Dvacet let v EU … výhra či prohra?

Na úvod je nutno říci, že Evropská unie prodělala za dvacet let od našeho vstupu mnoho změn. Je to zcela jiná organizace, než do jaké jsme vstupovali. Je méně demokratická, více byrokratická, více zeleno-socialistická, více migračně orientovaná. Když jsme se 1.5.2004 stali členy, tak jsme si nedokázali představit, že bude nějaká Lisabonská smlouva, která omezí naši svrchovanost. Nedokázali jsme si představit krizi eurozóny a to, že Řecko bude ze strany vrchních představitelů EU zcela poníženo a nuceno přijmout potupné podmínky pro jeho setrvání v eurozóně. Nedokázali jsme si představit masovou migraci lidí z Afriky a Blízkého východu. Evropská unie nutila státy jako Česká republika, Slovensko, Maďarsko a Polsko, aby si k sobě vzaly tisíce nepřizpůsobivých migrantů, kteří přišli jen za lepším životem, přišli čerpat sociální dávky, ale rozhodně nechtěli pracovat, nebo se začlenit do společnosti. Nedokázali jsme si představit Green Deal a šílené nápady zelených fanatiků na bezemisní svět, kde všichni budeme jezdit na kolech, budeme žít v harmonii se zvířaty (nejspíše opět v jeskyních) a budeme všichni šťastni. Je to samozřejmě naprostý nesmysl a podobné utopie vždy selhaly.

Oblíbený argument eurofilů je ten, že Česká republika dostává obrovské množství peněz z rozpočtu EU. Čerpáme tolik různých dotací, Unie nám vždy se vším pomůže. V prvé řadě je třeba říci, že celý systém eurodotací je nespravedlivý. Příklad: Máte dva hotely v Krkonoších, jeden dostane dotaci 50 000 000, druhý nedostane nic. Jak si potom mají konkurovat? Podání žádosti o dotaci je doprovázené velmi náročnou administrativou, firmy si na to musí najímat externí lidi. Dotace je navíc udělena jen za konkrétních podmínek, subjekt nemůže obdržené peníze použít na co chce. Celé to má navíc korupční podhoubí, kdy nemalou částku si rozeberou hráči, kteří mají příslušné konexe, jak už mnohokrát bylo viděno v historii. (ROP Severozápad, podivné praktiky ministra Řebíčka atd.). Je potřeba mít také na paměti, že Česká republika přispívá do společného rozpočtu EU velkými částkami, není to jen o čerpání. Německé hospodářství se zadrhává, její ekonomika pod taktovkou zeleného blouznění ztrácí sílu. Je možné, že ostatní státy (ČR nevyjímaje) budou muset zvýšit své příspěvky.

Evropská unie zajišťuje tzv. čtyři svobody: Volný pohyb osob, služeb, zboží a kapitálu. Přináší to jistá pozitiva, ale také rizika. Volný pohyb osob může vést k přehlcení pracovního trhu migranty z cizích zemí. Služby mohou znamenat přehlcení Česka řetězci rychlého občerstvení. Zboží zase znamená, že například kupujeme španělská rajčata, namísto českých. Zahraniční kapitál přivádí do Česka nadnárodní korporace, které pak odvádí zisky do svých mateřských zemí a my pak odhadem přicházíme o 400 až 500 miliard každý rok. Liberální ekonomové se tváří, že je to všechno v pořádku, že svým způsobem vítězíme všichni. Já si to však nemyslím. Na řadu by měl přijít ekonomický protekcionismus a ochrana našich zaměstnanců, našich výrobků, služeb, kapitálu. O tom ale EU nechce ani slyšet, neboť to není přání nadnárodních korporací, kterým ekonomický liberalismus velmi vyhovuje.

O euru se ani nemá cenu vyjadřovat. Je to zkrachovalý projekt, Evropská měnová unie nefunguje, jak jsme viděli a vidíme na případech jižního křídla. Ekonomiky jednotlivých evropských zemí jsou příliš odlišné, aby mohly mít jednu měnu. Česká republika by měla říct rázné ne nejnovějším snahám ze strany všech možných českých eurofilů včetně prezidenta Pavla o přijetí jednotné měny. Euro vyhovuje hlavně Německu, které tak může levně vyvážet své výrobky. To už se však také mění, neboť jak jednotlivé státy chudnou, tak o německé výrobky už přestává být zájem.

A řešení situace České republiky? Mělo by přijít vyhlášení referenda o setrvání v EU, kde bychom se měli vyslovit pro odchod. Jako alternativa přichází v úvahu dynamicky se rozvíjející organizace BRICS. Po pěti letech tu opět máme volby do Evropského parlamentu. Pojďme hlasovat pro kandidáty, kteří chtějí zachovat suverenitu České republiky, nechtějí nás zaprodat Bruselu, nechtějí euro, nechtějí zrušit právo veta, nechtějí Green Deal a migrační pakt. Kandiduje rekordní počet euroskepticky laděných stran a hnutí a existuje obrovská šance konečně zvrátit poměr v europarlamentu ve prospěch těchto subjektů. Takže ano, má to cenu jít k volbám.

Uvidíme se tedy u voleb. Přeji vám všem ve vašem výběru šťastnou ruku.