Zachránilo svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki lidské životy? Podle Trumanova poradce jednoznačně |

Sdílet článek:

S výročím atomového bombardování Hirošimy a Nagasaki se každoročně obnovuje diskuse o smyslu nasazení jaderných zbraní a otázky, zda by i bez toho Japonsko kapitulovalo, zda bylo vojensky poraženo, a jakou cenu by musely spojenecké síly za připravovanou invazi zaplatit, jakou zkázku by následující boje zemi přinesly. Svůj pohled na problém shrnul jeden z poradců prezidenta Trumana, americký fyzik Karl T. Compton, v prosinci 1946 v magazínu The Atlantic. Své argumenty vysvětlující rozhodnutí bomby použít opřel mj. o své zkušenosti z práce ve štábu generál MacArthura, zpracovával plány na invazi, operaci Downfall, a o svou znalost poválečného japonského prostředí.

Compton napsal:

Asi týden po dni V-J (den vítězství nad Japonskem, 2. září 1945, pozn. překl.) jsem byl jedním z malé skupiny vědců a inženýrů, kteří v Jokohamě vyslýchali inteligentního a dobře informovaného důstojníka japonské armády. Ptali jsme se ho, jaký by byl podle jeho názoru další zásadní krok, kdyby válka pokračovala. Odpověděl nám: “Pravděpodobně byste se pokusili napadnout naši vlast vyloďovací operací na Kjúšú kolem 1. listopadu. Myslím, že útok by byl proveden na takových a takových plážích.” – “Mohli jste toto vylodění odrazit?” zeptali jsme se a on odpověděl: “Byl by to velmi zoufalý boj, ale nemyslím si, že bychom vás dokázali zastavit.” – “Co by se pak stalo?” zeptali jsme se. Odpověděl: “Bojovali bychom tak dlouho, dokud by všichni Japonci nebyli pobiti, ale nebyli bychom poraženi,” čímž chtěl říci, že by se neznectili kapitulací.

Je snadné se nyní, po této události, ohlédnout zpět a říci, že Japonsko již bylo poraženým národem, a zeptat se, jaké bylo tedy ospravedlnění pro použití atomové bomby, která tímto nelidským způsobem zabila tolik tisíc bezmocných Japonců; navíc, neměli jsme si ji raději nechat pro sebe jako tajnou zbraň pro případné budoucí použití? Tento argument byl často uváděn, ale zdá se mi naprosto chybný.

Měl jsem možná neobvyklou příležitost poznat relevantní fakta z několika úhlů pohledu, přesto jsem za žádné z rozhodnutí nenesl odpovědnost. Mohu tedy hovořit, aniž bych se musel obhajovat. Ačkoli moje úloha při vývoji atomové bomby byla velmi malá, byl jsem členem skupiny, kterou svolal ministr války Stimson, aby mu pomáhala při plánování jejího testování, použití a následné zacházení s ní. Krátce před Hirošimou jsem pak byl přidělen ke generálu MacArthurovi do Manily a dva měsíce jsem žil s jeho štábem. Tímto způsobem jsem se dozvěděl něco o plánech invaze a o upřímném přesvědčení těchto z nejlépe informovaných důstojníků, že zoufalý a nákladný boj je teprve před námi. Nakonec jsem první měsíc po dni V-J strávil v Japonsku, kde jsem se mohl z první ruky přesvědčit o fyzickém i psychickém stavu této země. Někteří Japonci, s nimiž jsem se radil, byli mými dlouholetými vědeckými i osobními přáteli.

Na základě těchto skutečností jsem zcela přesvědčen, že použití atomové bomby zachránilo statisíce – možná několik milionů – životů Američanů i Japonců; že bez jejího použití by válka pokračovala ještě mnoho měsíců; že nikdo se zdravým svědomím, který by věděl, jako věděl ministr Stimson a náčelníci štábů, co je pravděpodobně čeká a co může atomová bomba způsobit, by nemohl učinit jiné rozhodnutí. Nechť některá fakta hovoří sama za sebe.

Bylo použití atomové bomby nelidské? Každá válka je nelidská. Zde je několik srovnání atomového bombardování s konvenčním bombardováním. V Hirošimě zabila atomová bomba asi 80 000 lidí, zničila asi pět čtverečních mil a poškodila dalších deset čtverečních mil města, přičemž škody se snižovaly až do vzdálenosti sedmi nebo osmi mil od epicentra. V Nagasaki bylo smrtelných obětí 45 000 a zničené území bylo vzhledem k uspořádání města podstatně menší než v Hirošimě. Srovnejte to s výsledky dvou náletů B-29 se zápalnými pumami na Tokio. Jeden z těchto náletů zabil asi 125 000 lidí, druhý téměř 100 000.

Z 210 čtverečních mil velkého Tokia bylo 85 čtverečních mil nejhustší části prakticky zničeno stejně jako centra Hirošimy a Nagasaki; na zbývajících 125 čtverečních mílích byla zničena asi polovina budov; počet lidí vyhnaných z Tokia bez domova byl podstatně větší než počet obyvatel velkého Chicaga. Tyto údaje vycházejí z informací, které nám poskytli v Tokiu, a z podrobného studia map leteckého průzkumu. Mohou se v detailu mýlit, ale rozhodně mají skutečnosti odpovídající velikost.

Bylo Japonsko poraženo již před atomovou bombou? Odpověď je jistě “ano” v tom smyslu, že se válečné štěstí obrátilo proti němu. Odpověď zní “ne” v tom smyslu, že stále zoufale bojovalo a existovaly všechny důvody se domnívat, že v tom bude pokračovat; a to je jediná odpověď, která má nějaký praktický význam.

Štáb generála MacArthura předpokládal při operaci 1. listopadu, jejímž cílem bylo vytvořit počáteční předmostí na Kjúšú, asi 50 000 amerických a několikanásobně větší počet japonských obětí. Poté očekávali mnohem nákladnější boje, než bude japonská domovina pokořena. Existovaly všechny důvody se domnívat, že Japonci budou svou vlast bránit s ještě větším fanatismem, než když bojovali na život a na smrt na Iwo Jimě a Okinawě. Žádný americký voják, který přežil krvavé boje na těchto ostrovech, nemá příliš pochopení pro názor, že boj s Japonci skončil, jakmile bylo jasné, že jejich konečná situace je beznadějná. Ne, existovaly všechny důvody očekávat strašlivé boje ještě dlouho po okamžiku, kdy se někteří lidé mohou dnes ohlédnout zpět a říci: “Japonsko už bylo poraženo.” To je pravda.

Měsíc po našem příchodu do Japonska jsem slyšel generála MacArthura říkat, že i tehdy, pokud japonská vláda ztratí kontrolu nad svým lidem a miliony bývalých japonských vojáků se dají na partyzánský boj v horách, může trvat milionu amerických vojáků deset let, než situaci zvládnou.

O tom, že to nebylo nemožné, svědčí následující skutečnost, o níž jsem se nikde nedočetl. Připomeňme si dlouhé období téměř tří týdnů mezi japonskou nabídkou kapitulace a skutečnou kapitulací 2. září. Tato doba byla nutná k tomu, aby se dohodly podrobnosti kapitulace a okupace a aby japonská vláda mohla připravit svůj lid na přijetí kapitulace. Obecně si málokdo uvědomuje, že hrozilo povstání proti vládě vedené skupinou armády podporovanou rolníky, která by se zmocnila vlády a pokračovala ve válce. Několik dní bylo na vážkách, zda lid bude svou vládu následovat a kapituluje.

Většina Japonců se nepovažovala za poražené; ve skutečnosti věřili, že vítězí, a to navzdory strašlivým údarům, kterým byli vystaveni. Sledovali papírové balóny, které vzlétaly a ve větru se vznášely na východ, a byli přesvědčeni, že nesou strašlivou odplatu Spojeným státům jako pomstu za naše nálety.

Živý vhled do stavu vědomostí a morálky obyčejného japonského vojáka nám poskytl mladý vojín, který prošel v japonské armádě celou válkou. Od dětství žil v Americe a v roce 1940 absolvoval Massachusettský technologický institut. Tento mladík s naprosto americkými názory odjel se svou rodinou krátce po promoci navštívit příbuzné. Zastihla je mobilizace a on byl odveden do armády.

Tento mladý Japonec nám řekl, že všichni jeho spolubojovníci věřili, že Japonsko válku vyhraje. Ztráty na Iwodžimě a Okinawě pro ně byly součástí velkolepé strategie, jak nalákat americké síly blíž a blíž k vlasti, kde se na ně budou moci vrhnout a zcela je zničit. On sám začal mít v důsledku různých nesrovnalostí v oficiálních zprávách určité pochybnosti. Také viděl v Americe v provozu Fordovu montážní linku a věděl, že Japonsko se Americe ve válečné výrobě nemůže rovnat. Nikdo z vojáků však neměl ani tušení o skutečné situaci, dokud jednoho dne v půl jedenácté v noci nebyl jeho pluk povolán, aby vyslechl čtení proklamace o kapitulaci.

O tom, jakou roli sehrála atomová bomba, se můžeme jen dohadovat. Průzkum ukázal, že na obyčejné lidi daleko od obou bombardovaných měst neměla příliš bezprostřední vliv; nevěděli o ní téměř nic. Ostatně ani ještě ničivější konvenční bombardování Tokia a dalších měst lidi k odhodlání kapitulovat nepřivedlo.

Důkazy ukazují na kombinaci několika faktorů.

1) Některé informovanější a inteligentnější složky v japonských oficiálních kruzích si uvědomovaly, že vedou prohranou bitvu a že pokud bude válka pokračovat, čeká je naprostá zkáza. Tyto prvky však nebyly dostatečně silné, aby zvrátily situaci proti dominantní armádní organizaci, kterou podporovali ziskuchtiví průmyslníci, rolníci a nevědomé masy.

2) Atomová bomba vnesla do situace nový dramatický prvek, který posílil pozici těch, kdo usilovali o mír, a poskytl argument pro záchranu tváře těm, kdo dosud obhajovali pokračování války.

3) Když byla svržena druhá atomová bomba, bylo jasné, že se nejedná o ojedinělou zbraň, ale že budou následovat další. S děsivou vyhlídkou na záplavu těchto strašlivých bomb a bez možnosti se jim bránit se argument pro kapitulaci stal přesvědčivým. Domnívám se, že toto je pravdivý obraz účinku atomové bomby na náhlé ukončení války a bezpodmínečnou kapitulaci Japonska.

Kdyby atomová bomba nebyla použita, důkazy podobné těm, které jsem uvedl, ukazují na praktickou jistotu, že by došlo k mnoha dalším měsícům zabíjení a ničení obrovského rozsahu. Také brzké načasování jejího použití bylo šťastné z důvodu, který nebylo možné předvídat. Kdyby invazní plány probíhaly podle plánu, byla by Okinawa v říjnu 1945 pokryta letadly a její přístavy přeplněny vyloďovacími plavidly připravenými k útoku. Tajfun, který v tomto měsíci Okinawu zasáhl, by invazní plány zhatil vojenskou katastrofou srovnatelnou s Pearl Harborem.

To jsou některá fakta, která vedou ty, kdo je znají, a zejména ty, kdo na nich museli založit svá rozhodnutí, k pocitu, že mezi stratégy, kteří po událostech nyní odsuzují použití atomové bomby s odůvodněním, že její použití bylo nelidské nebo že bylo zbytečné, protože Japonsko už bylo poraženo, je mnoho bludů a zbožných přání. A nebyla to jedna nebo dvě atomové bomby, které přinesly kapitulaci; účinná byla zkušenost, co atomová bomba skutečně udělá se společností, plus strach z mnoha dalších.