Italský fašismus: Velká hospodářská krize a nový konsensus |

Sdílet článek:

BAWERK.EU

Výraznou a původně neplánované utužení intervencionismu znamenala Velká hospodářská krise z let 1929 až 1933. Mussolini se snažil vyrovnat deficit rozpočtu a snížil o 12 % platy úředníků a podobně i u ministrů a státních podtajemníků. Podobně byli sníženy platy v soukromém sektoru. Později Mussolini opouští politiku tvrdé liry a v roce 1936 volí devalvaci liry o razantních 41 % (1). Opožděná devalvace pak přispěla k usnadnění exportu, takže v roce 1937 se nakonec výkon italského průmyslu vrátil na předkrizový stav z roku 1929 (2).

Na začátku krise se Itálie postupně uzavřela vnějšímu světu. A: “Prohibiční clo postihlo při vstupu všechny produkty, jež byly považovány za nejdůležitější pro hospodářství a po bezpečnost země. Byla zavedena přísná kontrola směny peněz, Italům bylo zakázáno nakupovat cenné papíry v cizině a se státy jako Rumunsko, Bulharsko a Německo byly vyjednány přísné clearingové dohody, aby bylo umožněno zachování minima obchodních aktivit bez vydání deviz… vláda se nakonec rozhodla vytvořit instituty financované státem a určené k tomu, aby se buď změnily na banky udělující úvěry (Insituto mobiliare italiano) nebo aby jim peníze nezbytné k pokračování jejich činnosti (Instituto per la riconstruzione industriale čili IRI) poskytl stát. Ten byl postupně přiváděn k tomu, aby pro záchranu podniků v potížích skupoval velkou část jejich akcií a stal se tak tím, k čemu nikdy nebyl určen: organizací vykonávající přímo či nepřímo kontrolu nad dotyčnými společnostmi. Pro spravování tohoto ohromného portfolia akcií musel založit celou řadu státních holdingů: Finsider pro ocel, Finmare pro plavební společnosti, Fincantieri pro loděnice atd.” IRI byl spojovníkem mezi režimem a (některými) velkými soukromými zájmy. Pro stát to byl nástroj kontroly hospodářského života, ale byl to také kanál, kterým velké průmyslové a finanční skupiny působily na politiku a na vládu. Pomocí něho se ocitaly v situaci vzájemné kontroly a solidárních zájmů fašistický režim, velkoprůmysl a vysoké finančnictví. Ve správních radách velkých firem zasedali představitelé vlády (3).

Fašismus se dále a dále radikalizoval a vzdaloval od tržního prostředí. Mussolini a mnoho starých fašistů soudilo, že důvod, proč se buržoasie většinou přidala v roce 1922 k fašismu, byl taktický zájem zachovat si privilegia a hospodářskou moc, a že její přistoupení k režimu zůstalo umělé, a že buržoazní duch je překážkou k uskutečnění fašistické revoluce. “Nepopírám existenci buržoasních povah,” prohlásil v roce 1943 Mussolini. “Ale vylučuji, že by mohly být fašistické. Krédo fašismu je hrdinství, buržoasní krédo je egoismus. Proti tomuto nebezpečí existuje jen jeden lék: princip permanentní revoluce.” (4). Zde Mussolini navázal (možná nevědomě) na hlavní příspěvek jistého pana Bronsteina k marxismu. Ten je známější pro jménem Trocký a jeho příspěvek tvrdí, že: dle teorie permanentní revoluce, více či méně majetné vrstvy měly být vytlačeny z vládních pozic, dokud tyto pozice neovládnou proletáři, a to ve všech vedoucích zemích světa (5).

Paul Enizig londýnský ekonom a specialista na monetární problémy se začátkem 30. let 20. století podrobně a nikoliv bez jistých sympatií zabýval důkladně hospodářskou politikou fašismu. Sám do fašistické Itálie jezdil a dvakrát dokonce hovořil přímo s Mussolinim. Roku 1933 napsal, že: “…fašismus je v podstatě ekonomickým systémem – kompromisem mezi čistě individualistickým kapitalismem a kompletní státní kontrolou. V Korporativistickém státě je soukromé vlastnictví respektováno tak jako v jakékoliv kapitalistické zemi. Není zde žádné vyvlastňování bez kompensace. Stát si rezervuje právo, nicméně, omezit a vést použití výrobních faktorů a zasahovat do procesu distribuce podle veřejného zájmu. Nemá za cíl vlastnit výrobní faktory více než v nějaké kapitalistické zemi. Soukromé vlastnictví je pravidlem a státní vlastnictví je výjimkou. Iniciativa jednotlivce není státem potlačována. Ale vláda si osobuje právo doplnit iniciativu jednotlivců, kdykoliv je to považováno za nutné, aby zabránila tomu, aby se rozvinula ke směřování škodlivému veřejnému zájmu; a směřovat ji tak, aby se získal maximální přínos pro společnost jakožto celek.” Jinde uvádí k soukromému vlastnictví to, že ačkoliv soukromé vlastnictví je v Itálii respektováno, výkon práva na soukromým vlastnictvím je předmětem omezení, které jsou diktovány zvažováním veřejného zájmu. Ovšem celkově je dle něj fašismus mnohem blíže socialismu než jsou (klasický) liberalismus a demokracie (6). Einzig přímo uvádí, že pokud podle názoru autorit, soukromé vlastnictví není podle národních zájmů, tak se autority rozhodnou intervenovat. Intervence mohou být aktivní nebo pasivní. Třeba v zemědělství se použily všechny dostupné prostředky propagandy. Vláda byla také přímo zodpovědná za nárůst dotační finanční asistence různým odvodňovacím programům. Došlo i na převod pracovníků z přelidněné Pádské nížiny do jiných regionů Itálie, kde mohli vést svoji produkční aktivitu přínosněji, taková vládní intervence byla však spíše výjimečná (7). To dobře značí to, že zde šlo především o intervence do fungování trhu. Státní vlastnictví bylo výjimkou v době kdy Einzig sepsal svůj text, ale později, jak jsme viděli výše zase až takovou výjimkou nebylo.

Ale Einzig zároveň píše, že hlavním předmětem Korporativistického státu je plánování výroby a určování přerozdělování podle měnících se požadavků. K tomu jinde přímo píše, že: “Fašismus má smělejší ambice v ekonomické sféře než je pouhé ukončení třídního zápasu a sporů mezi odvětvími. Jeho cílem je reorganizace výroby a přerozdělování na bázi ekonomického plánování.” Od podvědomého “plánování”, které je obsaženo v elementárním fungování korporativního systému, je dle něj samozřejmě daleko k záměrnému přijetí vědeckého plánování namísto nevědecké anarchie, která charakterizuje systém laissez-faire. Nicméně bylo by těžké popírat existenci elementů plánování v systému, ve kterém je ekonomická aktivita prováděna s ohledem na odezvu jiných sfér ekonomického života (8). I když autor zároveň uznává, že výroba je v Itálii daleka toho, aby byla plánovaná a nikdy se nestane plánovanou produkcí v tom smyslu jakým je tento termín aplikován v Sovětském svazu. Dle něj si totiž: “Fašistický stát si nepřeje určovat přesně jak mnoho párů bot jisté barvy, velikosti a kvality by mělo býti příští rok vyrobeno. Jestliže je nicméně zřejmé, že je zde velká nadprodukce bot, a že je zde malá naděje na odpovídající nárůst poptávky, i pomocí snížení cen, potom autority nebudou váhat k tomu, aby použily svoji sílu a zasáhly ve snaze se vyhnout plýtvání zdroji a energií, které tato nadprodukce vyžaduje.” (9). Stát tak de facto koriguje roli podnikatele nebo svým způsobem se stává jakoby částečným podnikatelem. Jakožto dobový pozorovatel Einzig tvrdil, že je možné, že z ekonomického chaosu ve Spojených státech se vynoří systém, který ekonomicky nebude velmi daleko od fašismu. Tvrdá ruka se kterou president Roosevelt jedná s “big byznysem” se zdá být směřovat tímto směrem. Einzig byl také přesvědčen o tom, že trend evoluce fašistického ekonomického systému směřuje k rostoucí míře plánování. Toto zmenšení ekonomické svobody bude dle něj doprovázeno rostoucím obnovením politické svobody. Průmyslový mír může být dosažen a udržen jen v dlouhém období, za cenu obětování svobody ekonomické aktivity, která doposud byla považována za nezbytnou (10). V podstatě k tomu v průběhu času skutečně došlo a fašismus se začal více a více podobat německému socialismu. Průmyslový mír se však tímto nepodařilo valně udržet, naopak nervozita a nespokojenost podnikatelů a kapitalistů v čase postupně narůstala a ekonomický růst nedosahoval valné úrovně (na tehdejší dobu).

Cílem fašismu bylo vedle jistého, nemalého ovlivňování výroby i přerozdělování. Enzig psal, že zatímco ve sféře přerozdělování systém fašistické ekonomiky vyřadil ve velkém rozsahu individualismus, ve sféře výroby individualistická iniciativa hraje ještě roli a bude vždy hrát významnou roli. K přerozdělování pak uváděl, že: “Mezi těmito dvěma extrémy [kapitalismem a komunismem, pozn. autora] je fašismus, jehož systém výroby má přínosy z plánování, ačkoliv ne ve stejném rozsahu jako je tomu za komunismu a má přínosy z iniciativy jednotlivců, ačkoliv pravděpodobně v o něco menší míře, než v zemích s laissez-faire a má systém přerozdělování, který je slabší než za komunismu, ale může se stát nekonečně nadřazen čistému kapitalismu.” Díky ohromnému vlivu Korporativistického státu v každé sféře ekonomické aktivity je dle něj možné ve fašistickém státě regulovat mzdy, platy, velkoobchodní a maloobchodní ceny a jiné položky v životních nákladech takovým způsobem, že povede k přerozdělování takovým způsobem, které je jak jen nejvíce možné ve shodě se zájmy lidského rodu (11). Aspoň tedy tak si to myslel Einzig, jestli to přerozdělování bylo co nejvíce ve shodě se zájmy lidského rodu nechám na čtenářích. Důležité je uvést zejména to, že v Einzigových očích bylo fašistické hospodářství silně intervencionistické (dirigistické).

Poznámky:

(1) Milza, P. Mussolini. Praha: Volvox Globator 2018, str. 570-571.
(2) Rákosník, J. a Noha, J. Kapitalismus na kolenou: Dopad velké hospodářské krize na evropskou společnost v letech 1929-1934. Praha: Audotorium 2012, str. 295.
(3) Milza, P. Mussolini. Praha: Volvox Globator 2018, str. 572.
(4) Tamtéž, str. 686.
(5) The Life and Legacy of Leon Trotsky. Charles River Editors, nestránkováno.
(6) Einzig, P. The Economic Foundations of Fascism. American Third Position 2021 (původně 1933), str. 17, 47 a 18.
(7) Tamtéž, str. 45 a podobně i str. 63.
(8) Tamtéž, str. 22, 33 a 39.
(9) Tamtéž, str. 47-48.
(10) Tamtéž, str. 110-111 a 64.
(11) Tamtéž, str. 44 a 70-71.