Překvapivě nepřekvapivé výsledky boje s chudobou

Prvním krokem ve standardním scénáři je nazvání nějakého problému krizí za pomoci silných přídavných jmen. Není možné to nazvat pouze problémem. Je nezbytné nazvat to krizí, protože pouze krize ospravedlňuje dramatické utrácení peněz. Proč zrovna daná situace je krizí a jak se liší od jiných situací v minulosti není nutné zkoumat.

Druhým krokem je řešení, které má přinést nápravu. Analýza, jestli zvolené řešení neodporuje lidské přirozenosti nebo kolik to bude stát a jestli nebudou nějaké vedlejší efekty, se neprovádí nebo je ignorována. K tomu, aby bylo možné jednoduše umlčet kritiky, slouží právě ten fakt, že společnost neřeší problém, ale krizi, jíž předchází pečlivě zvolené a dramaticky znějící přídavné jméno.

V naprosté většině případů nejenže implementované řešení nepřinese požadované pozitivní efekty, ale naopak situaci spíše zhorší. Proto je ve scénáři krok číslo tři.

Pokud by někdo chtěl tvrdit, že negativní efekty byly vyvolány přijatým řešením, je jeho kritika označena za zjednodušování situace. Problém je komplexní a není možné dělat jednoduché závěry. Důkazní břemeno je přesunuto na kritiky přijatých opatření. Pokud neprokáží, že to bylo přijaté řešení, které na 100% způsobilo negativní efekty, má se za to, že nezpůsobilo, byť přijatá řešení představují největší změnu výchozích podmínek. Ještě jednodušším způsobem, jak se vypořádat s neočekávanými důsledky, je zpětně změnit cíle programu. Podle oblíbené manažerské metody s názvem „Napřed vystřel a to, co trefíš, nazvi cílem!“

Američané válčí s chudobou

Dobře zdokumentovaným případem je válka s chudobou, kterou zahájil prezident Kennedy v šedesátých letech a do zákona vtělil prezident Johnson v roce 1964.

Při představování programu prohlásil, že musíme snížit závislost lidí na státu: „Musíme najít cesty, jak přesunout daleko více závislých lidí do nezávislé pozice. Musíme najít cesty, jak je vrátit do situace, kdy se produktivně podílejí na životě komunity.” Tím se také podle prezidenta sníží nároky na rozpočet: „Sociální služby, krátce řečeno, musí být nejen záchranou operací, která zachraňuje trosky ze sutin lidského života. Program se musí více soustředit na prevenci a rehabilitaci, na snížení nejen dlouhodobých rozpočtových nákladů, ale i dlouhodobých lidských nákladů. Chudoba oslabuje jednotlivce i národy.“

New York Times k tomu napsaly, že dlouhodobé řešení problému nemůžeme být koupeno poukazem na vládní pomoc. Sloganem programu byla hláška „Podej ruku, ne šek”.

Lidé znalí temných zákoutí lidské duše tušili, jak to dopadne. Republikánský senátor Goldberg prohlásil, že podobné programy budou vytvářet chudobu tím, že „se stále více a více lidí posune do skupiny, o kterou se stará stát“.

Po nadějném začátku obrat k horšímu

Míra chudoby po nějakou dobu klesala, protože masivní sociální dávky na začátku programu pomohly mnoha rodinám dostat se nad hranici chudoby. Nicméně ne proto, že by se staly méně závislé na státu, ale protože jim stát dal peníze.

Situace se však brzy obrátila. Počet lidí, kteří byli závislí na nějaké formě dávek, se mezi roky 1960 a 1977 více než zdvojnásobil . Federální výdaje na různé sociální dávky vzrostly z 8% HDP na 16%.

Zavedení programů přimělo starosty Los Angeles, San Franciska a Detroitu ke stížnostem, že válka proti chudobě „příspívá k třídním nepokojům”, protože podporuje různé aktivisty, radikální intelektuály a ostatní k rozněcování vášní.

Zavedení programu pomoci pro chudé mělo přesně opačný efekt než bylo původně zamýšleno. Počet lidí závislých na pomoci státu se zvýšil. V žádném případě to však nevedlo k zamyšlení, zda některé předpoklady při zavádění programu nebyly chybné a zda je neupravit. Změnil se cíl.

K úspěchu stačí změnit cíl

Nově byl cíl války proti chudobě definován jako snižování chudoby pomocí peněžních transferů. Jeden z členů kabinetu navrhl, aby se kritici zeptali příjemců dávek, jestli jim dávky pomohly, nebo ne. Tedy úspěšnost programu se měla zkoumat tak, že se člověk zeptá lidí, kteří peníze dostávali, na to, jestli se jim to líbí. Test úspěšnosti, který nemůže nikdy selhat.

Autoři programu opakovaně poukazovali na to, kolik lidí bylo díky programům vytaženo z chudoby. Ale správná otázka zní, kolik bylo utraceno a jak by situace vypadala, kdyby stát peníze nerozdával. To je však velmi obtížná otázka, neboť je téměř nemožné spočítat, jaké bohatství díky programům nevzniklo.

Ve Švédsku se o to pokusili a odhadli, že bohatství, které díky rozdávání peněz nevzniklo, činí zhruba 2 700 dolarů na rodinu za měsíc.