Volby za komunistické diktatury: Fraška na svobodné a demokratické hlasování

V únoru 1948 převzali veškerou moc ve státě komunisté a nastolili zcela nové pořádky. Ty se týkaly samozřejmě i voleb, které nabyly úplně odlišné podoby, než byli lidé zvyklí. Podobaly se s nadsázkou řečeno frašce na svobodné a demokratické hlasování. Pokud ještě dnes komunisté argumentují, že volby v podmínkách socialistického zřízení byly demokratičtější než na Západě, jedná se o holý nesmysl.

V roce 1946 se konaly první poválečné a až do roku června 1990 poslední volby, kde mohlo svobodně agitovat a kandidovat více politických subjektů. Ve volbách legitimně zvítězila KSČ, která získala 40% a stala se suverénně nejsilnější stranou v zemi. Po únoru 1948 však už situace vypadala jinak. Bezprostředně po převzetí moci počítala KSČ s tím, že do dalších voleb i v podmínkách, kdy již strana držela otěže moci, do nich půjde každý politický subjekt samostatně. KSČ tím chtěla manifestovat velké ,,únorové vítězství” a počítala s tím, že získá asi 75% všech hlasů, což byl však značně nadsazený odhad.

Komunisté zdůvodňovali změnu stanoviska ve dvou rovinách – jednak ideologicky: Když má nyní veškerou moc dělnická třída (rozuměj KSČ), a je tedy zabezpečena cesta k socialismu, došlo by k novému volebnímu hašteření, hádkám mezi politickými stranami jako při volbách v roce 1946, hlasy by se tak tříštily a volby tak rozdrolily (umělou) jednotu národa po Únoru. A jednak politicky: Komunisté se totiž obávali toho, že by mohlo dojít k ,,oživení” aktivit demokratických stran, jež byly policejně-administrativními opatřeními zdecimovány a rozvráceny. Mohly by tak podle komunistů narušit čerstvě nabytý mocenský monopol KSČ.

S nápadem na jednotnou kandidátku přišel šéf odborů Antonín Zápotocký, nakonec byl rozhodnuto na stranických jednáních, že komunisté budou mít na takto postavené kandidátce 70% všech mandátů a ostatní strany 30% (poměr 7:3). Nebylo možné postavit opoziční kandidátku, volič mohl hodit lístek pro jednotnou kandidátku, nebo použít tzv. bílý lístek (jako při vfolbách v roce 1946) jako nesouhlasu s touto kandidátkou. Podle Klementa Gottwalda ,,hlas pro jednotnou kandidátku bude hlasem pro republiku, pro lidovou demokracii – pro cestu svobodného a pokojného budování naší socialistické budoucnosti.”

Nicméně i když měly volby 1948 formálně mít demokratické rysy, bylo tomu přesně naopak. Proti bílým lístkům začala navíc kampaň v tisku či rozhlase, a ten, kdo by je chtěl použít, byl označen za nepřítele lidově demokratického zřízení. Volby 1948 se pak podobaly frašce, protože jim chyběly hlavní atributy. Především byla narušena tajnost voleb. Lidé měli vykonat volební akt nikoliv za plentou, ale manifestačně před ní. KSČ nabádala voliče, aby volili před plentou jako správní ,,vlastenci”. I přes tyto vědomé a nezákonné manipulace bylo odevzdáno přes 13% bílých lístků, tedy ponejvíce odpůrců poúnorových změn, zbytek pro kandidátku Národní fronty. Navíc však byly volby ,,pro jistotu” na mnoha místech falšovány.

Komunističtí ideologové pak argumentovali tím, že jednotná kandidátka je mnohem demokratičtější způsob vyjádření svobodné vůle lidu a odpadá ještě přitom stranické hašteření více politických subjektů, jež navíc řídí kapitalistické monopoly, což je forma voleb charakteristická pro buržoazní demokracii na Západě. KSČ si potřebovala veřejně, nicméně značně uměle stvrdit svou vedoucí úlohu ve společnosti, sama si však nenamlouvala, že by tak vysokou podporu měla. Účel však světil prostředky. Ostatně pro občany Československa volby jednou za určitý čas představovaly jakýsi pro sebe povinný ne příliš populární úkon (byť chodit k volbám povinné nebylo, ale byl vykonáván tlak, aby k nim člověk šel) v každodenní socialistické šedi.

Další volby proběhly až v roce 1954 podle nového zákona, který zaváděl většinový systém a navýšil počet poslanců na 368 (historicky nejvyšší počet). Zákon zavedl i možnost odvolání poslanců a celkově zákon působil na socialistické zřízení pokrokově, nicméně volby jako soutěž více politických stran byla samozřejmě eliminována. Možnost vhození bílého lístku zůstávala i dál.

V roce 1968 byl přijat ústavní zákon o československé federaci, 1. ledna 1969 pak vznikla Česká socialistická republika a Slovenská socialsitická republika, jež tvořily součást federace. Došlo ruku v ruce s tím i k proměně parlamentu. Společným zákonodárným sborem bylo dvoukomorové Federální shromáždění složené ze Sněmovny lidu s 200 členy volenými v celé ČSSR a Sněmovny národů se 150 členy. Kvůli invazi států Varšavské pětky v srpnu 1968 musely být volby odloženy a konaly se až v roce 1971.

Stejný princip – tedy jednotná kandidátka s výraznou převahou křesel pro KSČ – probíhaly až do roku 1986, kdy se uskutečnilo poslední hlasování v podmínkách mocenského monopolu KSČ. Jednotná kandidátka získala ,,tradičně” téměř 100%. Málokdo tenkrát tušil, že se jedná o poslední volby v rámci komunistické diktatury.

Svobodné a demokratické volby, první po 44 letech, se konaly v červnu 1990 a volební účast činila na dnešní poměry neuvěřitelných 97%. Volit šel tedy téměř každý. Zvítězilo s nadpoloviční většinou Občanské fórum, ale komunisté neskončili rozhodně na smetišti dějin, jak jim mnozí soudobí pozorovatelé předpovídali, když získali 13,48% hlasů.

Jednotná kandidátka v podmínkách komunistické diktatury (1948-1989) zásadně popírala veškeré atributy demokratických voleb, nemohlo vedle sebe soutěžit více politických subjektů o moc, kterým bylo povoleno svobodně agitovat a představovat své programy. Tudíž se jednalo toliko o frašku na svobodné a demokratické hlasování.

Velké dějiny zemí Koruny české XVII.

(6 votes, average: 3,67 out of 5)

Loading...