říkáte ano, proč?
Buďte první kdo přidá komentář