Krásy ruské „denacifikace“

Své tradiční teze o neporazitelnosti a mírumilovnosti Ruska se generál Pelz ještě snaží obohatit ve stylu, že ruské cíle jsou „spravedlivé“, mírové a vlastně pro všechny přínosné, včetně samotných Ukrajinců, což dává do kontrastu se zlovolností „kolektivního Západu“ (ruský termín pro aktuální konflikt nahrazující sovětskou klasiku „západní imperialisté“), jenž v pelzovském pojetí usiluje o „světovládu“ a „zničení Ruska“ Těmi ruskými cíli jsou samozřejmě „demilitarizace a denacifikace“.

Generál nás obohatí sdělením: „A oba tyto výrazy jsou přejaty z nálezu Norimberského soudu, to znamená, že jsou posvěceny všemi vítěznými mocnostmi 2. světové války.“ To dává možná vytvořit jakousi nevyřčenou paralelu mezi současnou Ukrajinou a nacistickou Třetí říší, jakož i vzbudit dojem, že proto jsou ruské cíle legitimní a oprávněné.

Přátelská vláda v Kyjevě

O tom, co konkrétně si pod pojmy „demilitarizace a denacifikace“ máme představit však generál Pelz upejpavě mlčí. Ten první patrně souvisí s jím stále opakovaným ruským „humánním“, „pružným“ a hlavně neodvratně vítězným vedením boje. Ten druhý je pelzovském školení novinkou, ale i tak se dočkáme pouze vágního mlžení: „Protože my se tady můžeme dohadovat, jestli je možné nejradikálnější skupiny v Kyjevě považovat za nacisty, nebo za, někdo říká integrální nacionalisty, někdo bude říkat, že jsou to prostě národovci. Ale Rusko se domnívá, že tito nemohou v Kyjevě vládnout.“, aniž by Pelz doplnil další podrobnosti.

Reálně to tedy znamená, že Rusko má podle svých propagandistů nárok na to, aby v Kyjevě byla k němu „přátelská“ vláda, tj. že Rusko má tedy rozhodovat o tom, kdo na Ukrajině bude či nebude vládnout. Z toho však vyplývá, že Rusko fakticky požaduje, aby na Ukrajině nebyla demokracie, protože po dvou letech ruského „mírového a osvobozujícího úsilí“ je značně nepravděpodobné, že by z demokratických voleb na Ukrajině mohla vzejít proruská vláda. Musela by tedy být ustavena a u moci udržována „jinými“ prostředky (patrně v rámci ruské „bratrské“ pomoci, jako to bylo i u nás). To tedy znamená, že splnění ruských přání by znamenalo nejen Ukrajinu mimo NATO, ale také, i kdyby to nebylo explicitně zmíněno, Ukrajinu mimo EU, protože EU do party nebere členské země praktikující „řízenou demokracii“ na ruský či severokorejský způsob. Na tom přirozeně není nic divného, protože dosavadní zkušenost jasně ukazuje, že Rusko považuje jakoukoli prosperitu mezi bývalými sovětskými zeměmi za dramatické ohrožení svého „velmocenského“ postavení či dokonce své stability.

Praktická ukázka

A jak by to vypadalo v praxi? Všeznalý generál Pelz k tomu najednou překvapivě nemá co říci. Jak to probíhá lokálně můžeme pozorovat v praxi na příkladu Mariupolu a dalších „osvobozených“ území. Postup je prostý: území dobýt a během toho z části zlikvidovat a z části vyhnat „nepřátelské“ obyvatelstvo, následně zbytek obyvatel přinutit ekonomickým tlakem k „dobrovolnému“ přijetí ruského občanství s následným intenzivním vystavením propagandě a úpravou vzdělávacího systému. Chybějící obyvatelé jsou následně nahrazeni dovozem kolonistů z Ruska, což je mimochodem i způsob, jakým Rusko ve třicátých letech po úspěšné „redukci“ počtu Ukrajinců uměle vyvolaným hladomorem na Donbasu vytvořilo své „vlastní rusky mluvící obyvatelstvo“, za jehož „ochranu“ generál Pelz dnes tolik pléduje.

Světlé zítřky na ruský způsob

V případě „osvobození“ celé Ukrajiny lze předpokládat z ruské strany analogický postup, byť vzhledem k rozsahu asi více rozfázovaný. V tomto směru naštěstí však máme informace přímo z Ruska, jak měla probíhat zamýšlená „převýchova osvobozených Ukrajinců“ a jak by Rusko vyřešilo „problém“ Ukrajinců, o nichž je slovy generála Pelze přesvědčeno „že tito nemohou v Kyjevě vládnout“. Popisuje to článek z dubna 2022 (tj. z doby, kdy Rusko ještě očekávalo brzké vítězství), jenž vyšel na RIA Novosti, což není žádné disidentské médium, od prominentního politického stratéga Timofeje Sergejceva (jeho český rozbor a překlad, včetně odkazu na originál viz zde, další vybrané pasáže z článku viz zde).

Dočteme se tam například, co je míněno pod oním oblíbeným pojmem „denacifikace“, kterým šermují všichni od Putina po Pelze: „Denacifikace – to je komplex opatření pro vypořádání se s nacifikovanou většinou obyvatelstva, které technicky není možné potrestat jako válečné zločince. Krom toho je vinna také značná část [civilní] populace, která miluje nacismus pasivně, je podpůrci nacistů.“ Takže vidíme jasné odmítnutí pohádek (omílaných v ruské propagandě určené zahraničnímu publiku dodnes) o „v zásadě proruské Ukrajině, kterou ovládá nacistická menšina a kterou zlý Západ nutí do války s bratrským Ruskem“ a naopak je potvrzeno, že při „denacifikaci“ nejde o „válečné zločince“, nýbrž o „většinu obyvatelstva“ a „podpůrce nacistů“. Tedy generál Pelz a jemu podobní se odvolávají na Norimberský proces, což má vzbudit dojem potrestání relativně nepočetné skupiny vůdců, ale reálně má jít o ruskou klasiku, tj. o plošné represe.

50 odstínů nacismu

Široký záběr ruských plánů vyplývá i z další části textu: „Zvláštnost současné nacifikovanosti Ukrajiny spočívá v ambivalentnosti a amorfnosti, které umožňují maskovat (maskirovat) nacismus jako „nezávislost“ nebo „evropanství“, západní proamerický „rozvoj“.“ Tedy onen „nacismus“ je v ruském pojetí zjevně vykládán velmi široce, kdy i pouhá snaha o nezávislost na ruském vlivu je z pohledu Ruska „nacismus“. Tento postoj vychází z klasické zásady: „Každý, kdo se nechce podřídit Rusku, je nacista.“

Aby toho nebylo málo, následuje hned další šokující odhalení: „Ale to vše nedělá ukrajinský nacismus „lehčí verzi“ než německý nacismus první poloviny 20. století. Naopak. (…) Ukrajinští nacisté nejsou menší hrozba, ale naopak větší hrozba pro mír a Rusko než německý nacismus Hitlerovských armád.“ Z laického pohledu může být překvapivé, že z pohledu ruské propagandy jsou „ukrajinští nacisté“ horší než Hitler, i když válka proti bývalým německým spojencům v letech 1941–1945 je v Rusku prezentována jako ta největší státotvorná událost.

Při pohledu zblízka už to tak nápadné není. V případě hitlerovského útoku se jednalo z ruského pohledu „jen“ o vyhlazovací válku, s obrovskými ekonomickými ztrátami i brutálními masakry civilního obyvatelstva, což ale z pohledu věrchušky v Moskvě nebylo nic výrazně odlišného od běžné sovětské politiky a z jejich perspektivy to nepředstavovalo zásadní problém, protože to výrazně neohrozilo jejich vládu. Navíc tehdejší režim Třetí říše byl v mnohém podobný tomu ruskému (sovětskému), a proto nenabízel alternativu k vládě „báťušky“ z Kremlu. Naopak Ukrajina v NATO a v EU, zbavená přímého ruského vlivu a zároveň relativně (ve srovnání s průměrným Rusem) prosperující, by z pohledu současného kremelského „báťušky“ představovala hrozivé nebezpečí, protože by Rusům ukazovala, že dokonce i v „ruském“ prostoru to jde jinak než skrze jeho „pevnou, ale spravedlivou“ vládu.

Neutralita na ruský způsob

Pro případné státní útvary na „osvobozené“ Ukrajině z ruského pohledu platí: „Jejich politické zakotvení nemůže být neutrální – náprava jejich viny za to, že se k Rusku chovaly jako k nepříteli, může být uskutečněna pouze tak, že se budou opírat o Rusko v procesech obnovy, oživení i rozvoje. Žádný „Marshallův plán“ na těch územích nemůže být dopuštěn. V souvislosti s denacifikací nemůže být žádná „neutralita“ v ideologickém ani praktickém smyslu. Kádry a organizace, které budou instrumenty denacifikace v nových denacifikovaných republikách, se nemohou neopírat o přímou podporu a organizaci z Ruska.“ Tady je hezky vysvětleno, co si Rusko představuje pod pojmem „neutralita“, tj. plnou kontrolu ze strany Ruska. Tento odstavec je však už zastaralý, neboť Rusko si už během roku 2022 přestalo hrát na osvobozování „nezávislých republik“ a prostě obsazená (i ještě neobsazená) území anektovalo.

Nacistická Evropa

V článku to je pak lapidárně shrnuto: „Denacifikace se nevyhnutelně rovná deukrajinizaci.“, tedy cílem není nějaké „osvobozování“, ale prostě likvidace Ukrajiny. Dále se dozvídáme: „Historie ukazuje, že narozdíl od Gruzie nebo států Pobaltí nemůže Ukrajina mít charakter národního státu, a pokusy vytvořit ukrajinský národní stát zákonitě vedou k nacismu. Ukrajina – umělá protiruská konstrukce – nemá svůj vlastní civilizační obsah. Je to cizorodý prvek podřízený cizím civilizacím. Debanderizace by sama o sobě pro denacifikaci nestačila, protože banderovský prvek je jen maskirovka evropského projektu nacistické Ukrajiny. Denacifikace Ukrajiny proto musí znamenat i její deevropizaci.“ Tedy z pohledu Ruska je jakákoli Ukrajina nevyhnutelně „nacistická“ a hlavním zdrojem tohoto „nacismu“ je Evropa (kam tedy logicky Rusko nepatří a nechce patřit), a proto je z ruského pohledu klíčové zabránit vazbám Ukrajiny na Evropu.

A jak to má v praxi probíhat? Tak, jak je v Rusku osvědčenou historickou praxí: „Musí být provedena celková lustrace. Všechny organizace, které se spojily s praktikováním nacismu, musí být zlikvidovány a zakázány. Kromě špiček je však vinna i značná část mas lidí, kteří jsou pasivními nacisty, kolaboranty nacismu. Podporovali nacistickou vládu a dopřávali jí sluchu.“, a také: „Denacifikace této masy obyvatelstva spočívá v převýchově, které se dosahuje ideologickou represí (potlačením) nacistických postojů a tvrdou cenzurou: nejen v politické oblasti, ale nutně také v oblasti kultury a vzdělávání.“, a ještě: „Časový rámec denacifikace nemůže být v žádném případě kratší než jedna generace, která se musí narodit, vyrůst a dospět v podmínkách denacifikace.“ Je to prosté, drahý Watsone – čistky, represe, cenzura, převýchova atd. A to hodně dlouho. Jaké to má účinky, můžeme pozorovat v současném Rusku.

Radostné trestání

Naivnější jedinci se přirozeně mohou utěšovat ve smyslu: „Ale to jde jen o zločince a nacisty, to by se mě netýkalo.“ To je však omyl. Jednak pro Rusko je hlavním zdrojem „nacismu“ Evropa (viz výše) a hlavně Rusové prostě milují plošné represe, kterými ve svých představách projevují svou nadřazenost nad „méněcennými národy“ a díky kterým se i ten nejníže postavený Rus cítí spokojeně jako součást „silné a obávané“ říše. V článku to je shrnuto takto: „Banderovská věrchuška musí být zlikvidována, protože není možné ji převychovat. Bahno společnosti, které ji aktivně i pasivně podporovalo jak činy, tak nečinností, musí zakusit těžkosti války, aby si niterně prožilo trest a pokání za své dějinné hříchy.“

Takže navzdory báchorkám proruských propagandistů Rusové neusilují o svržení „kyjevské nacistické junty“, nýbrž i o „potrestání“ většinového obyvatelstva. Tedy případné útoky na civilní cíle a zabíjení civilního obyvatelstva nepředstavují zjevně nějaké nechtěné kolaterální škody, nýbrž z ruského pohledu to je žádoucí součást „potrestání nacistů“. V článku je to vyjádřeno s pozoruhodnou upřímností: „Historická zkušenost ukazuje, že válečné tragédie a dramata prospívají národům, které se nechaly svést a strhnout rolí nepřítele Ruska.“ Takže civilní oběti války na ukrajinské straně jsou z ruského pohledu „prospěšné“, neboť Ukrajincům „výchovně“ připomínají, že je špatné pokusit se odpoutat od Ruska. To je v půvabném kontrastu s roky opakovanými pohádkami o tom, jak „nacistická vláda“ a „západní imperialisté“ údajně nutí Ukrajince bojovat s jejich „ruskými bratry“, kteří se je snaží „osvobodit“. A zároveň to může být podnět k zamyšlení, jak by Rusové nejraději reagovali, kdyby měli tu možnost, na odpoutání svých středoevropských satelitů. Naštěstí tu možnost nemají. Zatím.