O harmonické společnosti

V roce 1850 vydal Frédéric Bastiat knihu o harmonické společnosti. V jedné kapitole upozorňuje na hluboký rozpor, který je skryt v každém návrhu na řešení sociálních problémů regulacemi nějaké moudré byrokracie. V knize píše:

Výběr, překlad, mezititulky autor.

Všichni ti, kteří akceptují základní předpoklad, že lidské zájmy jsou harmonické, budou souhlasit, že praktickým řešením sociálních problémů je jednoduše nezasahovat do lidských záležitostí a ani se je nesnažit usměrňovat.

První oběť: svoboda

Na druhou stranu nátlak na sebe může vzít mnoho podob podle toho, jaký je názor na preferované řešení. Proto myšlenkové školy, jejichž výchozím bodem je hypotéza, že lidské zájmy jsou antagonistické, neudělaly pro vyřešení problému nic kromě toho, že eliminovaly svobodu. Stále se snaží zjistit, která z nekonečně mnoha podob, jež na sebe státní útlak může vzít, je ta správná.

Ale pokud akceptujeme hypotézu, že lidské zájmy jsou skutečně z podstaty odsouzeny ke střetu a že tento střet může být odvrácen pouze tím, že někdo svévolně vymyslí umělý sociální řád, pak je osud lidstva na vážkách a musíme se sami sebe ptát:

• Budeme schopni najít někoho, kdo vymyslí uspokojivou formu státního nátlaku?
• Bude tento člověk schopen přesvědčit o svém plánu ty mnohé myšlenkové školy, podle kterých by státní nátlak měl být organizován jinak?
• Podvolí se lidé tomuto plánu?
• A co se stane, když někdo jiný přijde s lepším plánem? Mají se lidé držet špatného sociálního uspořádání, nebo ho mají měnit každé ráno podle momentální módy a geniality jejich autorů?
• Nespojí se vynálezci sociálních plánů, které byly zavrženy, proti těm, jejichž plány se zavádějí.

Hledá se Pan Dokonalý

Mohl bych pokračovat donekonečna s podobnými otázkami a mohl bych například přijít s komplikovanou otázkou: Pokud jsou individuální zájmy v rozporu se zájmy celku, od které úrovně lidských záležitostí bude zaveden princip nátlaku?

Pokud dáte lidem nekontrolovanou moc, musíte napřed dokázat, že tito lidé jsou uhněteni z jiného těsta než my smrtelníci. Že oni se na rozdíl od nás nebudou nikdy řídit nevyhnutelným zákonem vlastního zájmu a že když se dostanou na pozici, ve které je nikdo nekontroluje, bude jejich mysl prostá omylů, nepodlehne chamtivosti a jejich srdce nebude žádostivé.

Princip spravedlnosti

Cílem politické vědy je zjistit, co by mělo a naopak nemělo spadat pod státní kontrolu. Při rozvažování o této otázce nesmíme ztratit ze zřetele fakt, že stát vždy jedná za použití síly. Všechny služby, které poskytuje, jsou poskytovány proto, že na nás uvalil daně.

Otázku lze definovat takto: Jaké jsou principy, které mohou lidé uvalit jeden na druhého za použití síly? Já jsem si vědom pouze jediného principu, a to je princip spravedlnosti. Nemám žádné právo nutit někoho, aby byl pobožný, dával na charitu, vzdělával se nebo byl pilný, ale mám právo donutit ho, aby byl spravedlivý: to je o právo na legitimní sebeobranu.

Stát nezná nic jiného než nátlak

Skupina občanů nemůže mít žádná jiná práva než ta, která už má jednotlivý občan. Pokud je použití síly u jednotlivce ospravedlnitelné pouze pro legitimní sebeobranu, stačí si uvědomit, že stát jedná vždy z pozice síly, abychom dospěli k závěru, že státní moc může být uplatňována pouze pro zajištění pořádku, bezpečnosti a spravedlnosti.

Bude státní moc oslabena takovými restrikcemi? Bude mít menší autoritu, protože bude mít méně funkcí? Bude mít menší respekt, protože se na ní lidé budou obracet s méně problémy? Stane se větší loutkou v rukou skupin se zvláštními zájmy, když se jí snížil rozpočet? Bude čelit větším nebezpečím, když bude mít méně odpovědnosti?

Napsal Frédéric Bastiat v roce 1850.

Post scriptum

Pozn. autora:

Společnost není schopna se ponaučit ze zkušeností předchozích generací. Jinak by bylo naprosto vyloučené, aby strana, jež ve svém názvu skryla poselství, že okrade všechny o všechno, inzerovala jako svoji přednost boj s korupcí, který povedou lidé s minimální zkušeností mimo státní penězovod.

Pravděpodobnost, že je někdo uhněten z jiného těsta, je jedna ku mnoha tisícům, a než společnost takového člověka najde, zavládne na zemi chudoba a svrab.

Lidem je znovu slibována vize, že někdo vymyslí ideální dotační plán a že to nebude mít žádné následky. Nikdo nebude okraden, nikdo se na tom nepřiživí a když ano, nebude to mít žádný vliv na morálku společnosti a nějaký génius bude vždy nejlépe vědět, kam ty peníze nasypat.

Frédéric Bastiat v tom měl jasno už v roce 1850. Žádný z experimentů, který lidstvo od té doby podstoupilo, neprokázal, že by se mýlil.