Jak jsem volil

První volby jsem nevnímal. Byl jsem na vojně a v té době jsem chodil ze stráže do stráže. Že budou volby jsem si uvědomil až po návratu z jedné stráže, když kasárnami běžela hlasitá fáma, že jeden voják oznámil, že volit nebude. Byly dva dny před volbami a v pozdní večer se na rotě objevili tři vysoce postavení lampasáci generálního štábu. Po půlnoci, mírně znaveni, ale se spokojeným úsměvem se vraceli nazpět do Prahy. Nevím jak a čím ho přesvědčili, ale nakonec souhlasně kývnul.

Druhý den jsme se po četách shromáždili před baráky a za zvuku bojovných písní harmonikáře jsme vojenským krokem došli do kasárenského kinosálu a aniž by jsme dostali do rukou volební lístky a manifestačně jsme odvolili.

Pět let poté, v roce 1976, jsem se rozhodl nejít volit. Místo toho jsem oklepal mokvající černou skvrnu na komíně, protože soused pod námi si pořídil naftová kamna, aniž by nechal vyvložkovat komín. Na dvoře měla Pražská stavebné obnova složenou suchou maltu. Využil jsem toho, a asi tři kýble jsem použil k vlastní potřebě. Byla sobota a já pomalu končil svou práci, když se ozval zvonek. Mírně zaprasen maltou, s papírovou čepicí na hlavě, otevřu dveře. Za dveřmi stál pomenší chlapík v šedivém baloňáku doprovázen vnadnou, vysokou svazačkou ve svazáckém kroji a vedle ní stejně vysoký svazák, taktéž v kroji, držící v rukou urnu. Ihned jsem věděl kolik uhodilo. Nečekal jsem něž něco řeknou a zaútočil jsem: “Áá.., vy chcete být první kdo nahlásí, že už odvolilo sto procent.”

Chlapík se začal bránit: “Neé…My jsme mysleli, že jste nemocný, proto jsem přišli. ” Ale já nechci volit. Mám úplně jinou starost. Musím opravit omítku na komíně.” Muž z baloňáku vytáhl nějakou legitimaci. “Já jsem poslanec Národního výboru. Pokud potřebujete něco opravit, okamžitě to zařídím.

“Není třeba. Už jsem si to opravil,” zamrmlal jsem rozhořčeně a chtěl jsem zavřít dveře, “Počkejte! I sousedka z vedlejšího domu, která celý život volila lidovce, nakonec odvolila.”

Nastalo trapné ticho. Všichni tři se na mě dívali psíma očima. Měl jsem pocit, že kdybych zavřel, začnou zvonit a budou zvonit tak dlouho až se objeví matka z pokoje a raní ji pepka. Byla zaměstnaná v Cestovní kanceláři mládeže, která spadala pod Socialistický svaz mládeže, a proto až do svého důchodu byla členkou SSM. “Dejte to sem,” vyhrkl jsem naštvaně.

Dostal jsem pět lístků. První do Místního národního výboru. Druhý na Magistrát. Třetí do České národní rady. Čtvrtý do Sněmovny lidu a poslední, pátý, do Sněmovny národů. “Počkejte?” řekl jsem a odešel s lístky do kuchyně. Tam jsem čtyři přeškrtl a jenom pátý nechal čistý, protože tam bylo jméno režiséra Kachlíka. A já tehdy chodil do Klimentské do Filmového klubu, tak jsem si řekl, že režiséra nechám.

Když se to dozvěděla máma šly na ní mrákoty. Proto jsem za pět let šel do volební místnosti. Byla narvána k prasknutí. Odepsal jsem se, vzal lístky a spokojeně odešel domů. Po dalších pěti letech, kdy jsem se oženil a odstěhoval na Vinohrady, jsem pro jistotu taky šel do volební místnosti, protože tchán měl po válce politické problémy. Došel jsem do školy Na Smetance a vstoupil do třídy, která sloužila jako volební místnost. Nebylo tam tolik lidí jako minulé volby. Vzal jsem si lístky a spokojeně kráčel na chodbu. Ušel jsem tři kroky, když jsem zaslechl: “Urna je támhle!”

“Já vím,” odpověděl jsem a aniž bych se otočil kráčel jsem dál. A po dalších třech krocích, u dveří, se za mnou ozval znovu zděšený výkřik: “Pokud potřebujete plentu, tak ta je támhle v rohu!” To už jsem neodpověděl, protože jsem si ocitl na chodbě. Pouze jsem čekal jestli někdo za mnou nevyběhne. Ale zrovna v té chvíli to na chodbě vypadalo jako na prvním máji – hlava na hlavě.

Po listopadu, před prvními volbami, jsem jeden lístek daroval jedné dívce, která šla poprvé volit, aby si to doma nanečisto vyzkoušela.