Za růst cen nemohou žádné války, ale greendealová euroopatření |

Sdílet článek:

DANIELA KOVÁŘOVÁ

Projev na 26. schůzi Senátu ČR 10. července 2024 ke stavu Evropské unie.

Dobrý den, pane vicepremiére, vážené kolegyně, vážení kolegové. Pročítám si zprávu a říkám si, že je učebnicovým příkladem, na kterém bychom si mohli vysvětlit význam úsloví, že pro stromy není vidět les. Setkáváme se zde se strohým popisem mnoha desítek různých přijatých opatření. Koncepčních dokumentů, směrnic, návrhů. Ty jsou sice tematicky utříděny, ale tím jejich zpracování v podstatě končí. Chybí rozlišení podle důležitosti a politické citlivosti. Chybí zobecňování a vyvozování trendů. Chybí analýza toho, kam se EU za celý loňský rok posunula. Jak se k tomu stavíme, co se nám podařilo, co se nám podařilo prosadit a co ne. Ve výsledku má celé toto pojednání pro vysvětlení a reflexi vývoje EU v daném období jen omezený přínos. To je také vidět, možná uvidíme na malém zájmu senátorů o projednání tohoto bodu, a jak pan vicepremiér avizoval před chvílí, vlastně je to taková formalita.Pokud bychom se na minulý rok chtěli podívat jiným, zajímavějším pohledem, ba dokonce z mého pohledu podstatnějším způsobem, pak bychom si měli všimnout několika momentů. A to tváří v tvář volebnímu výsledku z voleb do Evropského parlamentu. Rok 2023 znamenal velký skok v prosazování Green Dealu. Především byla definitivně přijata většina opatření z balíčku Fit For 55, a to včetně nových emisních norem pro osobní automobily a dodávky, které mají přinést konec klasických spalovacích motorů, utužení systému obchodování s emisními povolenkami, uhlíkového cla, zostřené úpravy energetické účinnosti nebo nově vystupňovaných požadavků na podporu energie z obnovitelných zdrojů. Všechny zbývající návrhy z balíčku kromě návrhu zdanění energie byly loni fakticky uzavřeny. A formální přijetí proběhlo v prvních měsících tohoto roku.Měli bychom si být vědomi toho, co tato a další greendealová opatření znamenají. Až si budou občané stěžovat na růst cen, měli bychom vědět, že za ně nemohou žádné války, ale právě tato euroopatření. Čeká nás velmi brzy růst cen zboží a služeb, růst životních nákladů, další regulace, další administrativní zátěž pro podnikatele i občany, zhoršení postavení českých podniků ve světové konkurenci, ohrožení automobilového průmyslu i osobní mobility občanů, zaostávání Evropy před zbytkem světa, snižování životní úrovně.

Co jsme proti schválení těchto škodlivých předpisů udělali my? Řadu těchto návrhů jsme možná kritizovali, nebyli jsme z nich nadšeni, varovali jsme před přehnanými ambicemi, ale nakonec jsme neměli sílu vzdorovat. Maximálně jsme se jako ČR v některých případech zdrželi hlasování.

Druhým stěžejním bodem je pro mě znovu se vynořující migrační krize a neschopnost EU této krizi čelit. Pokud jde o ilegální migrací a počty žádostí o azyl, dostali jsme se v minulém roce k nejvyšším číslům od roku 2016. Celý tzv. migrační pakt, který byl loni z velké části dojednán a letos na jaře finalizován, je souborem polovičatých a nepříliš efektivních opatření. Jim vévodí ona po tolik let v různých obdobách diskutovaná povinná solidarita, která znamená přerozdělení problémů a ne jejich řešení. Nebezpečí migračního paktu popisují mnozí. Migrační solidarita je falešná morální hodnota. Jejím účelem je morálně obhájit export migrační katastrofy do států, které jí prozatím zasaženy nejsou. A i pouhé riziko, že tento problém začne být zavlékán do ČR, je pro mě nepřijatelné a v ostrém rozporu s českým, s naším národním zájmem.

Neměli bychom také přehlédnout další zásadní moment minulého roku, a to tlak na dodatečné navýšení víceletého finančního rámce, tedy dlouhodobého rozpočtu EU. Toto navýšení bylo nakonec letos v únoru prosazeno. Poprvé v historii EU si nevystačila s přidělenými penězi. A to navzdory tomu, že loňský rozpočet byl od počátku výrazně posílen nástrojem Next Generation, kterým jsme se společně zadlužili na několik desetiletí. Jako velmi nebezpečné se konečně jeví návrhy Evropského parlamentu z listopadu loňského roku na změnu zakládacích smluv. Navržené změny zahrnují další požadavky na významné omezení jednomyslného hlasování v Radě, na další posílení pravomocí EU, na další politizaci unijních institucí. To vše dohromady, pokud by to bylo přijato, by znamenalo velký posun směrem k federalizaci EU. Kdo pro takové změny hlasoval, ten chce více Evropy. Ale jak ukázaly eurovolby, většina zemí více Evropy nechce. A nechce to většina občanů ČR. V dnešní době tvrdě pociťujeme, že integrace se vylila z břehů a vytváří více problémů než užitku. Proto musíme silněji než kdy jindy tyto návrhy, které by znamenaly další prohlubování problémů, rozhodně odmítnout.

Když jsme projednávali loňské vydání této výroční zprávy, upozorňovala jsem na tomto místě na několik dlouhodobých trendů ve vývoji integrace, které by nás měly znepokojovat. Hovořila jsem především o bezhlavé překotné expanzi EU v širokém spektru odvětví, o rozmachu ideologicky motivovaných opatření, o vzrůstajícím sebevědomí unijních institucí, které se chovají vůči členským státům s čím dál větší povýšeností. Koneckonců i dnes máme na programu téma soudržnosti. A uvidíte, jaké přijmeme kritické doprovodné usnesení.

Vývoj v roce 2023 ukazuje, že se nic nezměnilo, že všechny tyto trendy, které jsem kritizovala před rokem, nadále pokračují. Z mnoha příkladů nezřízené expanze či expanzivních choutek unijních institucí mohu uvést třeba Evropský akt o svobodě médií, snahy Bruselu stále více hovořit do vzdělávání a zdravotnictví nebo až úsměvný návrh na zavedení harmonizovaných pravidel pro chov psů a koček. Ze silně ideologických iniciativ, které byly loni formálně přijaty nebo fakticky uzavřeny, můžeme připomenout přistoupení EU k Istanbulské úmluvě, přijetí směrnice o transparentnosti v odměňování nebo dojednání směrnice o potírání násilí vůči ženám či směrnice o standardech pro orgány pro rovné zacházení. Pokud jde o nepřiměřené sebevědomí a nadřazené chování Bruselu, nadále je hlavním problémem vměšování se do vnitřních věcí členských států pod záminkou ochrany právního státu.

V souvislosti s loňskou zprávou jsem kritizovala naši pasivitu, naše plutí s proudem a neexistenci sebevědomé, konzistentní, asertivní politiky vůči EU. Letošní zpráva tyto nepříznivé závěry jen potvrzuje. Stačí se podívat na její slovník. Naprosto nepřijatelné a škodlivé iniciativy nepojmenovává pravými jmény, ale označuje je jako velmi ambiciózní. Vidíme, že vrchol našeho odporu vůči oněm velmi ambiciózním iniciativám spočívá v tom, že se tu a tam zdržíme hlasování.

Můj závěr je takový, že rok 2023 znamenal pokračování negativních trendů a tedy pokračování sesuvu EU po šikmé ploše dolů. Centralizace, ideologizace, bohorovnost unijních institucí a neschopnost efektivně řešit skutečné problémy. To jsou faktory, které vtahují integrační projekt do stále hlubší krize. Za těchto okolností je obzvláště potřeba, bychom dokázali hájit naše české národní zájmy. Dokud však nebudeme umět formulovat svou pozici jasně a ostře, dokud nebudeme dělat rozruch, dokud se nebudeme stavět na zadní, vystupovat tvrdě a odhodlaně, pak svoje zájmy prosadíme těžko.

Děkuji, že jste mě vyslechli a že má slova berete vážně.