20 let v EU. Jenže ta se zvrhla. Reformovat? Nejde |

Sdílet článek:

PL/MARKÉTA ŠICHTAŘOVÁ

U data 1. května bude v kalendáři díky nynějším zákonodárcům nově uvedeno, že jde o významný den – Den přistoupení České republiky k Evropské unii. Ovšem stojí za to si připomenout, že dnešní EU už dávno není tou, do které jsme před 20 lety vstupovali. „Už dávno jsme v procesu integrace Evropy překročili hranici, která byla pro všechny země výhodná. Původní cíl ekonomické integrace – tedy odbourání byrokratických bariér a zajištění co nejsvobodnějšího prostředí pro vzájemný obchod a spolupráci mezi evropskými národy – se zvrhnul v přesný opak,“ upozorňuje pro ParlamentníListy.cz Markéta Šichtařová.

Životní úroveň průměrného Čecha se za 20 let od vstupu do Evropské unie v květnu 2004 výrazně zvýšila, země předehnala dokonce řadu států jižní Evropy. Průměrný Čech od vstupu do Evropské unie zbohatl o 40 %. Pokud by Česko nebylo součástí EU, dařilo by se nám ekonomicky hůře. Jsou tyto závěry ekonomické analýzy České spořitelny tím nejpodstatnějším, co lze z našeho dvacetiletého členství vyzdvihnout?

Analytický tým České spořitelny, který vypustil tuto zprávu, by měl poněkud dostudovat kauzalistiku ve statistice. Co jste právě citoval, totiž vyznívá zcela nepravdivě.

Tak především: HDP na hlavu v EU již řadu let (počítáno paritou kupní síly) prakticky stagnuje. Netuším, kde se vzal údaj o „zbohatnutí“ průměrného Čecha o 40 %, ale takto řečeno to prostě není pravda. Nebo snad máte pocit, že průměrný Čech by si dneska mohl koupit o 40 % větší byt než před 20 lety? Že by si průměrný Čech mohl dovolit o 40 % luxusnější auta než tehdy? Mohl by si průměrný Čech dovolit financovat ze svých úspor o 40 % delší pobyt v důchodu? To myslí někdo vážně?! Když v roce 2024 ještě nejsme ani na předcovidové úrovni?

Bohatství je stav, kdy člověk disponuje dostatkem materiálních zdrojů, aby mohl uspokojit své potřeby a přání. Bohatství nejsou peníze na účtu. Peníze na účtu totiž podléhají zkáze. A to nejen oficiálně měřenou spotřebitelskou inflací, ale třeba i pohybem kurzu a podobně. Takže tvrzení o zbohatnutí o 40 % prostě nesedí. Na to nemusí být člověk velký ekonom, aby chápal, že o 40 % větší byt než před 20 lety si opravdu průměrný člověk koupit nemůže.

Ale konstatování, že jsme předehnali řadu států jižní Evropy, se zpochybnit určitě nedá, je to tak?

Nu, víte, věc se má takto: Jižní Evropa za dobu našeho setrvání v Evropské unii prošla řadou krizí: Finanční krizí v roce 2008, vzápětí dluhovou krizí, Řecko dokonce zbankrotovalo, Španělsko a Portugalsko musely zachraňovat svůj bankovní sektor, Itálie je předlužená tak, že je skoro ve stavu, v jakém Řecko zbankrotovalo… Takže: My nikoho předhánět nemuseli. I kdybychom stáli na místě, tyto země jižní Evropy se propadly pod nás. To ony couvaly. A tím hlavním faktorem, který je poškodil natolik, že se předlužily, ztratily konkurenceschopnost a propadly se, bylo přijetí eura.

Pokud snad někdo chce s vážnou tváří tvrdit, že členství v EU je nutnou podmínkou prosperity, pak nechť se podívá na Švýcarsko a bude ihned vyveden z omylu.

Nestane se tedy 1. květen důvodem k bujarému slavení toho, že jsme se v tento den v roce 2004 stali členem Evropské unie?

Dnešní EU už dávno není tou Evropskou unií, do které jsme vstupovali. Už dávno jsme v procesu integrace Evropy překročili hranici, která byla pro všechny země výhodná. Původní cíl ekonomické integrace – tedy odbourání byrokratických barier a zajištění co nejsvobodnějšího prostředí pro vzájemný obchod a spolupráci mezi evropskými národy – se zvrhnul v přesný opak. A čím dříve si připustíme, že Evropská unie je nereformovatelná, tím lépe pro nás.

Česko bylo loni devátou nejméně zadluženou zemí EU, což je ale nejhorší výsledek od roku 2013. Naopak nejlepších výsledků dosahovalo v letech 2016 až 2020, kdy bylo soustavně čtvrtou nejméně zadluženou zemí EU. Stane se letošní rok, i díky loni prosazenému konsolidačnímu balíčku, rokem zásadní stabilizace veřejného zadlužení?

Konsolidační balíček není žádnou stabilizací veřejných financí. Konsolidační balíček jenom zvětšuje stát. Všichni pořád jenom řeší veřejný dluh, ale neuvědomují si, že to je jenom symptom nemoci. Jako když máte horečku. Slupnete paralen, poklesne vám horečka, a vy jásáte, že jste zdraví, ale nedochází vám, že máte těžký zápal plic a že horečka byla jenom příznak, kterým se tělo snažilo se zápalem plic vypořádat.

Problém není veřejný dluh jako takový; problémem je mechanismus, skrze který vzniká. Veřejný dluh vzniká skrze příliš velké veřejné výdaje. Těmito výdaji stát přerozděluje příliš mnoho peněz. Tedy příliš mnoho peněz lidem bere a dává je na základě nějakého politického klíče jiným lidem, kteří by si je sami nevydělali a v mnoha případech si je ani nezaslouží. Konsolidační balíček nejenže toto přerozdělování neřeší, ale dokonce ho ještě zhoršuje.

Cena elektrické energie pro domácnosti v Česku byla v loňském druhém pololetí nejvyšší v Evropské unii, pokud zohledníme odlišnou kupní sílu v jednotlivých státech. Vyplývá to z porovnání Eurostatu podle celkové ceny včetně daní a poplatků. Po přepočtu na standard kupní síly byla elektřina v průměru nejdražší v Česku, na Kypru, v Německu a v Itálii. Naopak nejméně za ni platily domácnosti na Maltě. Co si o našem prvenství myslíte?

Máme propojenou přenosovou soustavu s Německem, které v Evropě doslova perlí v nezodpovědném opouštění fosilních paliv a ve stejně tak nezodpovědném přechodu na obnovitelné zdroje. Takže čelíme podobným problémům jako Německo. Ale s jedním rozdílem: V Německu je energetika výrazně víc dotovaná než u nás. U nás na to nejsou peníze. Takže pak máme toto neslavné prvenství.

Chtěli politici Green Deal? Chtěli. Tak mají, co chtěli. Že jsou nesmyslně drahé energie rubovou stranou jejich experimentování s obnovitelnými zdroji, to už ale pozapomněli voličům říci. Tak jim to říkám teď a tady já: Dokud nezastavíme Green Deal a nevrátíme se v energetice k rozumu, budeme dál platit šílené účty za energie.

Za necelý měsíc a půl nás čekají volby do Evropského parlamentu. Dvě vládní strany s nynějšími preferencemi kolem 3,5 % se snaží nějak zaujmout. Zatímco lidovci na konferenci Prosperita českých rodin aneb Jak naplnit rodinné peněženky představili návrh na zvýšení slev na dani na děti, TOP 09 se rozhodla hodit přes palubu svoji ministryni Helenu Langšádlovou. Který z těchto kroků může tyto přílepky na ODS v rámci koalice Spolu více zviditelnit?

Myslíte, že někdo bude volit TOP 09 proto, že hodilo přes palubu ministryni? Anebo že někdo bude volit lidovce, protože chtějí trestat lidi, kteří nemají děti? Sotva. Ty strany jsou vyčpělé. Nemají myšlenky. Nemají ideje. Nemají strategii. Zeptejte se jich, jak chtějí dostat českou ekonomikou do stavu, že zase bude radostí podnikat jako v devadesátkách. Myslíte, že vám něco souvislého odpoví? Nemají představu.

V programovém prohlášení slíbilo pět vládních stran valorizaci slevy na poplatníka. Ministr financí Zbyněk Stanjura ale tvrdí, že závazek není možné kvůli předluženému rozpočtu prosadit, zatímco Piráti i lidovci požadují, aby pětikoalice svému slibu dostála. Co byste jim poradila?

Vraťme se k tomu, co jsem říkala u konsolidačního balíčku. Problém není v tom, že máme velký dluh, ale v mechanismu, jakým vzniká. Tedy ve vysokém přerozdělování. Valorizace slevy na poplatníka by snížila přerozdělování, tedy by byla správná. Ministr Stanjura ale nic z toho nechápe a dál tlačí na vyšší daně, tedy na vyšší přerozdělování.

Petr Pavel nelibě nese, že se hnutí ANO zpěčuje pod jeho taktovkou na Pražském hradě jednat o důchodové reformě poté, co Petr Fiala na kongresu ODS prohlásil, že si ji koaliční strany prosadí bez ohledu na postoj ANO. Hlava státu se prý nicméně nevzdává a hodlá svolat další jednání, případně uspořádat kulatý stůl. Může být tento formát úspěšnější než v minulosti Bezděkovy či Nerudové důchodové komise?

Stejně až se ANO dostane po příštích volbách k moci, což se nejspíš s jeho aktuálními preferencemi stane, prosadí si, co bude chtít. Takže je v podstatě i jedno, co se nyní dohodne. Já mám ale podezření, že ANO nechce o důchodové reformě jednat jednoduše proto, že nechce důchodcům natvrdo říci, že jim bude muset sáhnout na důchody nebo na věk pro odchod do důchodu – prostě si nechce umazat imidž.