Jak to v Polsku dopadlo …

MAREK ŘEZANKA

Analyzujeme-li, kdo vlastně vyhrál polské volby, měli bychom nejspíš začít konstatováním, že voliči příliš na výběr neměli. Vybírali si víceméně z několika prosystémových stran, z nichž některé jsou orientovány konzervativně – a jiné liberálně.

Mainstreamová média označují za hlavního poraženého vítěze voleb, stranu Právo a spravedlnost (PiS). Ta totiž i přes cca pětiprocentní náskok před Občanskou platformou nebude patrně schopna vládu sestavit. Nutno dodat, že tato strana byly před volbami mainstreamem démonizována jako zlo. Donald Tusk obviňoval Jaroslava Kaczyńského, že chce Polsko vyvést z Evropské unie. I kdyby se tak stalo, na příkladu Spojeného království se můžeme přesvědčit, že tento krok sám o sobě odklon od tvrdě servilní proamerické (a současně enormní protiruské) politiky neznamená.

 Právo a Spravedlnost tak byla trnem v oku určitým kruhům z úplně jiných důvodů. Oficiálně totiž žádala po Německu reparace za škody způsobené nacistickou okupací během druhé světové války. Škody jsou odhadovány přibližně na 32 bilionů korun. To vyvolalo v Německu zjevnou paniku, kdy německá strana okamžitě prohlásila, že otázku reparací pokládá za uzavřenou.

Reparacemi se přitom zabývala již Postupimská konference tří velmocí, v jejímž protokolu v části III. je ustanovení o německých reparacích. Ve zprávě o Postupimské konferenci je uvedeno: „V souladu s rozhodnutím krymské konference, že Německo bude povinno nahradit v co největší míře škody a utrpení, které způsobilo Spojeným národům a za něž se německý národ nemůže zbavit odpovědnosti, bylo dosaženo této dohody o reparacích.“ Polský nárok je tak třeba nutné vnímat jako opodstatněný, a měly by se k němu připojit jak Česká republika, tak Slovensko – jako nástupnické státy po Československu.

Odstavením Práva a spravedlnosti od moci (Konfederace získala zhruba pouze 7 % hlasů, a spolupráci s PiS odmítá) ale polská opozice vyhráno zdaleka nemá. Jsou tu sice tři subjekty, které spolu mohou vytvořit koalici – ale ta může být pro její aktéry doslova zničující.

Přibližme si stručné programy stran, které usilují o vládu:

Občanská platforma:

–       Usiluje o takzvaně „štíhlý stát“.

–       Žádá nízké zdanění.

–       Prosazuje privatizaci státního sektoru v polské ekonomice.

–       Podporuje schválení stejnopohlavních manželství.

–       Propagovala téměř úplnou liberalizaci v oblasti interrupcí, aby tento postoj přehodnotila a možnost potratu připouštěla maximálně do 12. týdne těhotenství, ale jen v případě žen v „extrémně složitých životních situacích.

Třetí cesta

–       Požaduje referendum o způsobu regulace potratů.

–       Navrhuje zjednodušení daní.

–       Prosazuje urychlení „zelené transformace“ Polska.

–       Slibuje lepší platy pro pracovníky ve veřejném sektoru.

Levice (složená z více stran)

–       Odmítá referendum o potratech.

–       Hájí právo na bydlení.

–       Žádá o reformy týkající se pracovního trhu.

Levice (která ve skutečnosti není jediným subjektem, ale je složena z několika stran) vyrazila do volebního klání s heslem „Bydlení je právo, nikoli zboží“ a nabízela vizi Národního programu bydlení, v jehož rámci má v příštích pěti letech být vybudováno 300 tisíc bytů s regulovaným nájmem. Plánuje zavést konkrétní opatření regulující nájemní trh.

V  oblasti trhu práce se Levice soustředila na tři témata: Odpovídající odměny pro zaměstnance (zejména ve veřejném sektoru), právo na odpočinek a naplňování práv zaměstnanců na pracovišti.

Donald Tusk rozhodně nemůže chtít, aby byl spojován se sekularizací země. Polsko je stále převážně katolické – a pokud bude Levice v této oblasti stupňovat své požadavky, koalice se začne třást v základech. Navíc Třetí cesta má jako jeden z hlavních programových bodů referendum o potratech, které ovšem Levice zásadně odmítá.

Velmi těžko si též můžeme představit, že by Levice mohla ve spojení s Donaldem Tuskem prosadit své sliby týkající se nové bytové výstavby. K tomu je zapotřebí značných finančních prostředků – a ty „štíhlý stát“ jednoduše nemá, zvláště, bude-li nadále vynakládat nemalé částky na válku na Ukrajině.

 Vstup Levice do vlády pro ni tedy bude sebevraždou, neboť v ní nebude schopna prosadit téměř žádný ze svých hlavních programových bodů.

Spolu s volbami se konala i čtyři referenda týkající se migrace, věku odchodu do důchodu, zdi na bělorusko-polské hranici a prodeje státního majetku. Referenda jsou neplatná, neboť účast nedosáhla 50 % – ale i tak byla relativně vysoká – téměř 41%. V referendech hlasovalo převážně venkovské obyvatelstvo – a vyjádřilo se v drtivé většině proti imigraci, proti zvyšování věku odchodu do důchodu, proti prodeji státního majetku – a proti likvidaci bariéry na polsko-běloruské hranici.

Opět se zde projevila rozdílnost světů městské populace, která referenda převážně bojkotovala, a venkovského obyvatelstva, kdy tyto světy jsou od sebe totálně izolovány a nerozumějí si. Opoziční strany by však výsledky referenda bojkotovat neměly.

Čas ukáže, nakolik může být vláda Donalda Tuska pevná – a zda se v brzké době nedočkáme předčasných voleb. K jásání totiž v tuto chvíli nemá rozhodně nikdo ani ten nejmenší důvod.

(10 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...