Nový kabát staré nenávisti |

Sdílet článek:

ALEXANDER TOMSKÝ

Zášť vůči Izraeli zachvátila většinu mezinárodních organizací jako UNESCO, ICC (Mezinárodní trestní tribunál), lidskoprávní i nadnárodní charity a zejména OSN s jejími sedmi úřady na podporu Palestinců.

IZRAELOFOBIE, tak se jmenuje český překlad stejnojmenné knihy šéfredaktora britského týdeníku The Jewish Chronicle Jakea Wallise Simonse, jenž v hutném textu na dvou stech stránkách předkládá důkladný výčet nehorázných lží, pomluv a hanobení židovského státu. Zášť vůči Izraeli totiž zachvátila většinu mezinárodních organizací jako UNESCO, ICC (Mezinárodní trestní tribunál), lidskoprávní i nadnárodní charity a zejména OSN s jejími sedmi úřady na podporu Palestinců. Polovina všech prohlášení spojených národů, kde se lidskými právy zabývají také delegáti zločinných režimů, se zaměřuje na kritiku Izraele.

Autor podrobně analyzuje institucionální nenávist vůči Izraeli, falzifikaci dějin, démonizaci Židů, konspirační teorie a staré předsudky v novém hávu. Přestože knížka vyšla v Británii těsně před loňským pogromem v Izraeli, je nadčasová, vždyť pomluvy na podporu genocidních palestinských teroristů nejsou nic nového. Snad jen že se dnes nepřátelé už neostýchají upírat Židům právo na národní stát a přestali rozlišovat mezi Židy a Izraelci. Pouličních demonstrací v západních městech se vedle muslimů v čím dál větším počtu účastní příslušníci levice, zejména studenti, kteří od 90. let, po pádu jihoafrického apartheidu, obrátili svůj zápas proti rasismu a kolonialismu vůči Izraeli a vraždy civilistů považují za legitimní zbraň odporu. Svůj antisionismus obracejí i vůči svým židovským kolegům. Izrael se totiž od svého vzniku postupně stal pro Židy definiční, Izraelité tvoří polovinu židovského národa.

Obětí nenávisti (vlastní) jsou především sami Palestinci, jak nedávno připomněl bývalý americký prezident Bill Clinton. To oni před 25 lety odmítli jeho z Izraelců těžce vynucený kompromis na vlastní palestinský stát a nespokojili se ani s 96 procenty požadovaných ústupků. Od roku 1947, kdy měla OSN ještě západní většinu a odhlasovala plán na dva státy, všechny pokusy o východisko z konfliktu ztroskotaly. Arabská liga výměnu Gazy a Západního břehu za uznání Izraele po válce (1967) opět odmítla. Palestinci odvrhli všechny další návrhy – madridské konference (1991), dohody z Osla (1995), jednání v Camp Davidu (2000), „Cestovní mapu míru“ (2003), návrhy konference v Annapolis (2007), mírovou diplomacii Johna Kerryho (2013–2014) i plán prezidenta Donalda Trumpa (2020). Neschopnost kompromisu je arabský kulturní problém, ale palestinský nacionalismus vypěstovaný nenávistí v uprchlických táborech je neslučitelný s existencí Izraele. Možná že arabské státy, které se smířily s existencí židovského státu, řeknou Palestincům: Tak dost!

Jak se Západ, jenž si vytkl za cíl „už nikdy“ a zahnal pohrobky nacistů do podzemí, mohl nakazit novou mutací prastaré náboženské a rasistické nenávisti a upírat jedinému židovskému státu na světě legitimní existenci? Nehledě na to, že je Izrael na rozdíl od většiny zemí, demokratický právní stát. Jak se politická levice mohla – tak jako Palestinci – postavit za fanatický islamistický stát v Gaze?

Simons sice uznává legitimní kritiku Izraele, ale svou knihou dokazuje, že de facto možná není. Jestliže se dnes běžně mluví o 76 letech apartheidu a „osadnického, koloniálního projektu v Palestině, založeného sionistickými teroristy k podřízení nežidovských obyvatel“, k čemu pak slouží debaty o porušování lidských práv?! Natož o válečných zločinech jediné armády na světě, která má povinnost minimalizovat paralelní oběti civilistů? Diskutovat se lží a pomluvami nelze. Dnes už i legitimní kritika Izraele pouze přilévá olej do ohně globální nenávisti.

Starověká řecko-římská nenávist vůči judaismu zlikvidovala Judeu a nazvala ji Palestinou, aby se na Židy navždy zapomnělo. Nepatrný národ díky své víře přežil. Doufám, že přežije i dnes.