Historické kořeny západní kulturní revoluce |

Sdílet článek:

ALEXANDER TOMSKÝ

Většina starších Středoevropanů, kteří si ještě pamatují rmutný život pod diktátem státní ideologie, nevychází z údivu, jak je možné, že si svobodný Západ sám sobě, a bez bolševického teroru i násilí, vnutil podobnou a svým způsobem ještě šílenější ideologii, neboť progresivismus napadá samu lidskou přirozenost. Možná byl vznik politického náboženství nevyhnutelný. „Svět totiž nesnáší vzduchoprázdno,“ napsal Douglas Murray, a „na opuštěném hřišti postmodernismu musel někdo nabídnout občanům zbohatlého demokratického Západu nějaké definitivní vysvětlení na otázku,… co si nyní mají počít se životem, kromě úsilí zbohatnout a dopřát si co největší porci z dostupné zábavy.“

Jenomže humanitní vzdělanci a profesoři, kteří by měli být kulturní elitou a vycházet z osvědčených hodnot tradice, vystavěli novou ideologii, jež má nahradit starý pořádek s rysy křesťanství, na půdorysu marxismu (utlačovatelé a utlačovaní). Je to logické, marxistická vize beztřídní společnosti absolutní rovnosti zůstala totiž jedinou alternativou vůči tradiční liberální společnosti.

Novým revolucionářům se zejména v Americe podařilo získat a aktivizovat studující mládež, ovládnout veřejný prostor a přinutit liberální instituce i politiky k přijetí mnoha anti-liberálních postulátů díky dlouhé řadě anti-diskriminační legislativy od roku 1964 (Zákon o občanských právech). Dnešní hnutí za společenskou rovnost a nové pojetí spravedlnosti (equity) prosazuje společenské vyrovnání, hodlá inkluzí (zahrnutím) rasových i sexuálních menšin (včetně profesní emancipace žen) postupně likvidovat meritokracii, čili hierarchii založenou na individuálních schopnostech. Kdyby se této identitární politice podařilo zničit zásluhovou nerovnost podnikatelské sféry, ekonomika by se propadla do bídy.

Druhým cílem pokrokové demagogie má být zrušení přirozené komplementární odlišnosti a z ní vyplývající partnerské a profesní role mezi muži a ženami. „A stvořil Bůh člověka ke svému obrazu, jako muže a ženu ho stvořil.“ Všimněme si, že se v Genesis mluví o dvou různých stránkách jednoho lidství. Zavinila snad ztráta biblické gramotnosti dnešní zmatek? Ještě před dvaceti lety se profesor kognitivní psychologie, Stephen Pinker, představě, že jsou biologické rozdíly mezi pohlavím naprosto bezvýznamné, v knize Nepopsaný list, poškleboval. Věda mu sice dává za pravdu, ale společenský konsensus už ne. O sexuální identitě dnes rozhoduje gender, kdysi považovaný za pouhý konvenční úzus prosazovaný ve výchově chlapců a dívek. Politické náboženství považuje jakési metafyzické vrozené já nadřazené biologickému pohlaví. Jak vyhlašuje heslo genderových aktivistů: „Smiřte se s tím, transžena je žena a transmuž je muž!“ Nejde jen o dámské toalety a zničené sportovní kariéry žen. Obětí jsou hlavně adolescentní dívky, jimž genderová psychiatrie vnucuje změnu pohlaví s nenapravitelnými důsledky, ačkoli ve většině případů vůbec nejde o tzv. dysforii, rozmrzelost a zklamání z vlastního těla, nýbrž o psychologické problémy, jež znetvoření těla nevyléčí.

Ne-intelektuálové, jimž praktické povolání neposkytuje velký prostor k teoretickým úvahám o rozvoji a smyslu společnosti, nad tím zůstávají v nevěřícném úžasu stát. Možná ani neví, že náš tzv. zdravý rozum má kořeny v židovsko-křesťanském obrazu světa a řeckém rozumu. Starověký Řím přijal biblický etický monoteismus z cizí židovské civilizace a vnutil jej pohanům. Jejich kulty sice římská imperiální moc vykořenila, ale pohanské myšlení nikdy v Evropě zcela nezaniklo. Duchovní energie křesťanské kultury od té doby závisí do značné míry na konvertitech. Ani rozum aristotelské revoluce 13. století není samozřejmý, je závislý na řeckém vhledu přírody, jež vyjevuje člověku jeho konečný účel (telos). Jestliže má lidský živočich rozum, měl by hledat v daném řádu světa svůj nejvyšší potenciál – zejména ctnosti – zušlechťovat svůj život a žít v souladu se svou přirozeností. Právě to ale pohanské myšlení zuřivě odmítá. „Z toho, co je, nevyplývá, co být má“, jak pravil osvícenský filozof David Hume.

Řekové objevili univerzální kosmický řád i velikého Projektanta přírodních zákonů a díky tomu nám odkázali vědu. Avšak od vrcholného středověku se proti objektivnímu poznání bouří filozofové (nominalismus), zpočátku neúspěšně, ale už od osvícenského racionalismu 18. století vytvářejí nové ideologie, jež mají nahradit křesťanskou etiku i filozofický realismus. Jejich racionalismus však vede k popření rozumu, jak to předvedla francouzská revoluce. Křesťanská civilizace od svého počátku rovněž trpí rovnostářským sektářstvím (kataři, táborité, anabaptisté) a sekty mají jednu společnou víru – ustavit dokonalou společnost. A také jeden společný rozum (gnozi), věří totiž, že vědí, jak má vypadat perfektní budoucí svět. V sekularizované podobě to předvedl Karel Marx.

Dnešní revolucionáři zdatně využívají nové médium – internet, bez něhož by politiky a veřejnost tak snadno zastrašovat nemohli. Ovládli univerzity, hlavní média, velké korporace i státní správu. V nerovném zápase stojí proti sobě agilní intelekt iracionální gnoze a pasivní pudový odpor většiny. I ona má své mluvčí a aktivisty, často se však vyjadřují neobratně, ale i v případě některých brilantních konzervativních aktivistů, jako Američan Christopher F. Rufo, je nápadná slabost konzervativní reakce. S dogmatickou politickou vírou, která se považuje za samozřejmou, nelze polemizovat na zásadě logiky a zdravého rozumu, zejména ne, když cestu do pekel provázejí vznešené úmysly a vědomí vlastní nadřazenosti.