Prosadit dobrou věc někdy trvá poměrně dlouho

Existuje jediná civilizace, která kdy systematicky usilovala o zrušení otroctví: ta západní křesťanská. Stručná historie zde. Mezi jmény, která se zapsala do kroniky boje proti otroctví tučným písmem, vystupují dvě: Thomas Clarkson a William Wilberforce. Narodili se v druhé polovině 18. století v Anglii a rozhodli se jít proti všem. Zažitým názorům ve společnosti, nechápavým politikům a v té době mocné otrokářské lobby, která na obchodu s lidmi vydělávala nemalé peníze.

Během studií na univerzitě se Thomas Clarkson přihlásil do soutěže o nejlepší latinský esej. Esej měl odpovědět na otázku „Je zákonné udělat z jiného občana otroka proti jeho vůli?”. Clarkson toho o otroctví příliš nevěděl, ale během práce na eseji přečetl téměř vše, co bylo k mání, a hovořil s lidmi, kteří měli osobní zkušenosti s obchodem s otroky. Jeho esej v soutěži vyhrála. Ale to, co se při jejím psaní dozvěděl, jím otřáslo. Rozhodl se zasvětit svůj život boji za jeden morální ideál: žádný člověk nemá právo vlastnit člověka druhého.

Klobouk nesundáme

Ve svém úsilí se spojil s jedinou skupinou, která měla v té době podobné názory na institut otroctví, kvakery. Kvakeři známí též pod jménem „Přátelé pravdy” byli považování za okrajovou náboženskou skupinu ve společnosti. Odmítali si sundat klobouk i před králem, neboť věřili, že by to mohlo urazit vyšší autoritu. Ale byli první, kteří do britského parlamentu předložili petici za zrušení otroctví.

V roce 1787, kdy berberští piráti odváželi z Evropy otroky po tisících na prodej do Osmanské říše, zakládá Thomas Clarkson s kvakery „Společnost za zrušení obchodu s africkými otroky”.

Kampaň v sedle

Thomas Clarkson přeložil svůj studentský esej do angličtiny a nechal jej vytisknout, aby mohl být dále šířen. Najezdil tisíce kilometrů po Anglii, během kterých propagoval myšlenku zrušení otroctví. Sbíral očitá svědectví námořníků z otrokářských lodí a získával od nich nástroje používané na lodích jako například železná pouta, kleště na drcení nehtů nebo na násilné otevírání čelistí.

Krátce po založení společnosti za zrušení otroctví oslovil Thomas Clarkson tehdy mladého britského poslance Williama Wilberforce, jenž byl jedním z mála politiků, kteří podporovali myšlenku zrušení otroctví. William Wilberforce využil Clarksonových článků ve své první řeči v parlamentu na dané téma v roce 1789. O dva roky později předložil návrh zákona na zrušení otroctví. Byl přehlasován poměrem 2 ku 1.

Vytrvalý poslanec

Od tohoto roku předkládal William Wilberforce v parlamentu svůj návrh zákona téměř každý rok. Thomas Clarkson pokračoval ve sbírání důkazů o nelidskosti otrokářství a získávání veřejnosti na svou stranu. Velký úspěch slavil porcelánový medailonek s vyobrazením klečícího otroka a textem „Nejsem snad člověk a bratr?”. Nebo plánek otrokářské lodi Brookes, na kterém byly znázorněny děsivé podmínky transportu na lodích.

Ne vždy se setkal Thomas Clarkson s vřelým přivítáním. Při jedné návštěvě přístavu ho málem utloukl k smrti rozzuřený dav námořníků.

William Wilberforce pokračoval v každoroční tradici předkládání návrhu zákona. Bez úspěchu. Hnutí se dostalo do pozadí během války s Francií po francouzské revoluci. Opozice argumentovala, že zrušení otroctví by pouze přenechalo výnosný obchod nepřátelské zemi a veřejnost dávala přednost vítězství ve válce.

Nakonec vítězství

Ihned po skončení britsko-francouzské války se dvojice Clarkson – Wilberforce pustila znovu do kampaně. I za pomoci porcelánového medailonku dostali veřejnost na svou stranu. V roce 1807, šestnáct let poté, co byl poprvé předložen návrh zákona na zrušení otroctví, jej britský parlamanet schválil. Británie dokonce vyslala svoje válečné lodě, aby bránily atlantickému obchodu s otroky.

Thomas Clarkson zemřel ve věku 86 let. Historik Adam Hochschild píše, že se na jeho pohřbu sešlo mnoho kvakerů a mnozí porušili svůj svatý zvyk a sundali si klobouk.