IVAN HOFFMAN
Na rok 2023 se bude vzpomínat jako na rok, kdy student Filozofické fakulty University Karlovy, premiant z dobré rodiny, promyšleně a chladnokrevně zabíjel lidi, veden nenávistí ke světu, jaký je. Ve stínu tohoto masakru nám mohou předchozí události, nabízející se k bilancování, připadat jako neaktuální. Pokud tedy nepřipustíme možnost, že špatný konec nějak souvisí s tím, že něco bylo špatně už před tím.
Jestliže jsme tady v Evropě dlouhá desetiletí věřili, že konstituování Evropské unie zažehnalo riziko válek, pak jsme z této iluze vyléčeni. Svět kolem nás se řídí právem silnějšího. V geopolitice velmocí není místo pro spolupráci, založenou na vzájemné důvěře. Pravidla diktuje nejsilnější. Dosud jsou hegemonem, který silou udržuje svou dominanci, USA. Vliv Američanů sice slábne, ale stále se jim daří iniciovat převraty a války, kterými destabilizují svět. Otázka je, zda tím brzdí, anebo urychlují příchod multipolárního světového řádu, kdy místo práva silnějšího funguje vyjednávání, vynucené vzájemným odstrašením.
Dobrá zpráva je, že se Čína nechce stát hegemonem. Špatná zprava je, že Amerika chce hegemonem zůstat. Z toho plyne, že multipolární svět nemůže vzniknout po dobrém. Je zde ovšem naděje, že díky převaze Číny a její schopnosti navazovat prakticky s kýmkoli pragmatická partnerství, může multipolární svět vzniknout po zlém. Pro Evropu, coby vazala Američanů, kteří ztrácejí respekt navenek a stabilitu zevnitř, z toho bohužel kouká parkování na slepé koleji, protože do budoucnosti se pojede jinudy.
Patřit do Evropy, posedlé klimatickým alarmismem, green dealem, genderismem liberálních progresivců a sešroubované unijními regulacemi všeho druhu, není žádné terno. Když k tomu, jako bonus, přičteme vládu arogantních diletantů, řízenou směšným premiérem, který co chvíli vypadá, že nemá všech pět pohromadě, je to skutečné neštěstí. Přelila se k nám ze Západu kultura násilí, militantní média vnášejí do společnosti jed nenávisti, a to vše provází pád životní úrovně, snižování reálných mezd či znehodnocování úspor. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že bychom se v příštím roce měli odrážet ode dna. Krize je teprve před námi.
Krvavá tečka za špatným rokem vyvolala spoustu otázek. Ptáme se, proč zrovna akademické prostředí vygenerovalo vraždící monstrum. Anebo zda ho nevygeneroval současný politický režim. Anebo zda k nám v rámci globalizace nedorazila inspirace ze zámoří. Možná bychom se ale měli v prvé řadě ptát, zda svět, do kterého se narodil náš vraždící bakalář, nabízí perspektivu, naději, důvod, proč stojí za to poprat se s problémy a hledat cestu z krize.
Umíme dobře pojmenovat úskalí, překážky a selhání systému, kterému musíme denně čelit. Důležitější je ale umět říct, čím lze to špatné, vadné či nefungující nahradit, abychom mohli říct: „Toto je svět, který stojí za život, svět, do kterého je skvělé se narodit a ze kterého je škoda odejít.“ Člověk potřebuje vizi, která dává životu smysl. Musí mít šanci vystoupit z vlastní ulity a někam, k někomu či k něčemu patřit. Člověk potřebuje být součástí něčeho, co ho přesahuje, něčeho co nekončí, nýbrž trvá. Jinak je všechno jenom špatně.
(13 votes, average: 4,85 out of 5)
Loading... 
Autor se odporný manipulant. Akademické prostředí NEvygenerovalo vraždící monstrum. Vraždící monstra nejčastěji generuje maminka s tatínkem, tedy primární rodina, případně nějaká její náhrada, jako je děcák. Největší vliv má období prvních šesti let věku, tedy než začne působit základní školství. V dospělém věku se může člověk maximálně zbláznit, ale psychotik ten hajzl podle všeho nebyl. Takže přestaňte útočit na vysoké školy a zaměřte se na rodinu.