Novinky

Britské volby: Vítězství a prohry ve většinovém systému




Sdílet článek:

MARIAN KECHLIBAR

Volby do Dolní sněmovny, které teď proběhly ve Velké Británii, smetly konzervativce do dříve nevídaných hlubin a nadělily labouristům masivní většinu. Mnoho komentátorů podlehlo pokušení hledat v tom nějaký zásadní posun v duši Británie.

Ten posun je ve skutečnosti spíše artefaktem volebního systému a hned si ukážeme, proč.


První otázka: kdo byl v čele Labour Party úspěšnější, současný premiér Keir Starmer, nebo bývalý předseda Jeremy Corbyn? To zní jako trik, že? Corbyn přece prohrál hned dvoje volby, a to katastrofálně. Starmer teď naopak triumfoval a dalších pět let povede Británii.

Jenže v jistém (i když nepraktickém) smyslu byl ve skutečnosti Corbyn úspěšnější než Starmer. Posuďte prosím počty hlasů, které Labour Party dostala v jednotlivých volbách do Dolní sněmovny.

Volby Předseda Počet hlasů Počet poslanců Volební účast
2024 Starmer 9,712,011 411 59.9 %
2019 Corbyn 10,269,051 202 67.3 %
2017 Corbyn 12,877,918 262 68.8 %
2015 Miliband 9,347,324 232 66.4 %

Neudeřilo vás něco do očí? Jestli ne, podívejte se prosím na ta čísla ještě jednou.

Corbyn, jeden z nejpodivnějších labouristických lídrů všech dob a kamarád celé plejády světových teroristů, byl z hlediska mobilizace voličů mnohem úspěšnější než Starmer. Nebylo mu to ale nic platné. Proč?

Hlavní a nejdůležitější důvod: Corbyn čelil relativně jednotné pravici. Naproti tomu letos byla pravice roztržena mezi torye a Farageovu stranu Reform UK, která získala přes čtyři miliony hlasů, a to převážně mezi bývalými voliči konzervativců. Tohle vzájemné soupeření přesně naplnilo pořekadlo “když se dva perou, třetí se směje”: ve spoustě volebních obvodů byl nakonec nejúspěšnější labouristický (nebo libdem) kandidát, kdežto oba pravicoví protikandidáti skončili jako druhý a třetí. Tak funguje systém jednokolových většinových voleb (first past the post, FPTP).

Menší, ale pořád ještě zajímavý důvod: před několika lety byli daleko silnější skotští nacionalisté, SNP. Strana s vysoce geograficky koncentrovaným elektorátem získala skoro všechna skotská křesla (48 z 57). V posledních letech šly ale pomyslné akcie SNP prudce dolů, zejména pak za úřadování bývalého předsedy Humzy Yousafa, což byl těžko stravitelný a přitom autoritářský a politicky korektní hlupák; tím se zase Skotsko stalo reálným bojištěm mnoha stran. Pomohlo to i Starmerovi, byť nikoliv zásadně.

Doplňující důvod: hodně hlasů, které Corbyn svého času zmobilizoval, se nacházelo v městských oblastech, kde už měli labouristé svého poslance jistého. Při systému FPTP je jedno, jestli v daném okrsku vyhrajete o pět hlasů nebo o pět tisíc, a hlasy “navíc” jsou v podstatě k ničemu. FPTP je nevýhodné pro silně lokálně koncentrované politické fenomény, jako je např. “hodně ultralevicových studentů žijících v jednom volebním okrsku”.

Čtvrtý důvod: Mezitím nastal jev jménem Gaza, a k tomu se ještě za chvíli dostaneme. Ona totiž i muslimská komunita je v Británii poměrně silně lokálně koncentrovaná.


Současná labouristická dominance je daleko více důsledkem roztržky na pravici než dobré kampaně labouristů. Takto by vypadalo rozdělení křesel v extrémně teoretickém případě, kdy by konzervativci a Reform UK vystupovali jako jedna volební koalice a voliči by pro ně hlasovali stejným způsobem, jakým tedy doopravdy hlasovali v ostrých volbách.

Výsledkem by byl “hung parliament”, sněmovna bez jasné většiny, a prakticky by to směřovalo k další koaliční vládě toryů a liberálních demokratů, stejně jako v letech 2010-2015.

No jo, what-if, že? Nepíšu to proto, abych shazoval Starmerovo vítězství. Vyhrál v rámci dobře známého modelu a může vládnout s čistým svědomím. To, že Farage dokáže dělat konzervativcům živou Nemesis, není Starmerův problém. To je problém té pravice samotné, a ona si jej bude muset nějak vyřešit mezi sebou.

Píšu to hlavně proto, aby si čtenáři mohli zameditovat na téma “na volebním systému záleží”. Ono totiž na něm záleží i u nás. K našim volbám roku 2021 přišlo zhruba 5 400 000 voličů. Kdyby zhruba čtyřicet tisíc z nich hlasovalo jinak, v parlamentu by byly dvě další strany – Přísaha a sociální demokracie, každá zhruba s 10 poslanci. A složení parlamentu by se změnilo natolik, že by zcela jinak vypadala i vláda.

Čtyřicet tisíc lidí zní jako hodně, ale v pětimilionové mase aktivního voličstva to nebylo ani jedno procento.


Zpět do Británie. Slíbil jsem, že se ještě dostaneme k válce v Gaze, neměli bychom na ni tedy zapomenout.

Když došlo na čele Labour Party k výměně Corbyna za Starmera, nastaly i jiné změny – strana přestala být tak totálně pro-muslimská a začala se více posouvat do středu, největší exoti byli vystrkáni na okraj nebo úplně ven (včetně Corbyna samotného, který byl ze strany vyloučen letos). Po vypuknutí války v Gaze zaujali labouristé k situaci neutrální postoj srovnatelný s postojem konzervativců.

To mělo následky: dříve věrný muslimský volební blok je začal opouštět, počet hlasů pro labouristy v silně muslimských městech výrazně poklesl a muslimské hlasy začali sbírat jiní politici, například právě Corbyn, který ve svém okrsku Islington North porazil labouristického kandidáta o dobrých sedm tisíc hlasů. I to je jeden z důvodů, proč letos labouristé nedosáhli ani na 10 milionů hlasů. (Podrobnější článek na Guardianu zde.)

V této souvislosti si hned dvě labouristické poslankyně postěžovaly na to, že “gazanský rozměr” letošní kampaně byl hororový – nátlak, urážky, obtěžování, zastrašování, vandalismus (prořezané pneumatiky atd.) ze strany, ehm, aktivistů. Na jednu z nich, Jess Phillipsovou, bučeli i v momentě, kdy bylo ohlášeno její vítězství. (Birmingham je silně islamizované město – cca 30 % obyvatel jsou muslimové, což je asi 2x větší podíl než v Londýně.)

Je pozoruhodné, že to Phillipsová prezentuje jako feministickou otázku: “máte problém se silnou ženou, která se vám postavila”. Ó kdeže, to není feministický problém, to je problém mezi Alláhem a nevěřícími. Bohužel si v Británii naložili takové politické korektnosti, že ten jev nedokáží otevřeně pojmenovat ani v okamžiku, kdy jim zírá do tváře. (Aspoň politici ne; v diskusích pod články se o něm mluví celkem otevřeně.)

Nicméně letošní volby zároveň ukázaly, že vyhrát volby ve Velké Británii je možné i bez toho, aby se vítězná strana podrobovala diktátu všelijakých imámů a spol.; a maximum, čeho opuštění radikálové dosáhnou, je několik irelevantních poslaneckých křesel v silně islamizovaných čtvrtích, a to za cenu hlasité a mediálně nápadné roztržky s politickým mainstreamem. Jakmile někomu začnete prořezávat pneumatiky a pokřikovat na něj “děvko” nebo “vrahu”, těžko se pak v budoucnu zase spojíte dohromady do jedné politické síly.

Jeden z muslimských kandidátů, kteří se rozhodli “udělit labouristům lekci” v Birminghamu (nakonec skončil druhý) – britský konvertita, který kandidoval za Gallowayovu Dělnickou stranu. To je ten, kterého porazila Jess Phillipsová

V tomto ohledu je ta klasická agresivní hysterie islámských aktivistů kontraproduktivní. Podobné věci se nezapomínají, zvláště pak ne od bývalých přátel. “Nesvatá aliance” mezi britskou levicí a islámem fungovala dlouho. Jistě nezanikne jen tak lusknutím prstu, ale toto ji muselo aspoň oslabit.

 

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (6 votes, average: 4,67 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*