Cílem masmédií je manipulovaný obraz |

Sdílet článek:

CA/PETR SAK

Rozhovor s Petrem Sakem o nutnosti předcházet manipulaci již u mladých lidí, jinak je často pozdě.

Co jsou podle vás mediální manipulace s lidmi neboli dezinformace, jak tomu dnes někteří v zemích Evropské unie říkají?

Dezinformace je jedna z technik manipulování lidmi a jejich ovládání. Dezinformace a manipulování lidmi není nic nového, kam až sahá naše historické vědomí, pozorujeme dezinformace a manipulaci lidmi. Ve starém Egyptě velekněží používali své astronomické znalosti k manipulování lidmi informací o zatmění slunce ve vztahu k chování lidí.

Také zde v Evropě to má dlouhou tradici. Možná byste mohl uvést nějaký exemplární případ.

Velmi propracovaný systém manipulace člověka měla a má římskokatolická církev. Po celý středověk hrála dominantní roli v ovládání lidí. Její systém zpravodajské služby byl geniální a v některých ohledech doposud nebyl překonán. Každý jedinec od prostého nevolníka až po císaře byl povinen sám sebe každý týden udávat a informace se sbíhaly na patřičných místech a vyhodnocovaly. Současná informační společnost si je vědoma, jakou moc a ekonomickou hodnotu mají informace. Katolická církev to však ví dlouhodobě, a proto mohla být držitelem moci. Informační vytěžení věřících představuje tok informací ve směru od věřících k mocenskému centru, zajišťovaný institutem zpovědi.

A jak to fungovalo naopak z mocenského centra k lidem? Bylo by možné hovořit o monopolu na pravdu?

Církev měla vypracovaný systém toku informací i opačným směrem, od centra moci k věřícímu v každé sebemenší vesničce. V tomto systému nešlo pouze o informace, ale i o příkazy k chování. Tento systém byl ideologickým řízením populace a jeho těžištěm bylo kázání jako součást mše. V kázání se věřící dovídali, co si mají myslet o událostech rozsahu křížových výprav, ale i narození dítěte svobodné matce ve vesnici. Hlavně však od dětství učili jedince být poslušný a nemyslet, přebírat hotové soudy a názory od církve. Církev měla i nástroje pro případ, že jedinec samostatně myslel a odchýlil se od církevních dogmat a příkazů. Takový člověk byl označen jako heretik, kacíř a byl z církve vyobcován se všemi důsledky z toho plynoucími od mučení až k případnému upálení, jako třeba Jan Hus. Instituce, která na to dohlížela, byla inkvizice. Evropská komise usiluje vytvořit moderní verzi církevní manipulace s novou terminologií; již zde nejsou kacíři, ale „dezinformátoři“ a „ruští trollové“. K jejich likvidaci přijímá zákony a vytváří za pomoci národních bruselských lokajů instituce, které se nejmenují inkvizice, ale mají stejnou funkci. V čele boje s evropskými kacíři je česká komisařka Věra Jourová, konzultující svůj boj s G. Sorosem, který by v dřívější církevní terminologii měl titul papežský nuncius. Ovšem společnost, lidská civilizace a evoluce mají své zákonitosti, které nelze popřít. Církev svou patologií překročila přijatelnou mez a výsledkem byly odrodilé protestantské církve, navazující na Husovu proježíšovskou rebelii.

Ano, lidé si museli projít určitými bolestnými etapami, ale přece jen nové technologie umožnili šíření poznání i odpor podaných lidí proti manipulaci a útlaku.

Od novověku se začala dominantní absolutní pozice církve drolit a církevní totalita začala dostávat trhliny. Zásluhu na tom měl objev tisku a zvyšující se dostupnost knih, novin, časopisů a šířící se gramotnost. Tyto procesy vygradovaly v osvícenectví a v takových kulturních fenoménech jako byli encyklopedisté a ve vzniku hnutí, které mělo filozofický, společenský a politický charakter. V intelektuálním a spirituálním základu nové Evropy byla myšlenka René Descarta publikovaná v knize Rozprava o metodě: „Myslím, pochybuji, tedy jsem“. Existence člověka je dána jeho schopností a ochotou myslet.

Osvícenství je sice nová dějinná etapa, ale stará moc se nechtěla monopolu na pravdu snadno vzdát. Kdo se jednou chopí moci, usiluje obvykle o její udržení a je ochoten potlačovat poznání. Vidíte to i dnes?

Potlačovat myšlení člověka, znamená potlačovat lidskost, bránit evoluci. Od doby, kdy Descartes tuto myšlenku vyslovil, je neustále její realizace potlačována. Aktuálně v Česku stát zakázal lidem myslet ústy Nejvyššího státního zástupce bývalého komunistického vojenského prokurátora a vyšetřovatele Igora Stříže, který oznámil, že kdo bude říkat jiné názory než vláda, tak bude trestně stíhán se sazbou 3,5 roku. Také Evropská komise Descartův princip člověka ohrožuje. Liberalismus se vymezoval vůči konzervatismu a zdůrazňoval hodnoty jako svoboda jedince, svoboda slova, svědomí člověka oproti konzervativním hodnotám vyjadřovaným heslem trůn a oltář. Velkou část evoluce člověk prožíval v konfrontaci s přírodou, nyní se bariéry jeho evoluce nacházejí uvnitř jeho vlastní sociální skutečnosti.

Vidíte historický vývoj v Evropě jako dějinný proces odcizení člověka své přirozenosti?

V počátcích své historie žil člověk uprostřed přírody, byl její součástí a vnímal ji prostřednictvím svých smyslů. Smyslové počitky vyhodnocoval svým rozumem a informace, které vypovídaly o vnějším světě a byly předpokladem jeho života, jeho existence, byly autentické. Jeden z proudů historie člověka je vzdalování se vlastním autentickým informacím. Postupně se člověk z bezprostřední přírody posunul do vesnice a dále do města. Vznikla média, ve dvacátém století elektronická; rozhlas, film a televize, která nahrazovala autentické informace mediálními informacemi. Tato média mají od počátku snahu přesvědčit čtenáře, posluchače, diváky, že jim poskytují objektivní informace, pravdivou výpověď o společnosti, o světě. Tak jako v české politice je utajována základní kategorie politiky, zájem, stejně je tomu i u médií.

To úzce souvisí s tím, kdo je reálně, nikoli jen formálně, vlastníkem médií a politické moci.

Soukromá média mají svého majitele, který má své zájmy, a pro realizaci těchto zájmů médium vlastní. Provozování médií vyžaduje počáteční investice, proto nepřekvapuje prorůstání kapitálu a médií od jejich vzniku, tedy vzniku médií a kapitálu. Toto propojení bylo čím dál těsnější, protože kapitál si uvědomoval význam médií pro ovládání mas a třídní boj. Primárním cílem médií proto není poskytovat objektivní informace, ale napomáhat realizaci zájmu kapitálu. Současně má kapitál zájem tuto souvislost překrýt propagandistickými floskulemi: „Média jsou hlídací pes demokracie“. „Rozmanitost vlastníků médií zajišťuje pravdivost, objektivnost informací.“

Jak je to tedy s tou proslulou frází o médiích jako hlídacím psu demokracie? Vraťme se k vlastnictví.

Předně bychom museli definovat demokracii podle kapitálu. Demokracie je dnes to, co vyhovuje kapitálu, co mu pomůže prosazovat jeho zájmy, to je růst zisku a udržení a růst jeho moci. Pro občany kapitál vytváří hru na demokracii, v níž média hrají podstatnou roli. Pokud tedy něco média hlídají, tak to jsou zájmy kapitálu. Samozřejmě, že vztah mezi vlastníkem a jeho zájmy a obsahem média nezůstal skryt, a proto společnost žádala média, která nebudou vlastněna soukromníky. Taková média se také nazývají veřejnoprávní. S těmito médii máme zkušenosti a překvapivě jsou ještě méně objektivní než ta soukromá.

To je patrně dáno tím, že veřejnost není reálným vlastníkem ani kontrolorem tzv. veřejných médií v Česku. Jak vysvětlit vysílání veřejnoprávních médií České televize a Českého rozhlasu? Vždyť kvalita jejich zpravodajství a komentářů je ještě horší než soukromých médií.

Položme si otázku vztahu moci a peněz. Kdo ovládá peníze, má moc. Jaký je zdroj financování českých veřejnoprávních médií? Česká média financuje občan. Měl by mít tedy moc ve vztahu k těmto médiím. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Jedná se o extrémně asymetrický vztah ve prospěch médií. Občan nemá sebemenší možnost ovlivňovat obsah a kvalitu médií. I při sebehorším vysílání občan musí platit, a pokud nebude platit, média využijí soudů a občana mohou dohnat až do exekuce.

Znamená to, že ve vztahu k českým veřejným médiím není žádná kontrolní moc?

Nabízí se odpověď, že takovou moc představuje česká vláda, která svou legitimitu získává ve volbách od voličů. Ovšem podíváme-li se analyticky na celý volební proces od volební kampaně až po sestavení vlády získáme podstatně složitější obrázek.

Tím se podle Vás dostáváme k dekonstrukci pojetí demokracie a k vysvětlení vlády oligarchie?

Volby jsou v současnosti produktem spin doktorů, marketérů, mediální propagandy a od souboje hodnot a idejí se mimo jiné přesunul do vizuální roviny. Pro významnou část populace jsou požadavky na myšlení nepřijatelné a rozhodují se na základě obrazu, videa. Proto se například u Zuzany Čaputové zdůrazňovalo, že je hezká. Co jiného se také mohlo o ní říci? Danuše Nerudová vyšla z přísloví: „Nikdo Tě tak nepochválí jako Ty sám“ a ve volební kampani zdůrazňovala, jak je pohledná. Petr Pavel se chytře volební kampaní promlčel a jen vystavoval svou fotogenickou tvář. Většinou když promluví, je to problém ukazující na intelektový deficit. Podoba současných volebních kampaní je nákladná, lze říci, že se jedná o souboj peněz. Ke kapitálu však musíme přidat zpravodajské služby, policii a justici, které úspěšně intervenují do volebního procesu.

Takže plutokracie a její administrativní a represivní složky? Mohl byste uvést na osvětlení nějaký příklad?

Tradičně je intervenováno tímto způsobem do voleb ve Francii. Horký favorit prezidentských voleb francouzský socialista Dominique Strauss-Kahn byl v roce 2010 v USA z voleb vyřazen obžalováním hotelovou pokojskou z pokusu o znásilnění a trestním stíháním. V roce 2017 byl favoritem na francouzského prezidenta za republikánypravicový kandidát François Fillon, což však překáželo zájmům bankovního domu Rothschild&Co, který si připravil svého kandidáta Emmanuela Macrona. Proto zpravodajské služby opakovaně hledaly kompromitující materiály s výhružkou trestního stíhání tak dlouho, až Fillona z voleb vytěsnily. Podobně se zachovaly vůči kandidátce na prezidentku Marine Le Penové.

Jaký případ byste uvedl v Česku?

V Česku je takovým učebnicovým příkladem politického zneužívání justice kauza Čapí hnízdo Andreje Babiše. Oligarchie přetavuje kapitál v moc samozřejmě ve všech oblastech života společnosti. V USA zasahují do obsahu i chodu vysokých škol bohatí sponzoři. O řízení médií v Německu CIA pomocí korupce a vydírání vypovídá publikace „Koupení novináři“.

V posledních parlamentních volbách v Česku jsme mohli pozorovat řadu nelegitimních zásahů. Permanentní jednostranná nekorektní propaganda v médiích, časově nepřijatelný a podivný zásah Ústavního soudu atd. Když uděláme syntézu všech intervenujících faktorů do volebního procesu, dojdeme k závěru, že volby, jak je předpokládá ústava, právní řád a demokracie, neexistují. Volební výsledky jsou produktem nikoliv zájmu občanů, ale skutečné skryté moci, což si uvědomují představitelé veřejnoprávních médií České televize a Českého rozhlasu. Jejich pozice není odvozena od vlády ani od voličů, ale od skutečné, leč skryté moci. Od jejího zájmu se odvíjí pozice a působení těchto médií.

Co byste řekl častému tvrzení, že „rozmanitost vlastníků médií zajišťuje pravdivost, objektivnost informací?“

Tvrdit, že rozmanitost kapitalistů vlastnících média garantuje objektivnost médií je srovnatelné s tvrzením, že odlišná barva srsti vlků ve smečce zajišťuje bezpečnost srnky. Existuje společný zájem kapitálu, třídní zájem ve vztahu k celku společnosti. Např. když se jednalo o soukromém pilíři důchodového pojištění, všechna soukromá média tento záměr podporovala, protože to byla příležitost systematicky a průběžně okrádat občany. Málokdy se občané v zahraničí, platící do soukromého pilíře – pokud ten nebyl vysloveně vystaven útoku defraudanta, jako v případě Maxwellových důchodových fondů – dočkají svého starobního důchodu v takové výši, s jakou původně počítali. Na vině jsou dva faktory: jednak výkyvy na finančním trhu, kde byly jejich úspory umístěny, jednak vysoké poplatky za správu peněz na budoucí důchody. To je prakticky legální způsob, jak kapitál vždy nachází způsob odklánění části peněz z důchodového fondu k dosahování svého zisku.

Zároveň však dochází k určité kultivaci podvodů a manipulace, takže dnes už nejsou tak jasně viditelné.

To, co u nás v té nejtriviálnější podobě probíhalo v devadesátých letech, v současnosti probíhá v sofistikovanější formě i proto, že ti nejprimitivnější hráči listopadového převratu již byli zavražděni či jinak vyšachováni ze hry…

Jak se mladí lidé nejčastěji setkávají s mediální manipulací ve svém každodenním životě?

Otázka implicitně předpokládá, že mladí lidé ve svém vědomí jsou v souladu s objektivní skutečností a pouze někdy, výjimečně je zasáhne manipulace. Ve skutečnosti cílem kapitálem řízených médií je ve vědomí lidí nahradit skutečný svět uměle vytvořeným obrazem. Samozřejmě, že tento konstrukt společnosti obsahuje i prvky shodné se skutečností, pokud to není v rozporu se zájmy kapitálu. Např. za pravdivý lze považovat ohlášený výsledek fotbalového utkání. Již se však nedozvíme, že za výsledkem stojí zkorumpovaný rozhodčí. Pokud velká část společnosti má ve vědomí mediální konstrukt skutečnosti, jejich snaha o změnu skutečnosti je nemožná, protože by reagovali nikoliv na realitu, ale na iluzi reality. Je to obdobné, jako kdyby v počítačové hře hráči chtěli změnit skutečnou realitu, zatímco mohou mít vliv pouze na virtuální realitu počítačové hry. Nahradit realitu umělou realitou je starý trik mocných. Výborně to ovládala římskokatolická církev. Geniální trik byl tlak na každého člověka: „Protože byl Ježíš ukřižován a trpěl, každý člověk má od narození hřích a musí cítit vinu a chovat se podle příkazů církve. Podobně to bylo s prvotním hříchem. Současní mocní to nahradili členstvím v KSČ, SSM, Pionýru, přičemž toto morální vydírání a ovládání často provozují bývalí nomenklaturní komunisté (Stříž, Pavel, Baxa).

Přece jen mladí lidé jsou dnes více pod vlivem internetu. Jaké to přináší změny?

Oproti minulosti jsou podmínky pro vytváření falešného vědomí lidí v důsledku internetu a digitálních technologií skutečně zásadně odlišné. Na jednu stranu budování „Matrixu“ je mnohem snazší, na druhou stranu existují zdroje, které odlišnými informacemi komplikují budování „Matrixu“. Proto taková hysterie z vlády i z Bruselu a boj na úrovni Velkého bratra „1984“. Ursula von der Leyenová dokonce prohlásila v Davosu na světové ekonomické konferenci, že dezinformace a boj s nimi je v současnosti největší problém západní civilizace. Ve skutečnosti to není problém západní civilizace, ale nadnárodních korporací – plutokracie. Umělá realita ve vědomí jedince (Matrix) se tvoří již od školky, následně ve škole a neustále se na něho dezinformace valí z médií. Spíše je otázka, kdy se setkává s pravdivou informací. V minulosti si děti společně hrály v přirozeném prostředí, v přirozeném časoprostoru. V současnosti velká část dětí velkou část dne od nejútlejšího dětství tráví ve virtuální realitě mobilu, tabletu či počítače, a tak jsou přednastavovány na umělou realitu, na dezinformace. Navíc jak ukázaly studie MUDr. M. J. Stránského virtuálním dětstvím se snižuje inteligence dětí. Nelze určit hranici, kdy na dítě začnou působit manipulace. Jak se postupně začne utvářet schopnost vnímat v druhé signální soustavě, nabíhá dezinformační působení a ve škole je již působení dezinformací systematické. Pro současné mocenské elity byly a jsou problémem generace, které nebyly v rámci socializace vystaveny neoliberální indoktrinaci dezinformacemi. Proto můžeme občas pozorovat až urputnou nenávist třicátníků a mladších vůči staré generaci, zvláště vůči těm jedincům, kteří nechtějí přijmout vysvětlení mladých, jak žili v „komunismu“.

Jakou roli hrají sociální média při šíření dezinformací mezi mladými?

Sociální média hrají klíčovou roli nejen při šíření manipulací a dezinformací, ale i při jejich sociálním zrání, socializaci mladé generace a vzdělávání. Sociální média svým způsobem nahrazují četbu dřívějších generací. Komunikace, která probíhá na sociálních sítích je však daleko primitivnější a jazyk je silně redukován. Přenos názorů a postojů se obejde bez podložení fakty a jejich analýzy. Indoktrinace má již dva kvalitativní stupně. V prvním stupni jedinec převezme názor-postoj a ztotožňuje se s ním poměrně delší dobu a je problém jedinci tento názor změnit. V prvním stupni je jedinec vázán na daný indoktrinovaný názor. V druhém, pokročilejším, stupni je jedinec vázán primárně na zdroj indoktrinace a teprve druhotná je vazba na názor. V tomto druhém stupni je jedinec schopen změnit názor o sto osmdesát stupňů v pravý opak, v poměrně malém časovém odstupu. Silné zastoupení jedinců druhého indoktrinačního stupně v české populaci se ukázalo při posledních prezidentských volbách. Silně antikomunistická pražská kavárna se dlouhodobě ztotožňovala se sloganem: „Neexistuje bývalý komunista, stejně jako neexistuje bývalý černoch“, volila nejen bývalého komunistu, ale dokonce nomenklaturního komunistu a komunistického rozvědčíka. Toto indoktrinační dělení se netýká pouze mládeže, ale i dalších generací.

Vyzvedl byste vliv některých médií před jinými?

Samostatným problémem jsou například youtubeři, často pubertálního nebo teenagerského věku, jejichž stránky děti a mládež sledují. Tito nedovzdělaní a nezralí youtubeři se stávají jejich vzory a silně ovlivňují kvalitu jejich sociálního zrání, zatímco pro předchozí generace byly vzory jako Einstein, Curie-Sklodowská, Zátopek nebo Masaryk, a k nim se vztahovalo jejich sociální zrání. Sdělení na sociálních sítích, ať se jedná o informace či dezinformace, nejsou podrobována kritickému zkoumání. Legitimizuje a jejich pravdivost potvrzuje množství lajků a sdílení. Staré heslo: „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou“ lze nahradit: „Stokrát sdílená lež se stává pravdou“.

Jaká jsou nejčastější témata, na která jsou mladí lidé vystaveni manipulaci?

Témata podle četnosti cílení bych rozdělil na dvě kategorie. První kategorii tvoří témata, která postupně vytvoří celistvý světonázor, obraz skutečnosti. Např. u nás je demokracie a svoboda slova, jsou dodržována lidská práva. Klíčovým tématem této kategorie by mohla být dezinformace o 17. 11. 1989, kdy je systematicky potlačováno, že zde šlo o převrat realizovaný StB pod kontrolou KGB, jištěný sovětskou armádou. Druhá kategorie jsou témata, která se aktuálně vynoří. Např. Zelenskyj je geniální politik, Ukrajina vyhraje válku s Ruskem a získá zpět Krym. Energetická bezpečnost se zajistí neodebíráním ruského plynu a ropy.

Jakou míru uvědomělosti o problému dezinformací vykazují mladí lidé a jakou mají schopnost rozpoznat a filtrovat informace?

S pojmem dezinformace to je podobné jako s pojmem extrémista. Obojí je používáno k politické propagandě a k politickému boji. Vládní politici, mainstreamová média a justice označují za dezinformace informace, která jsou v rozporu s tím, co hlásají oni. Kritérium pravdivosti jde zcela stranou, a pokud se pravdivost informace označované vládními hlasateli za dezinformaci prokáže zcela jednoznačně, tak je to ignorováno. Např. kdo se nechá naočkovat proti COVIDu, tak neonemocní a nebude vir šířit. Obojí bylo vyvráceno a nahrazeno další informací-dezinformací. Protože je mladá generace od dětství vychovávána v komunikační dezinformaci a nejsou rozvíjeny její kritické a analytické dovednosti, její schopnost postihnout dezinformace je minimální. Spíše jde o marginální skupiny v generaci, jejíž intelektové dovednosti jsou rozvíjeny rodiči, kteří riskují, že se jejich dítě může nebezpečně odchylovat od názorů svých spolužáků či kolegů a být – v krajním případě – i terčem šikany či něčeho horšího.

Které strategie by měly být implementovány ve vzdělávacím systému k posílení odolnosti mladých lidí vůči manipulacím?

Jednoznačně strategie, o kterých se i mluví, ale dělá se pravý opak a jejich realizace je trestána (M. Bednářová). To znamená, kritické vyhodnocování různých pramenů, různých zdrojů. Vlastní názor musí být výsledkem vlastního myšlenkového úsilí, vlastní kritické analýzy více zdrojů. Ve vztahu k médiím se musí zcela vyloučit pojem „věřit“. Kdo chce věřit, ať jde do kostela, ale nesleduje média. Měla by se ve školách již od středního stupně posílit výuka logiky, která rozvíjí myšlení. Mladá generace je také posilována v mýtu, že jsou informovanější než starší generace, protože mají lepší dovednosti pracovat s internetem a na internetu jsou všechny informace. Tento mýtus nepočítá s tím, že abychom na internetu získali informaci, musíme nejdříve položit otázku. A otázka je vlastně již základní informace o dané věci. Minimálně to znamená znalost existence dané události, daného jevu. A tyto základní informace mladá generace nemá, a tudíž je pro ni informační bohatství internetu do značné míry zavřené.

Jak může rodina a školní prostředí přispět k prevenci šíření dezinformací mezi mladými?

Rodina je v evropské kultuře klíčovou institucí a primární sociální skupinou pro řadu funkcí. Čím je rodina vzdělanější, a rodiče jsou inteligentnější, tím větší je naděje, že dítě bude dobře vybaveno do života. Nezanedbatelná je také funkce rodiny kompenzovat negativní vlivy z prostředí společnosti nebo jim i bránit. Jsou dva hlavní proudy působení na dítě, jeden proud je rodina, druhý proud je stát se svými institucemi, především školský systém. Tyto dva proudy mohou působit v harmonii nebo i v konfliktu. Ač bychom očekávali zdůrazňování státního vlivu na dítě spíše v socialismu, zdá se, že se musíme obávat státu spíše v systému, který si říká liberální demokracie. Někdy zjevně až proklamativně, někdy skrytě můžeme pozorovat snahu politického systému potlačit vliv rodiny na dítě, nebo i rodinu rozbíjet a vytěsňovat. Především z Norska známe proklamace, že dítě nepatří rodině, ale státu. Ustavili veřejnou organizaci Barnevernet, která může odebírat rodinám děti. I když soud vynese rozsudek, že organizace se chovala protiprávně, rodiče se stejně ke svým dětem nedostanou.

OECD již několik let doporučuje českým vládám a tlačí na ně, aby byla zkrácena rodičovská dovolená, která jako pozůstatek socialismu je nejdelší na světě. Matky by mohly vytvářet firmám zisk a děti by vyrůstaly pod kontrolou státu. Samotná rodina se chvěje v základech. Dokonce místopředseda vlády I. Bartoš (Piráti) na televizní obrazovce prohlásil, že pokud by vláda tvrdila, že: „Rodina je muž, žena a dítě“, tak by Piráti vystoupili z vlády. Zatímco homosexuálové tvrdí, jak je život těžký, když nejsou oddáni jako manželé, tak pro velkou část heterosexuálních párů je manželství zbytečná byrokracie. Ze zbývajících manželských párů se kolem poloviny rozvádí. Proto pro děti je běžné vyrůstat v neúplných rodinách, nebo v rodinách kde jeden z rodičů není biologický. Z toho, co se děje kolem rodiny v západní civilizaci lze vyvodit, že je dlouhodobý, strategický záměr rodinu rozbít či přinejmenším ochromit. V celé české populaci je nejprestižnější, nejdůvěryhodnější rolí role matky.

Rodina však není izolována od vnějšího prostředí. Jak do ní pronikají externí vlivy?

Do sociálně a mezilidsky rozkolísaného prostředí se rozšířily digitální technologie. Sociální sítě, počítačové hry, youtubeři, influenceři a všechny technické možnosti, které technologie dávají, představují pro děti a mládež nový domov, nový virtuální svět a někdy také nový (sekundární) život. Škola by samozřejmě mohla být bariérou v šíření dezinformací, realita je však taková, že k šíření dezinformací vydatně přispívá. Dokonce lze říci, že po České televizi a Českém rozhlase je škola nejvydatnějším systémovým šiřitelem dezinformací. Neplánovaná, neformální „výzkumná akce“, která tuto tezi potvrdila, byla aféra s propuštěním středoškolské profesorky Martiny Bednářové za odchýlení se od mediálních a školských dezinformací o Ukrajině. Platnost teze v celé školské soustavě dokládá skutečnost, že na žádné škole nebyla přijata do pracovního poměru.

Jaké jsou možné důsledky šíření mediálních manipulací pro mentální a emocionální zdraví mladých lidí?

Manipulace nelze oddělit od jejich šíření prostřednictvím internetu a propojení dětí a mládeže s internetem. Nacházíme se v historicky jedinečné situaci, kdy poprvé v historii dosahují dospělosti lidé, kteří se narodili do reality obsahující již digitální technologie a internet. Tato generace je od nejútlejšího dětství propojena s mobilem a počítačem a stává se jejich přídavným zařízením. Již před několika lety psychiatr Manfred Spitzer vydal publikaci „Digitální demence“, v niž dokládal nejen psychické poruchy v návaznosti na nadměrném používání digitálních technologií, ale dokonce poruchy ve vývoji mozku. Psychiatr a neurolog MUDr. Martin Jan Stránský se dlouhodobě věnuje vlivu digitálních technologií na osobnost a mozek dítěte a dochází k závěru o devastujícím vlivu digitálních technologií. Na základě řady klinických studií vyvozuje v posledních letech klesající inteligenci u dětí a mladistvých a poruchy osobnosti. Šíření dezinformací vytěsňuje člověka z reality a vede k jeho debilizaci a debilizaci společnosti. Tento proces je souběžný s rozvojem umělé inteligence. Šíří se slogan: „Umělá inteligence je čím dále inteligentnější, zatímco člověk je čím dále hloupější“. To se potvrzuje i tím, že velká část populace věří stále větším hloupostem šířeným z médií, protože i novináři jsou čím dále hloupější.

Které platformy nebo zdroje jsou nejvíce zodpovědné za šíření mediálních manipulací mezi mladými?

Platformy nebo zdroje nejvíce odpovědné za šíření manipulací šíří dezinformace do všech generací a věkových skupin. Je logické, že čím více zpráv zdroj sděluje, tím je větší pravděpodobnost, že také více vysílá dezinformací. Proto nejvíce šíří dezinformace Česká televize a Český rozhlas. Mohli bychom také nastolit kvalitu dezinformací a „konspiračních teorií“, které jsou jakési komplexnější dezinformace, šířených kapitálem ovládanými médií. Možná i proto, že velká část populace nepřistupuje k informacím kriticky a analyticky, kapitálem ovládaná média do mediálního a veřejného prostoru vysílají často hloupé, nelogické a těžko uvěřitelné dezinformace a konspirační teorie. Protože i veřejnoprávní Česká televize a Český rozhlas připouštějí jen jeden názor, laťka kvality je stále nižší. Systém se chová stejně jako stádo bez predátora, úroveň jde dolů. Nenechme se zmýlit, že občas připustí jako ornament svého vysílání poněkud kritičtějšího komentátora. Symbolický je seznam expertů, kteří nesmí do vysílání. Důsledkem chování médií ovládaných kapitálem je rozdělení mediální scény na dvě vzájemně nekompatibilní části. Příčinou není pouze informace či dezinformace, ale také intelektuální a formálně kulturní úroveň. Např. tradiční nedělní televizní diskuse charakterizuje především skákání si do řeči a obsahová vyprázdněnost diskuse. Pro vzdělanějšího a inteligentnějšího diváka se jedná pouze o ztrátu času, navíc strávenou nepříjemně.

Nebylo to tak však vždy, nebo ano?

Starší generace pamatuje redaktory, kteří na fakultě žurnalistiky procházeli školením rétoriky pod vedením Miroslava Doležala, herce s vynikající hlasovou kulturou. V současnosti není pro působení v České televizi potřeba profesní příprava, a tak je televize odkladištěm odkvetlých modelek, různých miss a bývalých sportovců a na jazyce nezáleží. Druhá, alternativní část mediální scény, se vyznačuje rozmanitostí názorů a značnou tolerancí vůči odlišným názorům. Vzdělanostní a intelektuální úroveň autorů a redaktorů je různá, ale celkově přesahuje úroveň pracovníků v médiích ovládaných kapitálem, a to přesto, že alternativní média jsou provozována většinou na koleně. Hlavní rozdíl mezi dvěma částmi mediální scény je ta, že pracovníci mainstreamových médií to dělají pro živobytí. Jak říkají, musejí platit složenky. Je jim jedno, co říkají, hlavně si udržet místo, a proto jsou svolní říkat cokoliv. Také je zde generační rozdíl. V mainstreamových médiích jsou většinou příslušníci mladších generací, kteří se již vyznačují vzdělanostním deficitem. Alternativní autoři a redaktoři tvoří zadarmo, z vnitřního přesvědčení a se snahou hledat pravdu.

Vraťme se k tématu mladých lidí. Jak může aktivní účast mladých lidí ve společenských a politických diskuzích přispět k prevenci manipulací?

Přijde na to, jakých mladých lidí, a v jakých diskusích? Ukázkou může být diskuse Václava Moravce, který přizve „správné mladé lidi“ se správnými názory a se správnými ambicemi. Potom je celá diskuse jen potvrzením dezinformací. V české společnosti se těžko může konat společenská diskuse v situaci, kdy stát zakazuje lidem myslet pod pohrůžkou, že pokud budou mít jiné názory než vládní politici, tak budou trestně stíháni se sazbou 3,5 roku.

Zeptám se z jiného úhlu. Jaký vliv má manipulace na důvěru mladých lidí v instituce a společenské hodnoty?

Zde není diferencujícím faktorem věk, ale vzdělanost, inteligence a kritické kognitivní dovednosti. Ten, kdo disponuje vysokými parametry těchto složek osobnosti, tak institucím nemůže věřit. Jedinci s nízkými parametry těchto složek jsou schopni věřit všemu. Při sledování filmů či četbě knih o 1. světové válce jsme těžko chápali, jak mohli být lidé nadšeni ze světové války. I když zdaleka ne všichni, víc než tisíc vojáků dal císař pán popravit, protože odmítali být masovými vrahy a nechtěli do války nebo dezertovali. A náhle, čemu jsme nerozuměli na počátku 20. století, máme zde v aktuální podobě a opět se nestačíme divit. Ke změnám společenských hodnot v hodnotovém systému mladé generace došlo především v devadesátých letech, kdy se snížil význam společenských hodnot a zvýšil se význam majetku.