PAVEL CIMBÁL
Zatímco ještě v pondělí 2. prosince potvrdil rumunský ústavní soud výsledky prvního kola prezidentských voleb, které překvapivě vyhrál kritik NATO Călin Georgescu, po nezvykle ostrém nátlaku z americké ambasády své předchozí rozhodnutí nakonec změnil a 6. prosince volby anuloval. Opakuje se tak situace známá již po několikáté z nedávné historie.
Píše se rok 2004 a na Ukrajině probíhají prezidentské volby. Jsou celkově čtvrté, bráno od rozpadu Sovětského svazu a zániku Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Hlavními rivaly jsou zde, shodou okolností, dva bývalí guvernéři, a oba Viktorové. První je příjmením Janukovyč, bývalý guvernér Doněcké oblasti a toho času úřadující premiér, druhý pak Juščenko, finančník a bývalý guvernér centrální Národní banky Ukrajiny. Jeden za někdejší Stranu regionů, kterou Zelenského režim 21. února 2023 definitivně zakázal, druhý pak za blok opozičních politických sil, známý jako Naše Ukrajina, který se krátce po volbách stává opět samostatnou politickou stranou.
První kolo voleb, konané 31. října 2004, vyhrál se 41 % Viktor Janukovyč, zatímco další z kandidátů, Viktor Juščenko, získal 40 %. Druhé kolo, konané 21. listopadu, pak dopadlo obdobně. Volební komise oznámila coby vítěze voleb Janukovyče s 49,42 % hlasů, zatímco Juščenko získal 46,69 %. Zde by za normálních okolností volby končily, ale nebylo tomu tak. Juščenko se svými podporovateli zahajuje masivní vlnu protestů, známých později jako Oranžová revoluce, vedoucí až k zpětnému zneplatnění výsledků voleb Ústavním soudem dne 3. prosince. Důvodem bylo přesvědčení části ukrajinské veřejnosti a západního světa, že volby, jejichž výsledky se tak výrazně liší od předvolebních odhadů v médiích, musí být zfalšované. Opravné druhé kolo, konané 26. prosince, už dopadne tak, jak má. S 53 % vyhrává Juščenko nad 45 % Janukovyče.
Správná karta
Důvod, proč získal tlak na zneplatnění voleb takovou mezinárodní podporu, ačkoliv se protestů účastnila jen necelá pětina občanů, je nasnadě. Zatímco Janukovyč, syn chudého strojvůdce a maminky zdravotní sestry, o kterou už coby dvouletý přišel, zastával názory spíše levicové a proruské, typické pro východ Ukrajiny, Juščenko byl jeho pravým protipólem. Šlo o bankéře z dobré, učitelské rodiny, který je hodnotově prozápadním městským liberálem. Zkrátka tou správnou kartou, slovy z článku Wall Street Journalu o Kaštanové revoluci z jara onoho roku. Ačkoli i do jeho ukrajinštiny občas nevhodně pronikala ruská slovíčka, o správných transatlantických vazbách nemuselo být vůbec pochyb. Jeho druhou ženou je Catherine Claire Chumachenko, pracující v Bílém domě v Úřadu pro styk s veřejností už za éry Ronalda Reagana a George Bushe staršího, aby poté zasedala v hospodářském výboru Kongresu a nadaci Ukraine USA Foundation. Ukrajinskou občankou Katerynou se stává až po Juščenkově zvolení, a žádoucímu prozápadnímu vývoji v zemi tak nepřekáží zjevně už nic.
Tedy, až na volby. Hned v těch příštích, konaných v roce 2010, Juščenko doslova pohořel. Není divu, uplynulých pět let Ukrajině žádnou stabilitu ani prosperitu nepřineslo. Parlament musel být rozpuštěn hned dvakrát, a hvězda Oranžové revoluce a následně premiérka Julia Tymošenková skončila s premiérováním už v září 2005. Později se sice, roku 2007, ještě vrátila, ale druhé premiérské období skončilo již otevřeným konfliktem s Juščenkem osobně, kterého obviňovala z ekonomických machinací a záměrné devalvace hřivny prostřednictví centrální banky Ukrajiny, aby omluvila ekonomické výsledky svého kabinetu, což Juščenko tvrdě odmítal. Volby 17. ledna 2010 tak vyhrál v prvním kole s 35,92 % Viktor Janukovyč, zatímco druhá skončila právě Tymošenková, s 25,47 %. Juščenko získal v prvním pouhých 5,55 %, čímž byl rovnou z klání vyřazen, ale nelenil, a v rámci svých končících prezidentských kompetencí alespoň 22. ledna oficiálně rehabilitoval Stepana Banderu, kterému zároveň udělil i titul Hrdina Ukrajiny, což v té době ještě vzbudilo poměrně slušné mezinárodní pohoršení.
Kdo je připraven, není překvapen
Nu, co s tím? Správně. Opakovat volby. Jakmile ve druhém kole, konaném 7. února 2010, oznámila ukrajinská centrální volební komise vítězství Janukovyče s 48,95 % oproti 45,47 % Tymošenkové, oznámila bývalá dvojnásobná premiérka, že odmítá uznat porážku, a její strana slíbila výsledek voleb napadnout. Dne 17. února pak správní soud Ukrajiny na základě odvolání Tymošenkové pozastavil platnost rozhodnutí Ústřední volební komise Ukrajiny ohledně výsledků voleb, a kdyby sama Tymošenková 20. února svoji žádost nestáhla, mohl být na Ukrajině Majdan již o čtyři roky dříve. Ale ještě nebyl ten správný čas, aplikace měkké síly je v politice založena především na rozpoznání vhodného momentu, kdy lze veřejností manipulovat tak, aby tyto akce mohly mít reálný politický dopad. Jak to nakonec dopadlo, nemá v tuto chvíli cenu popisovat, protože jde o fakta, která všichni znají, jenom se o nich už opět nesmí otevřeně hovořit.
V případě Rumunska i Gruzie jsme tak svědkem staré a otřepané frašky, kterou Západ rozehrává již po několikáté vůči zemím bývalého Východního bloku, patrně v domnění, že demokratické volby jsou jen ty, které dopadnou dle jeho mediálních a politických očekávání. Ale nejde jen o neomalenost nejmenovaných supervelmocí, chovajících se jak koloniální správa. Stejný problém existuje i ve Spojených státech samotných. Zcela legitimní prezidentské volby roku 2016, kdy porazil Donal Trump nečekaně jasnou mediální favoritku Hillary Clintonovou, neváhaly tajné služby a mainstream po celé čtyři roky zpochybňovat na základě údajného ruského vměšování, aby se pak celý tento narativ ukázal být zcela nepodloženou dezinformací. A naopak, volby, kde o jejich legitimitě, stejně jako o cílených zásazích Deep State vůči mediálním zprávám, poškozujícím mediální obraz Joe Bidena a jeho okolí, byly zcela oprávněné, zůstaly i se svou poněkud nespojitou křivkou Bidenovkou mementem progresivně liberální mediální slepoty digitálního věku.
Ale, proč to celé píšu a připomínám? Příští rok budou volby i v České republice, a neméně důležité. Snahy o otevření prostoru pro jejich snazší manipulaci jsou již zcela hmatatelné, zákon o korespondenční volbě z návrhu Víta Rakušana získal podpis prezidenta Petra Pavla již 8. srpna 2024, aniž by byly jakkoliv uspokojivě zodpovězeny otázky týkající se záruk osobní, svobodné i tajné volby zároveň, zrovna tak jako všeobecného charakteru volebního práva jako takového. Takže můžeme být připraveni na cokoliv, protože se podobnou zemí v ohnisku zájmů, jako byla zmíněná Ukrajina, současná Gruzie nebo aktuální Rumunsko, staneme z principu také.
A kdo je připraven, není překvapen…
DENÍK.TO
Buďte první kdo přidá komentář