Napoleon, první evropský rovnostářský despota |

Sdílet článek:

BAWERK.EU

[Překlad části stejnojmenného článku od R. McMakena vydaného dne 22.XI.2023 na Mises.org u příležitosti nového filmu od R. Scotta o Napoleonovi I.]

Napoleon I. Bonapart (1769-1821) může být pravděpodobně považován za raného průkopníka myšlenky rovnostářského, osvíceného policejního státu. Historik Jacques Godechot pro příklad označuje Napoleonův režim jako „pravděpodobného předchůdce moderního policejního státu“ a historik Eugen Weber označuje tento režim jako policejní stát bez kvalifikace. Napoleonův režim byl samozřejmě mírný a laskavý ve srovnání s policejními státy 20. století, ale je zde málo důvodů pro to, aby byl tento režim oceňován. Michael Silabis dochází k závěru, že: „Napoleonova policie nicméně prováděla tuhou kontrolu veškerého vyjadřování veřejných názorů, platila síť tajných agentů, aby udržela národ pod dohledem a držela odpůrce režimu ve speciálních státních vězeních bez obžaloby anebo soudu. Ve zkratce policie pravidelně ignorovala řádné soudní procedury a systematicky porušovala práva občana, které Francouzská revoluce vyhlásila…“

Napoleon byl nepřítelem klasického liberalismu také v dalším důležitém aspektu. Napoleon měl malý respekt ke svobodnému obchodu a buržoazním hodnotám. Není překvapivé, že Napoleon rozházel většinu francouzského bohatství na válku a na vládní majetek. Jak tvrdí Steven Pinker: „Napoleon, exponent vojenské slávy, považoval Angličany za ‚národ kramářů‘. Ale v daný čas Britové vydělávali o 83 % více než Francouzi a užívali si o třetinu více kalorií a my také všichni víme, co se stalo u Waterloo.“ (Napoleonovo autorství tohoto přirovnání může být smyšlené, ale přesto je pro něj příznačné.)

Napoleon měl devastující nepřímý efekt na evropský klasický liberalismus. Protože Napoleon pochodoval pod prapory osvícenské, rovnostářské „liberální“ Francie, jeho dobyvatelské armády byly spojovány se samotným klasickým liberalismem. Dlouhodobým efektem byl celkový odpor mnoha lidí proti této ideologii. Historik Ralph Raico poznamenává, že klasický liberalismus byl v německých státech během 18. století na vzestupu. Ale vývoj se v 19. století obrátil. Proč? Raico tvrdí, že: „zde není žádná pochybnost o tom, že hlavní – pravděpodobně hlavní – důvod pro tuto změnu leží v politické a vojenské historii této doby: v podstatě v pokusech revoluční Francie dobýt celou Evropou a ovládnout ji.

Do poloviny 90. let 18. století, píše Raico, „Práva člověka, lidová suverenita, francouzské osvícenství s jeho nenávistí vůči starobylým tradicím a náboženské víře evropského lidu byly nastoleny vojenskou mocí. Do této doby vítězné, nezastavitelné francouzské armády provedly invaze, dobyly a okupovaly většinu Evropy.“ Důsledkem toho byl odpor proti všemu, co bylo spojené s oficiální ideologií francouzského režimu – která samozřejmě nebyla vlastně vůbec klasickým liberalismem. Ve výsledku pak: „Charakteristicky tyto invazní armády s sebou přinesly cizí ideologii, vytvořily nepřátelství a odpor proti této ideologii v podobě militantní nacionalistické reakce. To je to, co se stalo v Rusku a ve Španělsku. A především toto nastalo v Německu. Individualismus, přirozená práva, univerzální ideály osvícenství – tyto byly identifikovány s nenáviděnými dobyvateli, kteří si podrobili a pokořili německý lid. Tato identifikace byla břemenem, který musel v Německu od té doby klasický liberalismus nésti.“

Stejně jako Američané po roce 1945 tvrdili, tvrdil i Napoleon, že cizí země buď invazi vítaly – nebo přinejmenším invazi vyžadovaly – ve snaze osvojit si osvícenství a rovnost. Napoleon trval na tom, že lidé Německa, stejně jako Francie, Itálie a Španělska chtěli rovnost a liberální ideje, tak ospravedlňoval napoleonské rušení starých režimů. Nepřekvapivě, mnoho cizinců Napoleonovu velkorysost neoceňovalo.

Ti, co podporují ideje, které stojí za moderními válkami USA za globální demokracii, tak dnes mohou shledávat Napoleona odůvodněně přesvědčivým. Na druhou stranu pro ty z nás, kteří opravdu oceňují hodnotu sebeurčení, svobodné trhy, mír a svobodu, toho poskytuje Napoleon málo, co by šlo obdivovat. Byl to despota, válečný štváč, centralista a pokrytec, který tvrdil, že rozšiřuje svobodu, aby ospravedlnil svoji vlastní touhu po dobývání a moci.