RICHARD NÁDVORNÍK
Kdysi jsem slyšel takový bonmot, že Němci jsou velmi příjemní lidé a strašný národ a Francouzi naopak. Myslím, že to můžu potvrdit.
Žil jsem v Německu skoro čtyři roky. Byla to ovšem prehistorie, roky 2000 až 2004. Abyste si to, vy dva mladší, kteří to tu čtete, trochu dokázali představit, musel jsem vyřizovat a prodlužovat pracovní a pobytová víza, protože jsme nebyli v Unii. Pokud se vám zdá, že nebýt v Unii byla komplikace, tak z tohoto pohledu byla. Ta správná otázka je, jestli nestála za to.
Dostat se do Německa prostě nebylo snadné. Před velvyslanectvím ve Vlašské ulici se na víza stály fronty, a pak se člověk musel hlásit v místě pobytu, což byl v našem případě Marburg. Němci si domů někoho z nějaké zaostalé země jen tak nepustili.
Na Amtu v Marburgu mne a moje papíry prověřovala Frau Zimmermann. Do dneška tam pracuje! Neuměla slovo neněmecky a já zase neuměl slovo německy (kromě Hände hoch). Měla se mnou svatou trpělivost a pomohla mi se spoustou věcí, které byly mimo její kompetenci. Bez ní bych to nedal.
Mimo jiné jsem si musel vyměnit řidičák. Už nevím, jak jsem se domluvil, vím zase jen, že neuměli neněmecky. Český uznali, autoškolu jsem znovu dělat nemusel, ale vyměnili mi doklad. Tehdy jsem zjistil skvělou věc – německý řidičský průkaz neměl datum expirace. Proč také, že, je to jak datum expirace maturitního vysvědčení. Takže mám německý řidičák dodneška, ušetřil jsem si kdovíkolik koleček výměn. Českému policajtovi německá kartička stačí už celých pětadvacet let, což o něčem svědčí, a na českého úředníka kašlu. A moje česká kartička leží v archivu v Marburgu. Čeká, až si pro ni přijdu, vůbec o tom nepochybuji.
Potřebovali jsme tehdy doktora pro novorozence. Anglicky mluvícího, už s tím otravuju. Kolega v práci mi doporučil dětského lékaře dr. Stephana Heinricha Nolteho. Jeho ordinace dodneška existuje. Střední personál neuměl slovo neněmecky, takže když jsme panu doktorovi vysvětlili situaci, dostali jsme nadstandardní péči. Staral se o nás výhradně on a jeho kolegyně lékařka, jejíž jméno si ke své ostudě nepamatuji. Asi si dovedete představit, jak významná to byla pomoc. Nolte byl už tehdy entuziasta, jezdil léčit do Afriky na nějaké humanitární mise. Bez něj bychom to nedali.
Nevím, jestli znáte, ale Marburg je klasické univerzitní město. Jako Tübingen nebo třeba Heidelberg. Nebo tedy bylo. Schválně jsem se na to díval, dnes je tam asi 24 tisíc studentů a město má asi 75 tisíc obyvatel. Takže třetina, tak si to zhruba vybavuji.
Sehnat pronájem ve městě bylo v zásadě nemožné, určitě ne za rozumnou cenu v markách. Naštěstí tamní univerzita měla výzkumný areál dost daleko za městem, tomu kopci se říká Lahnberg. Bydleli jsme v malé vesnici pod kopcem, ve větším rodinném domě a do centra zajížděli sporadicky.
Dům měl tři partaje. V jednom bytě bydlela rodina Schade. Vlastnili vozidlo Škoda (to se nabízí) a paní neřídila. Řídil on a každý víkend auto pucoval jak umanutý, hlavně zvenčí. Fascinovalo mne, kolik tím trávil času, bylo to nejčistší auto široko daleko, i když nafťák.
V druhém bytě bydlela Frau Meier s dětmi. Ta auto nečistila nikdy, neměla na to čas, Herr Meiera jsme v životě neviděli.
Vesnice vypadala přesně tak, jak byste si ji představovali. I stébla trávy vykazovala pokročilý stupeň organizace.
Prvního půl roku jsem pendloval autobusem několikrát měsíčně z hlavního nádraží ve Frankfurtu. Znamenalo to přijet vlakem z Marburgu asi v deset večer, projít pár ulic okolo nádraží a nasednout na noční bus na Florenc. Zpátky zhruba stejně, s příjezdem do Frankfurtu okolo páté ranní. Jediná německá věta, kterou jsem disponoval, nebyla ani zde potřeba.
S místními ve vesnici jsme se stýkali spíše sporadicky. Byli to hlavně zemědělci a jazyková bariéra fungovala. Ale 11. listopadu se každoročně konal Laternelaufen. V protestantských oblastech je Laternelaufen i oslavou narození Martina Luthera. Je to v podstatě lampionový průvod. Rodiče a děti se za tmy sejdou na smluveném místě, v našem případě před kostelem, který býval vždy otevřen. Možná je i dneska, Ich weiß nicht. Pak jdou procesím ulicí, svítí lucerničkami a zpívají. Jednu písničku si dobře pamatuji:
Roku 1542 tiskař Johannes Oporinus z Basileje pojal myšlenku vytisknout latinský překlad Koránu. Městská rada Basileje se o tomto projektu dozvěděla, tisk zastavila a krátce Oporina uvěznila. Rovněž zabavila všechny tištěné knihy na základě obvinění, že Korán je zlé a nebezpečné dílo, které nemá v křesťanské komunitě místo.
Luther se o sporu doslechl a napsal dopis městské radě, ve kterém trval na tom, aby byla kniha vytištěna. Městská rada tisk umožnila, ale pouze pokud nebude Basilej uvedena jako místo vydání.
Luther ke knize přispěl předmluvou. Jak jeho dopis basilejské městské radě tak i jeho předmluva k samotnému překladu jasně ukázaly, že Luther si přál, aby byl Korán zveřejněn. Aby jej odhalil jako dílo plné lží, bájí a ohavností.
Německo od Lutherovy doby a evidentně i od doby, kdy jsem tam žil, urazilo dlouhou cestu.
Před vánoci jsme se se známými potkali na marburgském Marktu. Němci se nalívali Glühweinem, který mi nikdy nechutnal, a cpali klobásami, po kterých se můžu utlouct i dneska. Pak se šlo do hospody na pivo a pak se zase klábosilo na náměstí, které se v klidu vyprazdňovalo. Bylo potřeba nějak se dostat domů, aby člověk mohl ráno do práce.
V laboratoři jsme byli čtyři cizinci. Dvě Italky, jeden Rus, který se jmenoval Arsen, ale nikoho neotravoval, a moje maličkost. K tomu asi třicet německých studentů a postdoků, skoro všichni fajn. Jenom jedna kolegyně mi lezla na nervy, protože když se jednou ročně konal tzv. Putztag, dávala mi okatě najevo, že nedosahuji požadovaných standardů. Kdo mne zná, ví, že je to blbost, dokonce i na německé poměry. Prostě jsem se jen nepotkával s tím kolektivním nadšením zlepšit jednorázově Umwelt. Italky samozřejmě nechápaly vůbec.
Oddělení šéfoval naturalizovaný Egypťan prof. Mohammed A. Marahiel a byl to v celém baráku jediný opravdu velký šmejd. Možná to byla náhoda. Už je v důchodu.
Trochu se bojím se tam zajet podívat. Jsem starej rasista nebo něco takového.
Já být tam a ty se nebát, Frau Meier držet, mít taky ráda klobás.