Dvanáct dní bez větru

Mezitím zase trochu foukat začalo, ale i tak je podíl černého a hnědého uhlí na produkci německé elektřiny stále dost velký – zejména s přihlédnutím k tomu, kolik už ta legrace stála a kolik se kolem ní vedlo nabubřelých řečí.

A dostatečné úložné kapacity ještě dlouho nebudou, protože elektřina se ukládá zatrachtile blbě. Veškerá instalovaná kapacita německých baterií by podle TAZu pokryla zhruba 15 minut (!) německé spotřeby energie a veškerá kapacita přečerpávacích elektráren dalších 40 minut. Dohromady to není ani jedna hodina.

Ředitel německé společnosti RWE Markus Krebber se postaral novinářům o práci, když na svém LinkedInu zveřejnil značně kritický příspěvek k situaci.

A doprovodil jej grafem výroby elektřiny, s vyznačenou okamžitou cenou na burze. Je vidět, že v nejhorších okamžicích vyskočila na 800 eur/MWh, což je mnohonásobek běžné ceny.

Hmmm.

Krebber je sice ve střetu zájmů, protože zrovna RWE se v případě velkých problémů nepochybně dočká nějaké té tučné dotace ze státní kasy; ale to, že dva týdny nefoukalo, si nevymyslel, a ty cenové skoky na energetické burze také ne. Ty jsou dobrým indikátorem toho, jak nestabilní je situace, když závisíte na něčem tak nevypočitatelném, jako jsou přírodní živly.

Bavím-li se s “našimi” zastánci větrníků a solárů, nechtějí to moc slyšet. Typické odpovědi jsou tři: “řešení existuje, prostě nastavíme hromadu baterií”, pak “řešení existuje, prostě nastavíme spoustu záložních plynových elektráren” a “řešení existuje, protože někde v Evropě vždycky svítí nebo fouká, no tak tu energii prostě dovezeme odtamtud”. Prostě, prostě, prostě.

Jenže všechna ta tři řešení jsou dost “přes ruku”. Aby naši sousedé pokryli dvanáctidenní výpadek větru, potřebovali by mít těch baterií řádově tisíckrát více, než mají. Zálohovat celý výkon plynovkami sice jde, ale samozřejmě to znamená další tuny betonu a oceli navíc, a pokud jde o emise CO2, ani ten beton a ocel nejsou zrovna zadarmo – koneckonců ani ten plyn ne. A kdyby měl být každý kout Evropy zastavěn soláry a větrníky tak hustě, aby v případě potřeby dokázal utáhnout celý zbytek kontinentu o půl miliardě lidí, no, to by byl opravdu overkill, a to se ani nebavíme o tom, kolikanásobně by musela být posílena mezinárodní přenosová soustava k tomu, aby takové mamutí toky sem a tam unesla. Ba ani o tom, co se tedy jako bude dít, pokud náhodou v daný okamžik bude svítit a foukat po celé Evropě a té vyrobené elektřiny bude pro změnu mnohonásobně víc, než kolik je jí možno spotřebovat. Ona se nedá jen tak pustit do vzduchu.

Jestli někde mají soláry opravdu eminentní význam, tak je to Afrika a další tropické oblasti, kde slunce svítí ostošest a přitom tam většinou nebývají kvalitní rozvodné sítě. Pro zaměstnance nebo podnikatele někde v Jižní Africe, kde až donedávna byly výpadky proudu prakticky každodenní záležitostí (letos se situace zlepšila, tak snad to vydrží…) znamená levný čínský panel na střeše rozdíl mezi prací a nucenou nečinností.

U nás je to spíš dobrý způsob, jak si dobít elektroauto nebo nakrmit klimatizaci, případně zahřát teplou vodu v bojleru rodinného domku, což je sice fajn, ale už i tenhle výčet užití naznačuje omezenost celého jevu: elektroauto a klimatizace jsou u nás zatím stále dost netypickým druhem majetku, “mít domek” je o něco běžnější, ale i tak se jedná jen o 44 procent obyvatel ČR.

Ale postavit na slunci a větru energetiku evropského národa, to je … nelichotivě řečeno, magořina. Jenže do kategorie magořin se řadí i komunismus nebo džihád, a nebrání to lidem zkoušet to znova a znova.

Snad to ti Zelení v těch mimořádných spolkových volbách konečně projedou. Jejich recepty se moc neosvědčily.