Euro by nám zničilo průmysl

• „Přes nekončící diskuse o výhodách a nevýhodách eura pro zemi s otevřenou a exportní ekonomikou, ležící ve středu Evropy, je společná měna logickou budoucností,“ řekl v novoročním projevu prezident Petr Pavel. Podle Václava Klause to byl pro všechny občany České republiky blesk z čistého nebe, protože něco takového nikdo z nás neočekával od člověka, který s ekonomickými otázkami nemá vůbec nic společného. Čím si vysvětlujete, že laik v této problematice tak horuje za euro, a ještě k tomu ve svém nejsledovanějším projevu?

Zpráva o ekonomické sladěnosti Česka s eurozónou, kterou připravila odborná skupina zástupců MF a ČNB, objektivně konstatuje, že Česko bude zřejmě příští rok plnit některá z tzv. maastrichtských kritérií pro zavedení eura. Tato kritéria jsou nezbytnou podmínkou k tomu, aby země směla žádat o vstup do eurozóny. A současně s tím odborná zpráva MF a ČNB – také objektivně – doporučuje nedělat v tomto směru žádné kroky, tedy o členství v eurozóně nežádat.
Shodné stanovisko vyjádřili i ekonomičtí odborníci, kteří se účastnili jednání u kulatého stolu v Senátu na téma přijetí eura: proti přijetí eura se na tomto jednání kromě ekonomů z MF a ČNB postavili také například ekonomové za Vysokou školu ekonomickou (VŠE).

• Před jakými důsledky potenciálního přijetí eura ekonomové a akademici z řad státních i komerčních institucí varují?

Objevilo by se krátkodobé zvýšení inflace skrze cenové úpravy bezprostředně po přijetí. Horší ale je, že by došlo i k dlouhodobému zvýšení inflace v horizontu desetiletí skrze zrušení kurzového konvergenčního kanálu a snížení úrokových sazeb. Efektem by bylo i zpomalení růstu HDP skrze odbourání autonomní monetární politiky, ztráta konkurenceschopnosti země skrze tlak na změnu struktury ekonomiky, snížení potenciálu HDP skrze snížení konkurenceschopnosti a zvýšení zadlužení skrze uměle vynucené snížení nákladů financování. A konečně velmi podstatné by bylo i ručení za problémy veřejných financí ostatních členů eurozóny.

Přijetí eura se naivně vydává za vstup do VIP klubu. Při rozhodování o jeho přijetí mnozí podporovatelé eura přihlížejí k pouhým emocím. Přijetí eura však není otázkou emocí – jedná se o vysoce odborný problém. Tak jako se neurochirurg při operaci mozku nesmí řídit pouhými dojmy a zanedbávat vědecká fakta, tak ani o přijetí eura by neměly rozhodovat populismus a naivní emoce, nýbrž ekonomická fakta. A ta přijetí eura jednoznačně diskvalifikují z racionálních úvah coby krok trvale poškozující hospodářskou strukturu a konkurenceschopnost České republiky.

• Pár dní před koncem roku prohlásil ministr pro evropské záležitosti za STAN Martin Dvořák: „Koruna je jen pidiměna, proti které si každý může docela dobře vyskakovat. Místo toho je tu možnost být součástí daleko většího společenství, druhé největší rezervní měny po dolaru.“ To už neříká laik, ale člověk, který za socialismu – konkrétně v letech 1978 až 1982 – vystudoval obor finance a úvěr na Vysoké škole ekonomické. Podle Klause je to od obou pánů obrovský útok na český stát. Co byste k pidiměně a k útoku na český stát řekla?

Švýcarsko je ještě menší země než Česká republika (viz 8,7 mil. obyvatel proti cca 10 mil. v ČR). No a…?

Tohle je totiž přesně ta hloupá, iracionální emoce proti faktům. Házíme emotivními výroky a vydáváme je za ekonomická fakta či argumenty. A víte třeba, že Somálsko má asi 17 milionů obyvatel, nemluvě o rozloze jeho území, takže somálský shilin fakt není pidiměna – a chtěl by jej někdo u nás? Asi ne, že? Vnímáte, jak je tento „argument“ hloupý? Jak to vlastně vůbec není argument, ale jen útok na emoce?

Co je pro nás opravdu podstatné: přechod na euro by nastavil pro Českou republiku nepřirozenou míru úrokových sazeb a nepřirozenou úroveň mzdovou, což by vedlo k rozchodu produktivity práce od cen – a to zase invalidizovalo českou konkurenceschopnost. Prostě v dlouhodobé perspektivě bychom ublížili našemu vývozu, našemu průmyslu. Vždy jsme byli tradičně průmyslová bašta Rakouska-Uherska, a to bychom bez vlastní měny, která zajišťuje míru konkurenceschopnosti, během třeba desetiletí zničili!

• Petr Pavel celý novoroční projev četl ze čtecího zařízení. Během dvanácti minut bylo zapotřebí 22 střihů, často velice blízko sebe. Zaregistroval jsem výtku vůči České televizi, že jich bylo moc a některé nesmyslné. Málokdo si však uvědomil, že střihy byly nutné proto, že hlava státu nebyla schopna text přečíst souvisle a bez přeřeknutí. Navíc bylo podle projevu zřejmé, že Petr Pavel odříkává text připravený někým jiným. Po Václavu Klausovi, který sám piloval každé slůvko svého projevu, a Miloši Zemanovi, který spatra řekl vše, co sám říci chtěl, máme na Pražském hradě… Koho tam vlastně máme?

Čtoucí hlavu.
Rozumím tomu, že zrovna novoroční projev dává smysl číst. Já sice mluvívám spatra, když mám veřejné vystoupení, ale novoroční projev bych také buď četla, nebo mluvila podle poznámek, abych nezapomněla na žádný bod. Ale – neumím si představit, že bych si nechala projev někým psát. To by znamenalo, že nejsem lídr, nýbrž loutka.

• Tři dny před Vánoci došlo k velké tragédii, když student Filozofické fakulty UK v její budově na Palachově náměstí způsobil smrt čtrnácti převážně mladých lidí. „Viníky hledat nechci. Viník je jeden a je mrtev,“ prohlásil o den později ministr vnitra Vít Rakušan. „Viník této tragédie je jeden. Nehledejme další viníky, na které bychom mohli ukázat prstem,“ skoro papouškoval v novoročním projevu Petr Pavel. Nemá veřejnost právo znát odpovědi na to, jak postupovala policie, jestli neselhala, jak to, že psychicky labilní člověk mohl získat zbrojní pas a nakoupit si zbraní jako do války, a na spoustu dalších otázek? Co říkáte na tvrzení, že policisté a Vít Rakušan jsou placeni z veřejných peněz, takže ministr vnitra by se ze své práce měl veřejnosti zodpovídat místo hlášek, že viníky hledat nechce?

Takhle jednoduché to není a na tuhle lacinou rétoriku nenaskočím. Viníci tu opravdu jsou, ale nejsou to jména. Je to frustrace, jakou dnes lidé procházejí. Umím si představit, že během lockdownů se například mnoha lidem rozjela psychická nemoc. Hledání jednoho jmenovitého viníka je nesmysl a automaticky by vedlo k laciným pokusům zakázat zbraně. A to je to nejhorší, co by se mohlo stát.

Je celkem snadné žhavé uhlíky myšlenek na zákaz zbraní rozfoukat do požáru, protože zbrojním průkazem (ZP) u nás disponuje jen 314 039 lidí (údaj ke konci roku 2022), zatímco hlášených zbraní bylo ve stejnou chvíli 989 348. Neboli zhruba tři zbraně na jednoho držitele ZP. Takže drtivá většina veřejnosti ani nedrží ZP, ani nedisponuje zbraní z titulu státní služby, proto má o zbraních jen velmi vágní povědomí přecházející mnohdy až do mýtů a chybných domněnek.

Takovým laikům je snadné implantovat myšlenku, že zbraň rovná se nebezpečí, odzbrojení rovná se bezpečí. Politik, který prosadí plošné odzbrojení, pak před větší částí veřejnosti bude mít auru toho, kdo se zasloužil o větší bezpečí. A to už se v politické konkurenci počítá. Průšvih je, že tato rovnice – odzbr

• O co své konstatování opíráte?

Lidé, kteří nevlastní zbrojní průkaz, tedy nečetli zákon o střelných zbraních a střelivu, přemýšlejí obvykle podobně:

Lidé bez znalosti zbraní obvykle stáčejí hovor k tomu, že „to by se mělo zakázat“. Realita je však následující: v řadě zemí západní Evropy jsou zbraně zakázané. A přesto počet útoků s palnou zbraní v západní Evropě nejen že soustavně roste, ale je celkově vyšší než v České republice, kde máme mnohem liberálnější zákon. V Británii je dokonce zakázané nosit u sebe na veřejnosti nůž a další sečné a řezné předměty, které by se daly použít jako zbraně. A přesto počet útoků nožem v Británii stoupá. Konkrétní čísla: v USA, které jsou nejznámější masovými střelbami nejen ve školách, došlo k takové události jednou v 50. letech, 6x v 60. letech, 13x v 70. letech, 32x v 80. letech a 42x v 90. letech. Po celou dobu přitom byly palné zbraně v USA dosažitelné, legislativa se v čase spíš zpřísňuje, než uvolňuje. Jinými slovy, pokud se neusnadňuje přístup ke zbraním, ale roste počet masových útoků se zbraní, logicky příčina nemůže být v legislativě, ale ve výchově, mentalitě a rostoucí frustraci ve společnosti.

Lidé bez znalosti palných zbraní mívají pocit, že když člověk získá zbrojní průkaz a během půl roku si koupí pět zbraní, tak je to něco nenormálního, okolí by ihned mělo zalarmovat policii a ta by měla začít dotyčného ihned vyšetřovat. Pravda je taková, že policie u nás má přehled o každičkém náboji a každé zbrani, které si dotyčný legálně pořídí. Každý takový nákup je hlášen prodejcem a v případě zbraně i kupcem. Koupě zbraně, je-li člověk držitelem ZP, nejen že není něco divného, ale naopak zbrojní průkaz si lidé pořizují právě proto, aby si zbraň koupili. Vzhledem k tomu, že průměrný počet zbraní na jednoho držitele ZP je tři kusy, ani pět kusů vskutku není něco, co by mělo policii zneklidnit.

• Argumentovat tedy počtem střelných zbraní, které si nakoupil student filozofické fakulty před vraždami a před útokem ve své alma mater, což mohlo policii upozornit na jeho nebezpečnost, považujete tedy za nesmysl?

Nestřelci mají obvykle pocit, že nebezpečnost toho kterého útočícího magora byla vysoká, protože se třeba zpětně zjistí, že vlastnil hodně zbraní. Tito lidé si obyčejně neumějí představit realitu, totiž že opak je pravdou. Blázen, který s sebou vleče několik střeleckých tašek s několika zbraněmi různých ráží, je svým nákladem pouze omezován v pohybu, a stejně v praxi nemá šanci je všechny použít. Když například speciální jednotky nastupují do akce, berou si jejich členové s sebou jednu dlouhou a jednu krátkou zbraň, protože větší počet prostě nedává smysl. Nejsme chobotnice, abychom mohli v pěti končetinách držet pět zbraní. To už větší smysl by dávalo, kdyby si s sebou útočník vzal více zásobníků a více střeliva, ale i to přestane od určitého bodu dávat smysl, protože velké zásoby střeliva prostě neunese, aniž by byl zásadně omezen v pohybu. Společenská nebezpečnost útočníka tedy rozhodně neroste s počtem vlastněných zbraní, ale roste s hodinami jeho taktického výcviku. Analogicky to platí i pro ráži: větší ráže je sice průbojnější, ale hmotnost takového střeliva opět útočníka značně omezuje.

Taková omezení proto nemají logiku, ačkoliv nestřelecká veřejnost na ně ochotně kvůli neinformovanosti slyší.

Tohle vše uvádím jen pro dokreslení, že volání po zákazu zbraní není založeno na faktech, ale na dojmech. Fakta jsou totiž následující: zbraň nezabíjí – zabíjí člověk, který se rozhodl zabít a jako nástroj si k tomu zvolil palnou zbraň či jakýkoliv jiný nástroj.

• Když jsem začal s otázkou, zda veřejnost má právo znát odpovědi na to, jak postupovala policie, nečekal jsem , že u ní zůstaneme tak dlouho. Nepletu se, když si začínám myslet, že velká mediální pozornost věnovaná těmto případům vám není moc po chuti?

Proč se vyšinutí jedinci rozhodnou zabíjet? Důvodů je víc. Jednoznačně nebezpečné je to, že média místo toho, aby jen suše oznámila, že tam a tam se odehrála taková a maková událost, začnou vždy z události dělat několikadenní senzaci. K té se začnou přidávat politici celého světa, nemluvě o smrštích na sociálních sítích. A ve frustrovaných vyšinutých jedincích, kteří se cítí uťápnutí a přehlížení, se začne probouzet touha také si užít svých deset minut „slávy“.

Moc užitku neudělá ani snaha o zákaz palných zbraní, naopak. Vezměte šílenci palnou zbraň – a použije něco jiného, třeba auto. Z Československa je nejznámější případ Olgy Hepnarové, ale ze západní Evropy známe z nedávné doby mnohem děsivější případy, a není jich málo. Množí se. V poslední době jsme o nich slyšeli zejména z Německa (útok kamionem na vánoční trhy v Berlíně) a Francie. Asi největší pozornosti se dostalo útoku z Nice v roce 2016, na místě zůstalo 84 mrtvých a přes 200 zraněných. Co teď řeknu, nemá znít cynicky, ale uvědomte si: takovou bilanci by osamělý střelec, který s sebou vleče střelecké tašky s pěti zbraněmi, nedokázal docílit. V tomto smyslu je společensky méně nebezpečné, pokud se lidská zrůda demaskuje tím, že vytáhne samonabíjecí pušku, protože nejen že napáchá zla méně, ale také dá okolí více šancí na zneškodnění útočníka; zrůdu v kamionu nebo stavebním buldozeru na náměstí ale nezastavíte.

• Žádné omezení střelných zbraní by tedy v Česku nemělo být na stole?

Zamyslete se: ne náhodou se Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu jmenuje, jak se jmenuje. Zbraně jsou totiž nástroj, který se dá použít různými způsoby k různým věcem. A drtivý podíl držitelů zbrojního průkazu blížící se 100 procentům si zbraně pořizuje buď pro sport typu biatlon, nebo myslivost, nebo obranu. Opakuji, pro obranu. Třeba proto, aby dokázali zastavit frustrovanou zrůdu, která chce svých deset minut mediální pozornosti. Odzbrojte tyhle lidi a bude to, jako byste otevřeli stavidla a dali zrůdám zelenou. V roce 2022 v Indianě v nákupním centru spustil střelbu muž s puškou, načež ho zastřelil ozbrojený 22letý civilista.

Pokud by dnešní změkčilá, frustrovaná společnost méně fňukala nad klimatem, méně se sebeobviňovala za svou pouhou existenci a produkci CO2, méně hledala domnělé viníky v lidech, kteří berou život a své bezpečí do vlastních rukou a pořizují si zbraně, možná by část této společnosti došla k názoru, že místo hledání domnělých viníků máme hledat příčiny ve frustraci mladých lidí. Je to vskutku velmi frustrující, když máte pocit, že „na vše máte nárok“, a přitom to, na co „máte nárok“, tedy životní štěstí, pořád nějak shůry nedostáváte. Je to vážně velmi frustrující, když slyšíte, že vaše pouhá existence produkcí CO2 ničí svět, a tedy jste coby nositelé dědičného hříchu vrazi planety. Kdyby se tahle frustrovaná generace vybodla na tuhle mystickou ideologii, možná by i měla čas domyslet, že minimálně část obětí jsme schopni zachránit, pokud se budeme bránit – legálně nošenými palnými zbraněmi.

• Tak na závěr trochu jinam. Má význam sledovat jeden z největších ekonomických experimentů, do něhož se hned po svém uvedení do funkce pustil nový argentinský prezident Javier Milei, nebo šoková terapie s prudkou devalvací národní měny, masivním rušením dotací a subvencí, zrušením poloviny ministerstev, s plánem na zásadní liberalizaci trhů, privatizaci, reformu pracovního práva, zrušení centrální banky a na mnoho dalších věcí včetně přechodu z pesa na americký dolar jako národní měnu, nemůže tímto způsobem argentinskou ekonomiku uzdravit?

Já Mileiovi strašně moc fandím. Ohromně si přeju, aby uspěl. Dávám tomu šanci tak 50 %. Ale ne proto, že by šel chybnou cestou – jde na to zatím výborně. Ale určitou dávku skepticismu a opatrnosti si udržuju proto, že si uvědomuju, jak ohromně těžké to Milei má. Opozice ho bude chtít smést. Bude muset být neskutečně politicky obratný a tvrdý, aby to ustál. Zatím si počíná výborně, nemarní čas a postupuje systematicky správně. Za rok to bude ještě těžší, protože země bude čelit hluboké recesi, kterou jeho kroky vyvolají. Ale pokud se udrží čtyři roky, už bude dobře, protože země se nastartuje k prudkému růstu – a pak už jej málokdo bude chtít svrhnout. Já si tedy moc přeju, aby udržel dosavadní kurz po další čtyři roky, potom už by Argentina předvedla doslova ekonomický zázrak. Ale neumím odhadnout, zda se mu to podaří.

Co je podstatné: pokud Argentina uspěje a Milei se na tom těžkém počátku udrží a nebude svržen, potom argentinský zázrak, který by nutně musel následovat, inspiruje i další země. A ty se mohou rozhodnout jít stejnou cestou. To je obrovská naděje!