Parazité neškodící a škodící

Setkáváme se velice často s tím, že někteří aktivisté, vesměs z antidemokratického tábora progresivistů a liberálních demokratů (apod.) označují některé naše spoluobčany za “parazity”. Vesměs ty, kteří jim z nejrůznějších důvodů politicky nekonvenují. Jaká je tedy realita?

Příklady

Abych uvedl příklad z biologie, z níž většina čtenářů bude asi pojem “parazit” znát.

Příkladem neškodícího parazita je třeba tasemnice. Ta nám jistě ubírá nějaké živiny, ale jinak se snaží nám nedělat větší problémy, protože čím déle budeme žít (tasemnice je dlouhověká a některé druhy mohou žít v našem střevě i déle než deset let) tím více vajíček stačí vyprodukovat a tím větší je pravděpodobnost, že se nějaké její vajíčko “ujme” v dalším hostiteli, v jehož svalovině vytvoří boubel, schopnou nakazit dalšího masožravce (v dobách našich předků, běhajících nahatí po lesích a stepích, na něž je tasemnice biologicky přizpůsobená, ta pravděpodobnost byla velice vysoká).

Příkladem škodícího parazita je toxoplasma, která potřebuje, aby byl hostitel sežrán, a tak mu narušuje mozkovou činnost, mj. odstraňuje pocit strachu a stimuluje rizikové chování. Lidští nosiči toxoplasmy jsou poté např. častěji oběťmi dopravních nehod. Svou jednou buňkou jistě toxoplasma nepochopí, že zabití lidského hostitele pro ni znamená konec, buď v krematoriu nebo v hlubokém hrobě, nicméně u jiných živočichů je usmrcení hostitele a jeho následná konzumace predátory a mrchožrouty cestou, jak se její cysty, coby další generace, dostanou do nových hostitelů. Opět v dobách, kdy naši předkové běhali nahatí po lese a občas je něco sežralo (a při některých tehdejších způsobech pohřbu se dostali mrchožrouti i k pohřbeným nebožtíkům), byla tato strategie funkční i pro parazitování lidí.

A jsou dokonce někteří parazité, kteří jsou do jisté míry prospěšní. Bakterie Helicobacter pylori sice u části nositelů zvyšuje riziko vzniku žaludečních vředů (a není úplně jasné, zda i následně rakoviny tohoto orgánu), ale jinak se patrně vůči svému hostiteli chová ochranně. Existuje velká studie na izraelských vojácích, která prokázala, že nosiči této bakterie mají menší riziko vzniku infekčních průjmových onemocnění, takže se dá říct, že tato bakterie si svého nosiče do jisté míry hlídá a chrání ho před konkurencí.

Snad je vhodné přidat informaci, že Helicobacter pylori se zatím nedaří spolehlivě kultivovat ani z obsahu žaludku, ani ze slin (atd.), přestože je běžně přijímána hypotéza, že se v populaci šíří např. líbáním, lízáním jedné zmrzliny apod., takže se musí nějak dostávat v dostatečné koncentraci ze žaludku do úst. Běžnou metodou průkazu jeho nosičství je zavedení sondy do žaludku, odštípnutí kousku jeho sliznice a následné mikroskopické vyšetření takto získané tkáně. Proto také ti vojáci, u nichž se očekává určitá “tvrdost”.

Poslední příklad také ukazuje, že hranice mezi parasitismem a symbiózou je velice nezřetelná.

Neparazité

Někteří ideologové se snaží dát nálepku “parazitů” důchodcům a dalším skupinám lidí, kteří mají různým způsobem své odpracováno a nyní berou od státu jakousi podporu (zpravidla velmi nízkou). Toto je třeba považovat za dosti zásadní podlost, protože důchodové fondy byly na začátku vlády ODS rozkradeny spojením se státním rozpočtem a navíc je ještě měna oslabována cílenými inflačními aktivitami vlády. To samé se jistě týká i nemocných na nemocenské a podobných skupin obyvatelstva.

Jistěže, i kdyby bylo pravda, že tito lidé placením sociálního a zdravotního pojištění v nekonvertibilní koruně před rokem 1989 mnoho nenaspořili, faktem je, že po nich tu zbyly desetitisíce bytů, občanská vybavenost, tratě, dálnice, silnice, jedna jaderná elektrárna dostavěná a fungující, druhá těsně před dokončením, a další veřejně prospěšné stavby, které polistopadové vlády v řadě případů ani nezvládly nějak smysluplně finalizovat.

Současná vláda je přímo rekordmanem v nebudování veřejně prospěšných staveb a likvidování toho, co tu zanechaly předchozí generace. Po této vládě tu nezůstane absolutně nic, co by stálo za zmínku.

Parazité neškodní

Neškodných parazitů je v naší společnosti poměrně málo. Naprostá většina tvorů této kategorie spadá do následující kategorie. Do této kategorie patří v podstatě jen ti jedinci a skupiny, kteří jsou živeni z veřejných prostředků a nevytvářejí oplátkou žádné prospolečenské hodnoty, ale na druhé straně nejsou aktivními škůdci, zaměřenými na ty, kteří takovéto hodnoty vytvářejí.

Parazité škodící

Škodícími parazity jsou všichni ti, kteří vedle toho, že se živí z veřejných prostředků, ještě aktivně škodí těm, kteří na jejich tvorbu ze své práce a svých peněz přispívají.

Do jisté míry sem patří už státní úřednictvo, které neustále bují a neustále musí vymýšlet nové a nové aktivity, naprosto zbytečné, protože jsme se bez nich celá desetiletí bez sebemenších problémů obešli. Pokud by tyto aktivity probíhaly jen mezi samotnými úředníky, spadali by zcela jistě do předchozí kategorie. To se však neděje. Velká část těchto aktivit je spojena se stále novými povinnostmi pro běžné občany, případně s komplikováním těch už zavedených, kdy jejich zavedení znamená vyplňovat nové a rozsáhlejší formuláře a shánět na ně víc a víc potvrzení a razítek.

Státní správa se sice chlubí tím, jak se propojí a zdigitalizuje a údaje o občanovi si bude interně předávat, ale realita je taková, že stejně občan, pokud je povolán na deset úřadů, tak musí vyplňovat ty stejné informace o sobě i svých blízkých, protože si je úředníci jednak předat nechtějí a jednak to ani neumějí a překážkou je i legislativa EU (mj. GDPR). I samochválená digitalizace státní správy v podstatě tyto trendy podporuje a jen zhoršuje celkovou situaci tím, že je vůči občanům daleko nepřátelštější a celkově nesmyslnější než původní papírová agenda.

Pochopitelně, těmi největšími škůdci jsou nejrůznější aktivistické organizace, které prosazují opatření, jaká občané odmítají a jejich oficiální předkladatele nevolí, nebo volí jen tak, že zůstávají hluboko před oním pětiprocentním prahem, jehož překonání je nutné ke vstupu do zastupitelských orgánů.

Z těchto aktivistů zcela jistě vyčnívají ekologové, bojující za samé nesmysly, škodící lidem tím, že je chtějí připravit o bydlení i možnost dopravy.

Jsou to ekologové, kteří se snaží vnutit občanům konzumaci zdraví škodlivého či alespoň problematického hmyzu (jak to reflektoval jeden z předvolebních plakátů SPD). Ekologové jsou též pro zákaz chovu jatečných zvířat (naprosto nesmyslný, protože jej nejde podpořit žádným racionálním argumentem) a prosadili zákaz chovu kožešinových zvířat, a tudíž náhradu biologicky tolerovaných materiálů zdravotně problematickými plasty. U řady lidí, především dětí, vyvolává nošení oděvů z náhražek kožešin alergie a podobné nežádoucí reakce. Prosazují “ekologické” a “BIO” zemědělství, které by nás neuživilo ani tehdy, pokud bychom veškerou nezastavěnou půdu proměnili v pole, tak nízká je jeho efektivita, a ještě bychom byli permanentně vystaveni riziku hladomoru z neúrody nebo nějaké jiné havarijní situace, s jakými se tento typ zemědělství prostě nedokáže vyrovnat.

Ekologové v Německu si, v rámci boje proti emisím sodovkového plynu, vybojovali zákaz jaderných elektráren a uvrhli ten stát do energetické nouze. To by v principu nevadilo, vzhledem k tomu, že jsou Němci pořád tak hloupí, že ekologům umožňují se dostávat do zastupitelských orgánů, ale vadit by nám měla skutečnost, že se energetická nouze přenese i k nám, přestože u nás tito bezmozci a fanatici již mnoho let nemají ve volbách šanci.

Jistěže dalším nesmyslem je tažení ekologů proti uhlí, protože alternativy (zemní plyn, vítr, fotovoltaika) jsou ve skutečnosti “skleníkovější” než získávání energie pálením uhlí. V prvním případě se jedná o úniky silně skleníkového metanu od těžby přes dopravu až po finální zpracovávání, u větrných a fotovoltaických elektráren jde především o vysoké úniky “superskleníkového” hexafluoridu sírového, kterým jejich vynálezci i provozovatelé nejsou s to zabránit.

Prosazování nefunkčních či polofunkčních elektromobilů, které rozhodně z hlediska funkce nemohou nahradit automobily, je dalším nesmyslem hlásaným těmito parazity.

Pochopitelně, i program rušení přehrad a jezů a “zpřírodňování” koryt vodotečí, je naprosto nesmyslný a škodlivý, což ukázaly i poslední povodně. Ve Španělsku “zpřírodňování koryt” stálo mnoho lidských životů, protože lidská sídla nebyla vyplavena “změnou klimatu” ale ekoidiotským bouráním přehrad a dalších vodohospodářských staveb (Španělsko se na tomto poli stalo “premiantem” EU, a tohle byly důsledky). Naopak, jestli něco u nás při povodních omezilo hospodářské škody a ztráty na životech, byla to právě technická úprava našich vodních toků a nikoli “zpřírodňování” jejich koryt dle návodů bruselských bezmozků a záměrných škůdců. Kde to provedli, tak měli víc škod a víc mrtvých, jako v tom Španělsku. A za to vše si mohli tím, že volili ekology a podvolili se bruselským nesmyslům.

Parazité škodící jsou i LGBTQ+ (atd.) aktivisté. Lidé s odlišnou sexuální orientací, případně identitou, jsou, pochopitelně, zcela neškodní. Něco jiného jsou ovšem aktivisté, kteří se snaží ze sexuální orientace, případně sexuální identity jiné než biologické, udělat jakýsi standard životního stylu, který by měl být povinně následován a uctíván tak, jak byli ve středověku povinně uctíváni někteří “svatí”.

Aktivista, přesvědčující žáky a žákyně mladšího školního věku (případně děti ještě mladší) k tomu, aby si dali změnit pohlaví (s kastrací a dalšími nevratnými zásahy do organismu), jsou zrůdy, které by měly být tvrdě trestány. Sexuální orientace i identita se usazují až po dosažení plnoletosti (18 let) nebo dokonce ještě později (21 – 25 let), do té doby opravdu neexistuje žádná možnost úspěšně předpovědět, jak se budou u konkrétního jedince vyvíjet.

Nevratné zmrzačení dítěte nějakými trans-operacemi a podobnými zásahy má daleko horší dopad než dlouhodobé zneužívání pedofilem a tomu by měly odpovídat i tresty (podpořil bych i doživotí bez možnosti předčasného propuštění, případně obnovení trestu smrti – už proto, že u těchto zločinů nemohou být o vině nějaké zásadní pochybnosti).

Odporní jsou i aktivisté, kteří si různě mění “gender” (nesmysl, vymyšlený bezcennými výstupy z humanitních studií) a nutí své okolí, aby pod hrozbou drastických trestů (v odpadstátě Velká Británie i odnětí svobody) odhadovali, jaký “gender” momentálně mají a jaká znásilnění jazyka jsou pro jejich oslovování momentálně platná. Je mi velice líto slušných T osob, ale tyto aktivity mohou skončit i jejich plošným postavením (neslušných i slušných, bohužel) mimo zákon. Přinejmenším už teď přestávají někteří lidé rozlišovat mezi T-osobami, které se snaží znásilňovat své okolí a těmi T-osobami, které nic takového nedělají.

Pochopitelně, další škodící parazité jsou podporovači ilegální imigrace.

Aby bylo jasno: Ano, každý má nezadatelné lidské právo uniknout ze země, kde je ohrožován z těch či oněch důvodů na životě. Nicméně, jakmile se ocitne v první bezpečné zemi má nárok na to, aby byl živen a aby mu bylo asistováno při žádosti o vstup do nějakého dalšího bezpečného státu, v němž by se chtěl usadit. Má proto oficiálně podávat žádosti, na jejichž kladné vyřízení už však podle mezinárodních konvencí, žádný nárok není. Je na žadateli, aby přesvědčil potenciální destinační stát, že pro něj bude přínosem a nikoli přítěží či dokonce rizikem.

I naši emigranti po komunistickém puči v roce 1948 a po invazi sovětonacistů v roce 1968 zůstávali v Západním Německu a Rakousku, případně ve státech, kde je tyto události zastihly jako rekreanty či v zahraničí pracující osoby, a z těchto destinací potom rozesílali žádosti o případné přijetí do dalších států.

Tedy nikoli, že by se sebrali a čubičkou se snažili přeplavat třeba Atlantik do Kanady či USA. Pokud se do těchto nebo jiných států dostali, bylo to na základě naprosto legálního procesu.

Důležité také je, že naši emigranti, prchající z komunistického státu, se rozhodně nesnažili v cílových zemích zavést proti vůli místních občanů komunistické zřízení (vyjma pár agentů STB, což ovšem nebyli žádní emigranti) a nesnažili se svým novým spoluobčanům tuto ideologii vnutit, ani nevytvářeli komunistická gheta, v nichž by platily socialistické zákony, což silně kontrastuje zejména s uprchlíky z islámských zemí.

Co s tím?

Je jasné, že vůči škodícím parazitům by mělo být zaměřeno prvotní úsilí k jejich potlačení. Neměli bychom volit žádné z politiků, kteří je podporují, ať už věcně, nebo s nimi alespoň ideologicky souznějí. Pokud se chceme těchto lidí zbavit, musíme je odříznout od podpory z vyšších pater politiky.

Druhou věcí je, že řada těchto parazitických aktivit je podporována Evropskou unií. Faktem rovněž je, že tato organizace měla po posledních volbách do svého parlamentu asi poslední příležitost udělat obrat o sto osmdesát stupňů v řadě svých agend, požadovaný občany a voliči. Neučinila tak, a proto je prognóza její další existence více-méně infaustní. Může to trvat ještě léta, ale nakonec padne, jako padl socialismus, když invaze sovětofašistů v roce 1968 do Československa ukončila pokus o jeho zlidštění a přizpůsobení potřebám normálních lidí. Po 21. 8. 1968 byl pád socialismu naprosto neodvratný a jen to trvalo déle, než když po puštění kamene do studny uslyšíme šplouchnutí, protože politické procesy nemají rychlost odpovídající volnému pádu.

V této souvislosti je důležité si uvědomit, že zhroucení EU je stejně neodvratné jako zhroucení “tábora míru a socialismu”. Z tohoto důvodu se nemusíme nijak rozpakovat s aktivitami na jeho uspíšení, protože zachránit existenci EU pravděpodobně již nelze.

V naší společnosti tedy skutečně existují parazitické organizace i jednotlivci, kteří ji nejen vysávají a spotřebovávají její zdroje, ale dokonce jí aktivně škodí. Může být jistě zajímavé, že právě lidé z těchto kruhů mají plná ústa “parazitů” vůči těm, kteří je oprávněně kritizují (a navíc je v podstatě živili a živí).