Přeji všem, aby v sobě potkali pravdu, odpustili si na cestě k opravdové radosti a vydrželi v tom

SU/ANNA HOGENOVÁ

Martina: Kolega Ladislav mi před nedávnem doporučil knihu „Probuzení“, a ta začíná naprosto představitelným příkladem, že někdo vysloví domněnku, že člověk má právo dožít se 120 let. A teď – protože nejvíce lidí zbytečně umírá při autonehodách – vláda začne dělat technologické kroky ad absurdum – ale je to naprosto představitelné: Takže zakáže jezdit v autech po 18. hodině, protože to už byste si mohli dát skleničku, musíte mít nákrčník, a to pak už i chodci, a člověk si uvědomí, jak z bizarní představy, že máme právo dožít se 120 let, vznikne celý konglomerát totality.

Anna Hogenová: Ano, přesně tak vzniká totalita.

Martina: Ano. Myslím, že jsme toho byli v posledních letech zhusta svědky. A ty říkáš, že člověk se smrti bojí tolik, že okamžitě začne něco uměle řešit, když se k němu přiblíží, začne obstarávat – ty tomu hezky říkáš „obstarávačky“, a říkáš, že proto smrt vytěsňujeme ze životů, protože v nás probouzí otázky, na které neznáme odpovědi. Myslíš, že se podaří, abychom si třeba jednoho dne přiznali, že opravdu umřeme?

Anna Hogenová: Je spousta lidí, která to ví. To jsou ti mlčenliví, obyčejní, většinou ve stínu – ti to vědí, a to je docela pěkné. Je nutné si pustit smrt k sobě, a všechny ty prohlídky, na které pořád musíme chodit. I my ženy musíme chodit každý rok, a tak dále.

Martina: Protože jinak umřeš! Nedělám si z toho legraci.

Anna Hogenová: Ano, já vím.

Martina: I já mám tu paní ve velké úctě, a ani já nemohu říci, že bych o ní přemýšlela s lehkostí.

Anna Hoegenová: Ne, to já také ne. Každý se přirozeně bojí smrti, ale musí si zvyknout na to – a to je to důležité – co by mohlo dělat vzdělání, kultura, a tak dále – že smrt je nevyhnutelná, a učit se s touto nevyhnutelností žít. A mít před touto nevyhnutelností Aidos, die Scham, strach, spojený s posvátnou bázní, a s distancí k tomu, co je tajemné. Nevyhnutelnost je to, co se v dnešním světě nenosí, protože člověk má pocit, že když bude chtít, tak bude jednou nesmrtelný – nechá se zmrazit – a věří, že vždycky půjde proud, aby byl zmražen i za 500 let, a že se pak jednou najde nesmrtelnost, a bude žít pořád. To je taková blbost. Taková blbost myslet si, že se vyhneme této nevyhnutelnosti, protože jsme vědci. Na to věda nemá, nemá, nemá.

Kdo si k sobě pustí nevyhnutelnost vlastní smrti, i těch, které miluje, je svobodnější a žije se mu líp

Martina: Četla jsem výrok, že přemýšlet o smrti znamená přemýšlet o svobodě.

Anna Hogenová: Ano. Kdo si k sobě smrt pustí – nevyhnutelnost vlastní smrti, i těch, které miluje – tak je svobodnější a žije se mu líp.

Martina: My se teď asi o smrti nebudeme chtít bavit, protože je začátek nového roku, a to je zrození. Co myslíš, že nás čeká v novém roce? A teď přemýšlím tak, že nemáš plány – ale co tě na tvých procházkách kolem Vltavy směrem k Roztokám napadá? Přemýšlíš o věcech příštích?

Anna Hogenová: Ony se mi spíš vkrádají otazníky, aniž bych je chtěla v sobě nosit, a vím jednu věc, že musím pečovat o to, aby ve mně byla pohotovost k poznání nějakého boha, který jediný může technologickou frenezii planetární doby nějak zachránit. To není moje myšlenka – to je Heideggerova myšlenka, když se ho ptali, jak se z technologického, vypočitatelného světa, a tak dále, jak se z toho zachránil – a on říkal: „Jen nějaký bůh nás může zachránit.“ A oni se ho ptali: „A jak toho boha poznáme?“ A on říkal: „To já taky nevím. Poněvadž to bude něco nepředstavitelného, co nemáme možnosti si dnes vůbec představit. A jediné, co můžeme dělat, je pečovat v sobě o to, abychom byli otevřeni tomu, až ho potkáme, abychom ho vůbec poznali.“ On tu možná už chodí a bloumá, a nikdo ho nepozná.

Tázání je pro člověka dnešní doby nejdůležitější, aby se dostal k lepšímu, nadějnému životu. Nebát se klást si otázky.

Martina: O Vánocích oslavujeme narození jednoho, kterého také mnozí nepoznali.

Anna Hogenová: Ano. Čili pohotovost v člověku se musí probouzet, a toto probouzení se děje tím, že žijeme v napětí bytostného tázání, z něhož se rodí celky bez marga, které jsou počátky. A to právě dělá kdo? Dělají to dobré podcasty, které lidi otevírají. Dělají to dobré knihy, dělá to člověk tím, že udělá čin, jenž většině připadá něčím nemožným, ale dotyčný člověk se k tomu odhodlá. Čili toto všechno člověka probouzí k tomu, aby nežil jenom ve stereotypech a ve zvycích, ale aby měl odvahu jít do něčeho, co si neumí představit, což je ta nevyhnutelnost, i nevyhnutelnost smrti. Čili tázání je nejdůležitější věc pro člověka dnešní doby, aby se dostal k lepšímu, nadějnému životu. Je to tázání. Nebát se dávat otázky.

Martina: Teď to možná bude znít trochu legračně, ale možná jsou to také babičky. Navazuji na to, jak jsi několikrát zmínila, že v podobě tvé babičky, která byla velmi laskavá, mírná, nikterak třeskutě vzdělaná žena, jsi zažila vroucnost, která se k tobě nikdy už v takové míře nevrátila. A v tom to možná také je. My pořád chceme najít řešení v systému – školství a podobně – ale možná naše děti můžeme zase zachránit jenom my, pokud kyslíkovou masku poznání nasadíme prvně sobě.

Anna Hogenová: Ano, přesně tak. To je to setkání s tím, co nás zakládá. To je poslední pramen. Moje babička, to je fakt zázrak.

Martina: A kam se poděla tato vroucnost, toto odevzdání?

Anna Hogenová: Tam to bylo taky tím, že se se smrtí velmi často setkávali. Babičce zemřel její milovaný bratr na záškrt na konci 1. světové války, její manžel jako legionář z ruské cesty do Vladivostoku ztratil koleno, a byl mrzákem do konce života. A oni prostě žili ve zvláštním – někdo tomu říká tiché světlo, protože to cítíš. Oni moc chytrých slov neměli, ale v jejich tichosti, jak seděli, a babička jedla brambory s máslem, a děda brambory se sádlem, a pouštěli si na gramofonu písničky, které jsem jim pak nechávala hrát na pohřbu – to byly krásné věci. A moc nemluvili. Ale celý jejich život byl něčím tak spjatý, že když babička zemřela, tak dědeček pak byl u nás, u mé maminky, která byla jeho dcerou, a já jsem ho jednou vedla – měl hůl, pořád kulhal – na nádraží, a on mi při tom – bylo mi tehdy třináct let – řekl: „Ještě tak dva roky tady budu. A pak už tu nebudu, protože život bez babičky nemá smysl.“ A on si opravdu pak zbaštil prášky. Měl těžké astma, dostal tehdy od první republiky trafiku, ve které pracoval do konce svého života. Šíleně hulil celý život, takže měl špatné plíce. Takže potom snědl více prášků na astma, než musel, a odešel. Takže on opravdu bez babičky tady nechtěl být.

Když jsem toto řekla v knížce, kde je to, myslím, i napsané – o posledním prameni, tak pán, který to po mně četl, říkal: „To tam nepište, to bude hrozné.“ Ale ona to je pravda. Děda mi to opravdu řekl. Prostě oni žili v neskrytosti. I když mezi sebou někdy také něco měli. Babička vždycky hrozně říkala: „Jen si dám na stůl polévku a chci se v klidu najíst, tak slyším kroky mého kulhajícího manžela, který se vrací, a bude chtít polévku taky.“ Čili tam taky byly některé věci, které byly rušivé. Ale krásně rušivé. A já jsem měla tu kliku, že se maminka s mým vlastním tatínkem rozvedla, a pak neměla peníze, měla těžký život, takže si mě babička vzala. A četla mi pohádky, tahala mě po lesích – a já jsem s ní i to mlčení mohla prožívat jako něco, z čeho žiju do dneška. Čili proto já, když jdu třeba večer se psem, a vidím stíny, které mám hrozně ráda, mihotavé stíny, tak ji tam najednou cítím. Cítím tam její dobro.

Martina: A zase nejsi sama.

Anna Hogenová: A zase nejsi sama. Já si to nevymýšlím, takhle to v životě mám.

Martina: Říkáš: „Vyprávěla mi příběhy.“ Můj kolega zase vzpomíná na babičku, která měla klášterní výchovu, protože ve středostavovských rodinách to patřilo k dobrému vychování, a ta mu stále vyprávěla příběhy rytířů kulatého stolu.

Anna Hogenová: To je krásné.

Martina: A tak si říkám, že bychom to opravdu měli nějak poposunout tak, že by děti měly vychovávat babičky.

Anna Hogenová: Ano. A to dneska právě není.

Když nám někdo zemře, tak se drží dvě minuty ticha, a to proto, že každé slovo, které bychom řekli, by bylo lží. Je to distance k posvátnému, ke smrti, k tajemnému.

Martina: Ono to tak bylo, když žily rody pohromadě. Ale my nesmíme začít naříkat, že je dnes všechno špatně, a dřív bylo všechno dobře, protože když ty říkáš: Moc nemluvili, užívala jsem si s babičkou mlčení – tak se mi vybavuje věta Jane Goodallové, kterou jsem tady vzpomínala, která píše: „Je téměř nemožné popsat vědomí, které nastoupí, když se pocity nedaří, nemohou to vyjádřit slovy.“ A ona to dokázala.

Anna Hogenová: Ano – mlčení.

Martina: My můžeme také. Ona říká: „Slova mohou obohatit prožitek, ale mohou ho také determinovat“.

Anna Hogenová: Ano. Nestačí slova. Proto také staré ságy, jako je Homér, Hésiodos, a tak dále, tak v Homérovi je spousta míst, která jsou úplně hluchá, prázdná. Proč je tam toto prázdné místo? Protože čtenář tady má dopochopit to, co je nevýslovné. To umí stará sága.

Martina: Přečíst „Vojnu a mír“, kde jsou desítky stránek, které jenom popisují, jak plují mraky – na to už dnes nemáme trpělivost.

Anna Hogenová: Ano, nemáme trpělivost.

Martina: Někteří – samozřejmě.

Anna Hogenová: Ano. Čili sága, mlčení, které v ní je. Nebo když nám někdo zemře, někdo velice úctyhodný, tak pak jsou dvě minuty ticha. A to je proto, páč každé slovo, které bychom řekli v těch dvou minutách ticha, by bylo lží. Tam je vlastně distance k posvátnému, ke smrti, k tajemnému. A před tajemstvím můžeme jediné: Stát v distanci s Aidos, s die Scham, s úctyhodností, která dneska tolik schází, a proto se všechno dá prodávat, všechno se dá nakupovat, všechno se dá proměnit na byznys.

Martina: A vlastně, když si tak povídáme, tak, než jsme spustily mikrofon, tak jsme si vyprávěly vtipy, a nesmírně jsme se smály našim zážitkům, protože jsme se obě ocitly na festivalu o smrti a umírání. Vyprávěly jsme si veselé historky z náhrobků a podobně. Ale já jsem ti ještě neřekla o jednom náhrobku, který jsem objevila, na kterém je napsáno: „A teď vím víc, než vy.“

Anna Hogenová: Krásné.

Martina: Ale přesto se z tohoto rozhovoru může zdát, že se na svět díváš smutně, možná až škarohlídsky, možná kysele, zklamaně. Ale já si myslím, že to tak úplně není.

Anna Hogenová: Vůbec to tak není. Na dně každého přijatého prožitého smutku je vždycky čistá radost. To není moje myšlenka, to je myšlenka Holderlina, kterého miloval Heidegger a náš Patočka.

Když se lidé nutí být vždycky pozitivní, tak nikdy nedoprožijí nevyhnutelné smutky, které vedou k čisté, dětské radosti, kde se zrodí počátek. V životě musí být rození i umírání, což se děje současně.

Martina: Není to tvoje myšlenka, ale je to tvůj prožitek?

Anna Hogenová: Je to můj prožitek. Proto, když lidé musejí být vždycky pozitivní, tak nikdy nedoprožijí nevyhnutelné smutky, které vedou k tomu, že na konci je čistá – to znamená dětská – radost. Tam se zrodí počátek. Ono totiž tajemství je v tom, o čem starý Hérakleitos věděl, a říkal, že je v ohni. Když hoří dřevo, tak se proměňuje na popel, to znamená – umírá. Ale současně s touto proměnou vzniká nádherný oheň, který dává teplo, světlo, je spravedlivý. A mezi tím je logos, který drží oba dva protiklady ve střetání prodléváním v napětí tázání, kdy se na jedné straně dřevo mění na popel, a díky tomu ale vzniká nádherný tanec ohně, který má překrásnou barvu, dává teplo domova, je spravedlivý, páč v něm všechno shoří, je samostatný, nedá se ukrást, protože tě spálí, když přijdeš blíže, než je třeba. A dává míru celému světu, která je podstatou. Čili v životě musí být i umírání, i rození, což se děje současně. A to je život člověka.

A to, když se přijme, tak najednou vidíme v krásné růži, která v těchto dnech, kdy už je po ránu mrazík, pomalinku přece jen bojuje s umíráním, ale pořád jsou růže krásné. A skrze krásu přichází dobro ve smyslovém vnímání. A v tom je taky oheň, kde se současně umírání, a rození děje v temporálním čase – ne v čase kauzality – ale děje se to současně. A to je tajemství života. A to je něco, co je nádherné.

Martina: Myslíš, že už jsme technologii konání, myšlení, vnímání, cítění, dotáhli do takového konce, že vlastně už může být jen lépe? Protože buď se to zhroutí do sebe, nebo přes určitou vnitřní bolest, přes úpění duše, která je uvnitř sešněrovaná a svázaná vším, co jsem vyjmenovala, už budeme muset sáhnout a podniknout speologii do sebe sama, a to nás může zachránit? Myslíš, že už jsme v tomto stádiu? Nebo si ještě nějakých pár set let protrpíme?

Anna Hogenová: Nevím, toto neumím říct. To bych si tady opravdu vymýšlela. Ale myslím, že už jsme hodně hluboko.

Martina: Hodně hluboko v díře?

Anna Hogenová: Myslím v tom, že se člověk sám sobě vytrácí. Takže někde dno musí být, a to je také moje naděje. A také to znám z vlastního prožívání situací, do kterých mě život uvrhne: Jsou situace, které jsou tak nádherné, že člověk je skoro neumí ani unést v tom smyslu, že mne přijímají v takové dobrotě, že pro to chybí slova.

Martina: A kdy se ti stalo, že jsi je přestala odkládat? Protože mě potkaly velmi krásné okamžiky, a já si říkala: „Tak zítra si to promyslím a užiji, a ony už druhý den samozřejmě nepřišly.“ Kdy jsi přestala odkládat radosti i smutky, a nechala se vtáhnout?

Anna Hogenová: Až když jsem pochopila, že pravda je v neskrytosti, a ne ve správnosti. Já jsem také vždycky chtěla být „správňák“ – vždycky jsem měla jedničky – takovej trapnej „správňák“. A třeba jsem hrozně chtěla, aby mě maminka milovala, tak jako babička – tam to nikdy nebylo takové – a maminka vždycky víc milovala bráchu, než mě, „správňačku“. A po létech jsem si něco takového zopakovala ve vztahu ke svým vlastním dětem. A teprve po dlouhé době mi došlo, že to není v té „orhotés“ což je správnost, Richtigkeit, která se stala zřídlem toho jistého, a v novověku se utvořila jako jediná pravda, a že pravda je otevíráním sebe samé světu – dávám se vlastně v plén. I teď se dávám v plén, protože se spoustou mých myšlenek spousta lidí nebude vůbec souznít. A to, že se dávám v plén, a jdu do rizika, tak to mi pak život naplňuje něčím, co je opravdové, co není jenom jako. A to mi umožňuje přežívat i v mém pokročilém stáří, kde pro mnoho lidí není už skoro nic, z čeho by mohli mít radost. A já ji mám.

Jakmile člověk pochopí, že se nemůže nemýlit, tak také ví, že musí dělat blbosti. Pustit k sobě svět tak, jak chce svět, a ne, jak chci já – to je velká proměna.

Martina: Jak důležité je – na této cestě k hluboké radosti, opravdové radosti, na cestě otázek a tázání – odpustit sobě?

Anna Hogenová: To je hrozně důležité. Jakmile člověk ví, že se nemůže nemýlit, tak mu z toho vyjde, že musí dělat blbosti, což já jsem také v životě dělala, a hodně dělám, i když nechci – strašně nechci. Jak jsem byla vždycky „správňák“, tak jsem nechtěla dělat nic špatně, a pak jsem pochopila, že kvůli tomu mě právě lidi nenávidí – jsou takové chvíle. Pustit k sobě svět tak, jak chce svět, a ne, jak chci já – to je hrozná proměna.

Martina: To znamená nekonzultovat neustále svět se svými očekáváními.

Anna Hogenová: Ano. Vždycky si vzpomenu na: „Azurné nebe mírně zaklenuto tkví v tiché slávě nad zemí. Zříš chvět se stvol, jímž lehce bylo hnuto, klid země z chvíle zrozený.“ Takhle: kolem nás je spousta překrásných a dobrých věcí, před kterými je člověk technologickým myšlením úplně zatemován – on to nevidí, neslyší, necítí. Otevřít se tomu přesahu, o kterém by většina lidí řekla, že je to projev bláznovství. Být někým, kdo se setkává s tím, co na světě je v neskrytosti. Je to jenom o pravdě. Ale v pravdě, která není jen správností, jako jsou dneska soudy, jako systémy a struktury, které nás drží pod krkem, ale dovolit si riskovat, dovolit si lišit se, když vím, že je to pro mě nevyhnutelné. Vydržet třeba i některé nadávky – jak jsme si povídaly – a nezlobit se na ně pro to.

Martina: No jo, ale to už je vyšší dívčí.

Anna Hogenová: To už je vyšší dívčí. Ale to právě umí myšlení myšleného.

Martina: Ale na to ti teď mnozí odpoví – a zrovna jsem to zase slyšela od jednoho mladého studenta: „Pravda. Pořád tady někdo mluví o pravdě. Ale každý má přece svou pravdu.“ A to je věc, kterou jsem slýchala už za minulého režimu, a tento názor je tady zase. Jak bys jim to vysvětlila? Jak to řekneš svým studentům, když ti řeknou, že každý má svou pravdu a že pro každého je dobré něco jiného, a tak co tady vyprávíš o tom, že máš hledat pravdu?

Anna Hogenová: Ano, takhle se opravdu ptají. Naprosto. Takhle se ptají. Není pravda, že my máme pravdu. Pravda má…

Martina: Nás.

Anna Hogenová: Nás. To je neskrytost věcí, a my se musíme vevnitř k této neskrytosti otevřít. A byli jsme namyšlené jedničky, nejlepší, nejkrásnější, nejchytřejší, nejmocnější.

Martina: Ty sis toho všimla?

Anna Hogenová: Nemyslím teď nás dvě, to bychom se nebavily. Tak to nejde. A tak člověk ze sebe tlačí pořád svou jedničkovitost, a svůj primariát ve všem možném, až ho nakonec dostanou vředy v žaludku, ze kterých se pak udělá rakovina, nebo něco jiného. Žít v aretaci, v „areté“ – to je staré řecké slovo pro schopnost dát do každé situace celek, což není nic jiného, než žít v té míře, kterou mi svět daruje tím, že je neskrytý. Míra – to je to nejzákladnější slovo, to je podstata.

Pravda a Bytí jsou totéž. Bytí nemůže nebýt, nedá se zabít. Žádný tyran s armádou, zákony a soudy nedokáže Bytí vyrušil, i když ti, kteří mu slouží, označují ostatní za dezoláty.

Martina: Takže až potkáme někoho, kdo má „pravdu“, tak by člověk měl dát nohy na ramena?

Anna Hogenová: Když potkáš někoho, kdo ti otevře tvůj přístup k poznání neskrytosti, tak ho máš ráda.

Martina: Já jsem spíš myslela, když ji někdo hlásá?

Anna Hogenová: Když ji někdo hlásá voluntativně, tak toho bych se bála. Toho se bojím. Pravda je neskrytostí, která vychází z věci samé, ne z lidí.

Martina: Pravda je to, co je.

Anna Hogenová: Co je. Proto je to Bytí, a proto se pravda vlastně nedá zabít. I když k tomu má tyran armádu, soudy, spoustu těch, kteří chodí po lidech říkat, že někdo jiný je „dezolát“, tak mu to stejně nepomůže.

Martina: No, zatím mu to vychází.

Anna Hogenová: Zatím jo. Vždycky do času.

Martina: Sama říkáš, že jsme jen loutkami novodobého otrokářství.

Anna Hogenová: Ano, to jo – do času. Určitě to jde, ale pořád ne.

Martina: A v tom je naděje.

Anna Hogenová: Pravda a Bytí jsou totéž. Bytí nemůže nebýt. Na to žádný tyran nemá, aby Bytí vyrušil, i kdyby dal tisíc zákonů. To nejde.

Martina: Přemýšlím, jestli na konci poděkuji za rozhovor, nebo za psychoterapii?

Anna Hogenová: Já bych mohla říci totéž, páč tvé otázky byly takového druhu, že ti za ně děkuji.

Martina: Já ti děkuji za tvé otázky, ale také za tvé odpovědi. Ale přesto bych se ještě zeptala: My jsme se tady bavily o významu a důležitosti slov, i důležitosti beze slov. A máme tady přelom roku, začátek nového, a mě napadá verš Antonína Sovy: „Jedno, jedno slovo najít v pravý čas, a uzdravit jím k smrti smutnou duši.“

Anna Hogenová: Ježíš, to je krásný. To je nádhera.

Martina: „Najít, za horou, když někdo čeká nás, a uhodnout, kde srdce skrývá se a buší“… A tak dále. Je to krásné.

Anna Hogenová: Je to krásné.

Martina: Jaké je to jedno slovo, kdybys teď měla uzdravit tu k smrti smutnou duši lidstva?

Anna Hogenová: Pro mě je to pravda, neskrytost, protože v ní je pak i vroucnost. Je v ní i láska, je v ní i víra. To je pravda.

Martina: Takže když bych položila další podobnou návodnou otázku: Co přeješ do nového roku, byla by to pravda?

Anna Hogenová: Byla, ano – a je to. Přeji lidem, aby to v sobě potkali. V sobě – ale aby v tom také vydrželi. To přeji i sobě, a také tobě, Martinko.

Martina: Aničko Hogenová, paní profesorko Hogenová, moc děkuji. Moc děkuji za rozhovor, za psychoterapii, za všechny otázky. Moc děkuji.

Anna Hogenová: Já zase děkuji vám, protože tohle je něco, co – jak mi moje zkušenost napovídá – mnohým lidem docela pomáhá. Tak za to děkuji já, i za ostatní.

ANNA HOGENOVÁ

(3 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...