Soud v Haagu: Obraz této doby

Ve světě veskrze zvráceném, který s tím starým, fungujícím před rozbujením politické korektnosti a stavěním logiky na hlavu, nemá mnoho společného. Anebo si dokážeme představit, že by v lednu 1944 přijala hypotetická světová soudní stolice sadu předběžných opatření, podobných těm, která vyhlásil Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) 26. ledna vůči Izraeli bránícímu se agresi vládnoucího (!) teroristického hnutí Hamas? Načež by Spojenci byli nadšením bez sebe: „Měli jsme štěstí! Soud nám nezakázal pokračovat ve válce proti Hitlerovi!“

Tehdy absurdní, dnes realita. I tak lze ve světle výše uvedeného příkladu interpretovat výrok ICJ z 26. ledna [1]. Izrael může být – a podle některých vyjádření na tamních serverech také je – rád, že nemusí válku „Železné meče“ v Pásmu Gazy ukončit či přerušit. (Ne že by tak pošetilému požadavku vyhověl, ale řeč je o principu.) Údajně bylo dosaženo maxima možného, mohlo to být horší.

Je-li toto maximum možného, pak mě to jen utvrdilo v přesvědčení, že myšlení části světových elit, včetně těch, jimž byla svěřena správa věcí veřejných a právo rozhodovat, je falešné, mylné, založené na převráceném obrazu reality. Od počátku jsem žalobu JAR proti Izraeli, která obviňuje židovský stát z genocidy, považoval za urážku zdravého rozumu a výsledek deformovaného vnímání dění souvisejícího s Pásmem Gazy. Za angažmá založené primárně na protiizraelské politické propagandě. Jihoafrický návrh skandálním způsobem zaměňuje příčinu a následek; to první přezírá, to druhé jednostranně a falešně akcentuje. Domníval jsem se, že ICJ se nenechá obalamutit jihoafrickou (prohamasovskou) interpretací událostí a návrh nepřijme. Opačným přístupem ztratil v mých očích podstatný díl své reputace.

Budiž řečeno bez servítků. Izrael nepotřebuje, aby mu byly udíleny morální lekce. Tím méně od instituce, která rozhoduje na základě podnětu podaného vládou tvořenou z drtivé většiny členy někdejší teroristické formace Africký národní kongres. Izrael jako fungující demokratický právní stát má dostatek vnitřních mechanismů včetně civilního i vojenského soudnictví (útvar Nejvyšší vojenské prokurátorky), aby případné excesy vyřešil bez vnějšího zasahování a „knížecích rad“.

Protože celý spor je veden na úrovni dvou států, JAR vs Izrael, hlavní viník současné situace, vládnoucí teroristické hnutí Hamas, zůstává „mimo hru“. A to je dle mého soudu zásadní nedostatek tohoto justičního divadla. „Řešena“ je výlučně oběť agrese, tedy Izrael, kterému je uloženo šest povinností v rámci předběžných opatření, zatímco po Hamasu se nepožaduje nic. S jedinou výjimkou. V článku 85 dokumentu čteme, že soud je „vážně znepokojen osudem rukojmí unesených během útoku v Izraeli dne 7. října 2023 a od té doby zadržovaných Hamasem a dalšími ozbrojenými skupinami a vyzývá k jejich okamžitému a bezpodmínečnému propuštění“. Otázka zjevně nadbytečná: Jak se Hamas k tomuto požadavku, jedné z klíčových podmínek ukončení války, postaví? Uposlechne snad? Nebo budeme svědky masivního propagandistického tlaku na Izrael, aby bezpodmínečně plnil uložená předběžná opatření, zatímco na povinnost Hamasu okamžitě propustit rukojmí se v ryku té kampaně zapomene?

Když jsem se seznamoval s tím, jak o oněch šesti bodech předběžného opatření jednotliví soudci hlasovali, zjistil jsem, že jedinou osobou, která pokaždé hlasovala proti, nebyl překvapivě izraelský ad hoc soudce Aharon Barak, nýbrž stálá soudkyně ICJ Julia Sebutinde z Ugandy. Podle jejího právního názoru [2] pečlivé prozkoumání politiky, kterou se Izrael při vedení války řídí, „ukazuje na absenci záměru páchat genocidu“. To je klíčový poznatek, který opravňuje k tvrzení, že jihoafrický návrh je nedůvodný, neboť základní podmínkou pro to, aby nějaké činy mohly být považovány za genocidu musí být úmysl. V Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia se v článku II píše, že musí jít o úmysl „zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou“. Jelikož v rámci izraelské obranné války vedené proti terorismu v Pásmu Gazy nic takového jako úmysl cíleně likvidovat civilní populaci nenajdeme (protože nic takového neexistuje), tak už to samo o sobě by mělo stačit, aby byl jihoafrický návrh hozen do koše. Soudkyně Sebutinde má za to, že rozsah utrpení a smrti v Gaze nezhoršily genocidní záměry, ale „jiné faktory včetně taktiky samotné organizace Hamas, která často své síly a ozbrojené prostředky umisťuje do civilních oblastí, čímž se při legitimním vojenském útoku stávají zranitelnými“.

Ugandská soudkyně při ICJ se také vyjádřila k některým výrokům izraelských představitelů (dodejme, že jich bylo naprosté minimum), které lze svým způsobem považovat za kontroverzní a které JAR zakomponovala do své žaloby. Podle jejího zjištění jednak „převážná většina prohlášení se týkala zničení Hamasu a nikoli palestinského lidu jako takového“, jednak některá takováto prohlášení byla vzápětí podrobena ostré kritice ze strany izraelské vlády. „Co je ale důležitější, oficiální válečná politika izraelské vlády, jak byla soudu předložena, neobsahuje žádné známky genocidního záměru,“ podotkla. Znovu opakuji: to je klíčový poznatek.

Pak je tu ovšem otázka, jakou hodnotu mají argumenty, na jejichž základě ICJ dovodil, že některé důkazy předložené JAR jsou věrohodné.

Ať tak či onak, na adresu soudkyně Julie Sebutinde se sluší říci moudrá to a statečná žena, která si zaslouží úctu a upřímné poděkování.

Lépe než kdo jiný se k tomu, co 26. ledna v Haagu zaznělo vyjádřil šéfredaktor serveru The Times of Israel David Horovitz. V závěru redakčního komentáře [3], příznačně nazvaném „Hamas si 7. října přišel pro každého, koho mohl v Izraeli zabít. Dnes to Haag podpořil“, uvedl: „»Přišli si pro Židy a já jsem mlčel…,« napsal v roce 1946 Martin Niemöller o nacistech a mlčení intelektuálů a dalších, kteří jim nedokázali čelit. 7. října si Hamas přišel pro Židy, Araby a všechny ostatní, kteří hledají život v jediném státě na světě s židovskou většinou. A světový soud promluvil… nabídl vrahům pomoc. A jeho soudci ještě neskončili.“

P. S. A do toho přichází informace [4], že izraelská tajná služba Šin Bet a izraelská armáda poskytly příslušným místům důkazy, že do barbarského útoku proti izraelským civilistům se loni 7. října zapojili pracovníci UNRWA, přičemž byla použita vozidla a jiné zařízení této agentury. UNRWA je Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě. A co na to šéf OSN Guterres? Je prý „zděšen“. A co čekal? Já dodávám: fraška je to dokonalá.