Případ Algera Hisse (1. díl – Život Algera Hisse)




Sdílet článek:

Jedním z kontroverzních aspektů New Dealu je infiltrace Rooseveltovy administrativy ve třicátých letech komunistickými přívrženci, z nichž někteří měli kontakt se sovětskými rozvědkami a vynášeli jim důvěrné a tajné materiály. Hlavní pozornost k tomuto aspektu přitahuje případ Algera Hisse.

Samotný Alger Hiss až do své smrti v roce 1996 nepřestal tvrdit, že je nevinný a různými prostředky se snažil o revizi svého procesu. Stejně tak ještě dnes existují Hissovi příznivci, kteří bojují za jeho nevinu. Jde o zajímavý a komplexní příběh, ve kterém vystupují téměř všechny důležité postavy tehdejší i pozdější politiky a který v mnohém pomůže čtenářům přiblížit atmosféru třicátých a čtyřicátých let. Nabízím zde tedy jeho detailní převyprávění.

Alger Hiss a Whittaker Chambers se poprvé potkali ve Washingtonu v polovině třicátých let. Oba se shodnou na tom, že se tehdy spolu znali, pak se mezi nimi něco přihodilo – co přesně, je klíčem k celé záhadě – a rozešli se. O deset let později, kdy Chambers stál na vrcholu své kariéry a Hiss kariéru měnil, je osud svedl dohromady, aby znovu prožili to, do čeho se ve třicátých letech zapletli. Přitom se stali ohniskem celonárodní pozornosti, do kterého se v určitý moment koncentrovala i veškerá okolní politika. Jejich případ nastartoval kariéru Richarda Nixona a zahájil krátkou éru Josepha McCarhyho.

Hiss a Chambers pocházeli z podobných společenských poměrů středostavovských rodin, které dříve zažily lepší časy a nyní se nacházely v hlubokých problémech. Hiss vyrůstal v Baltimoru, Chambers na Long Islandu. Obě rodiny bychom dnešní terminologií popsali jako extrémně disfunkční. Hissův otec spáchal sebevraždu, když byly Algerovi dva roky. Chambersův otec byl alkoholik pravděpodobně homosexuální orientace, který často mizel z domu se svými novými milenci. Mezi jejich sourozenci se vyskytovaly psychické poruchy, sebevraždy, alkoholismus, smrt v raném dětství. Chambersova babička, se kterou žil ve stejné domácnosti, trpěla schizofrenií a při záchvatech kolem sebe mávala nožem, aby odháněla zlé duchy. Obě rodiny držely pohromadě postavy silných matek.

Navzdory tomuto prostředí jak Hiss, tak Chambers projevovali mimořádné nadání a inteligenci. Využili ovšem svých možností zcela rozdílným způsobem.

 

Život Algera Hisse

Hiss se na první pohled rozhodl kráčet přímou cestou – tvrdě pracovat, kariérně růst a obnovit dobré jméno rodiny. Získal stipendium na John Hopkins Univerzity, kde se stal předsedou studentského spolku Pí-Beta-Kappa, redaktorem studentských novin, předsedou dramatického kroužku a předsedou studentské rady. Pokračoval ve studiích na fakultě práv na Harvardu, kde se stal redaktorem Harvard Law Review a oblíbeným žákem profesora Felixe Frankfurtera.

Jeden z jeho tehdejších spolužáků popsal Hisse jako člověka s mimořádným osobním šarmem, který na ostatní působil jako příslušník staré aristokracie. Snadno byste si ho spletli s Britským velvyslancem.

Frankfurter zařídil Hissovi jeho první práci po dokončení školy – místo, které bylo pravděpodobně snem všech čerstvě dostudovaných právníků. Stáž u tehdejší právní legendy, soudce Nejvyššího soudu Olivera Wendela Holmese, kterému již táhlo na devadesát let a přesto byl stále činorodý.

Ve stejném roce (1929) se Hiss oženil s rozvedenou Priscilou Hobsonovou. Priscila pocházela z kvakerské rodiny, studovala na Yale University, kde získala titul MA, a pracovala jako učitelka. Z předchozího manželství měla syna Timotyho. Hissovými přáteli je Priscila popisována jako velmi inteligentní, ale až nesnesitelně levicově-politická. Ten typ, který na poznámku „máme dnes ale pěkný den“ odpoví: „není pěkný den pro lidi bez domova.“ Právě z tohoto důvodu nebyla v kruhu Hissových přátel a příbuzných nijak oblíbená. Den před svatbou Hissova matka poslala svému synovi telegram, kde stálo pouze: „nedělej tuhle fatální chybu.“

Po dokončení stáže u Holmese dostal Hiss nabídky práce u prestižních právních firem a rozhodl se pracovat v New Yorku. Zde jeho manželka vstoupila do Socialistické strany a v roce 1932 se zaregistrovala k volbám jako členka Socialistické strany. Hiss se připojil k levicové International Juridical Association a společně se svou manželkou navštěvoval přednášky Socialistické strany na Union Square.

V roce 1933 dostal Hiss telegram od profesora Frankfurtera s výzvou, aby opustil svou práci u právní firmy a šel s ním do Washingtonu vytvářet New Deal a zachránit zemi. Začal tedy působit ve Washingtonu v květnu 1933. Nejprve na pozici právního poradce pro Agricultural Adjustment Administration. Poté se stal právníkem senátního výboru senátora Nye. Zde prošetřoval zbrojní kontrakty a zisky zbrojařských firem z První světové války.

Výpovědi Hisse a Chamberse se shodují na tom, že se spolu poprvé setkali někdy uprostřed roku 1934, kdy Hiss pracoval pro Nyeův výbor.

Hiss pak krátce působil na ministerstvu spravedlnosti v prestižním úřadu generálního advokáta, který zastupuje federální vládu v kauzách před Nejvyšším soudem. V září 1936 dostal místo na ministerstvu zahraničí a jeho přátelé se shodují na tom, že kariéra na ministerstvu zahraničí bylo něco, pro co byl Hiss se svými uhlazenými způsoby a sofistikovaným vystupováním jako stvořený. Jeho pozice byla osobní asistent náměstka Francise Bowese Sayra (zeť prezidenta Woodrowa Wilsona). Sayrův odbor na ministerstvu měl na starost obchodní vztahy se zahraničím, především uzavírání obchodních smluv. Během Druhé světové války se Hiss stal odborníkem ministerstva na organizační stránku pořádání mezinárodních konferencí a zakládání mezinárodních organizací.

V této pozici se začal objevovat na veřejnosti. Na mnoha fotografiích z Jaltské konference je zachycen jako asistent Roosevelta, kterému chystal podklady pro jednání a pořizoval záznamy z toho, co se projednalo. Na základě toho řada lidí spekulovala o tom, jaký dopad měla jeho přítomnost na podobu poválečného světa. Pravděpodobné je, že spíše menší. Většinu informací, které mohl přímo na konferenci Sovětům předat, se Stalin dozvídal stejně. Všechny prostory vyhrazené americké a britské delegaci byly vybaveny špičkovým odposlechem. Určitý podíl viny ovšem může mít Hiss jakožto spoluorganizátor na tom, že se konference vůbec konala za takto nevýhodných podmínek.

Po Jaltě Hiss cestoval přes Moskvu do San Francisca na ustavující schůzi OSN. Hiss byl generálním sekretářem této ustavující konference a univerzálně chválen za to, jak efektivně dokázal zorganizovat příjezd a vyjednávání stovek diplomatů z celého světa. Na konci konference měl svůj okamžik slávy, kdy byl vyfotografován, jak odváží zakládající chartu OSN ze San Francisca do Washingtonu, kde ji předal prezidentu Trumanovi. Tato fotografie se dostala do Time magazínu jako fotografie týdne ve vydání 16. července 1945.

V prosinci 1946 Hiss opustil státní službu. Tehdy na ministerstvu existovalo rostoucí podezření okolo jeho osoby. Jako pravděpodobného sovětského špiona spolu s jeho bratrem Donaldem ho označil již francouzský ministerský předseda Édouard Daladier v rozhovoru s americkým velvyslancem v roce 1940. V září 1945 přeběhl šifrant ze sovětského velvyslanectví v Kanadě Igor Gouzenko a předal kanadským úřadům 109 dokumentů ohledně špionážních aktivit SSSR na Západě. Z jeho svědectví vyplynulo, že asistent ministra zahraničí Stettinia (což byl v té době Alger Hiss) by mohl být špionem. A ještě se v roce 1945 objevila přeběhlice z komunistického podzemí v USA Elizabeth Bentleyová, která mezi osmdesáti jmény sovětských agentů v USA zmínila i Hisse (ačkoliv si spletla jeho křestní jméno, takže nebylo zřejmé, jestli myslí Algera nebo jeho bratra Donalda).

Tyto záležitosti samy o sobě neměly kvalitu soudních důkazů. Informace Gouzenka i Bentleyové ohledně Hisse pocházely z druhé ruky jako něco, co zaslechli od jiných spolupracovníků. Ovšem fakt, že jich přibývalo a pocházely ze vzájemně nezávislých zdrojů, stačil na vytvoření atmosféry nedůvěry. Ta se ještě zvýšila poté, co byly v Hissově držení nalezeny dokumenty, které neměl mít. Hiss začal být na ministerstvu ostrakizovaný – nebyl zván na důležitější jednání a nedostávaly se k němu důvěrné dokumenty. Proto s radostí přijal nabídku na novou práci. Měl se stát ředitelem think-tanku zabývajícího se zahraniční politikou – Carnegie Endowment for International Peace. Tam začal pracovat v lednu 1947.

Carnegieho nadace byla tehdy projektem v režii východního establishmentu. Předsedou její správní rady byl John Foster Dulles, pozdější ministr zahraničí prezidenta Eisenhowera. Ve správní radě seděli John W. Davis, generál Eisenhower, Nelson Rockefeller a Thomas Watson (výkonný ředitel IBM). Když v roce 1948 vypukl Hissův skandál, tak řídil právě tuto instituci.

 


Vladimír Krupa

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (2 votes, average: 4,00 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*