Močálem černým kolem bílých skal |

Sdílet článek:

IVO STREJČEK

Inaugurační řeč Donalda Trumpa byla velkolepá. Odečteme-li z ní obvyklá Trumpova bombastická vyjádření, základním motivem skutečně byla „revoluce zdravého rozumu“. Tedy přesně to, co Trump v předvolebním souboji s Bidenem a posléze Harrisovou sliboval: okamžité a rázné zakročení proti nelegální migraci, zásah proti gangům a drogovým kartelům, skoncování se zeleným blouzněním, návrat k normálnosti, ve které existují pouze dvě pohlaví: muž a žena, Amerika se vrátí ke svým rezervoárům fosilních zdrojů energie, školy přestanou vyučovat žáky nenávisti ke své zemi či progresivistické bláboly a také, velmi podstatné, potvrzení, že americký prezident chce být napříště mírotvorcem. Optimistické.

Bidenovi, Harrisové a některým přítomným Demokratům se Trumpova slova neposlouchala dobře. Dobře se ovšem poslouchala té většině amerických voličů, kteří si Trumpa (po bidenovském chaosu) přáli mít v čele své země. Nakolik se mu podaří své sliby uvést v realitu, to teprve uvidíme. Co už ale cítíme, je nervozita, strach a děs v očích představitelů Evropské unie. Ostatně jeden z vedoucích úředníků Evropské komise to s hrůzou v hlase řekl za všechny: „Bojíme se, že Trumpovo prezidentství bude mnohem horší než to první“. Kéž by pro evropské instituce bylo, chce se mi dodat.

Proč se tedy Evropská unie Trumpa tak bojí?

EU svými regulacemi a dotacemi, svou hospodářskou politikou, svým soustavným útokem na trh natolik zničila evropský průmysl a zemědělství, že se z velké části našeho kontinentu stal v porovnání s rostoucími světovými centry ekonomický trpaslík. Kdyby byla Evropa hospodářsky silná a zbytku světa určovala rytmus hospodářského života, žádné americké ekonomické politiky by se bát nemusela;

Dokonce i Christine Lagardeová, prezidentka Evropské centrální banky, na konci roku 2024 prohlásila: „Evropská unie se prudce propadá v nových technologiích, které ženou hospodářský růst v jiných částech světa vpřed … Pouze čtyři špičkové technologické firmy se sídly v Evropě patří mezi padesát nejvyspělejších firem světa.“ Přeloženo do normálního jazyka: EU je prostě v tak katastrofálním stavu, že tuší, že Trumpovu heslu „Amerika znovu největší“ nemůže v konkurenci odolat;

EU se bojí Trumpovy politiky, protože neví, co se z ní „přelije“ do Evropy. Nepřivítají nadšeně zdejší voliči Trumpovu antiimigrační politiku? Vždyť řada členských států EU má s migrací ohromné, leckde už neřešitelné, problémy;

Trump definitivně opouští politiku zeleného bláznění, spalovací motory v USA čeká další budoucnost. EU v celém tom svém Green Dealu zůstává sama jako onen pověstný „kůl v plotě“. Co na to řeknou skomírající evropský průmysl a voliči?

A co s progresivismem, co s povinným feminismem a genderismem, které již americké firmy jedna za druhou veřejně opouštějí? Co si progresivisté v EU počnou s Trumpovou jednoznačnou tezí „zdravého rozumu“, že existují jenom dvě pohlaví – muž a žena?

Evropské instituce si už v éře „Trump“ příliš dlouho ani nevystačí s osočováním „krajní pravicí“ těch evropských politických stran, které vidí v Trumpovi ideologického spojence. Maďarsko, Rakousko, Itálie, Německo či budoucí Francie jsou toho příkladem. Voličům už zjevně takové „eurokádrování“ nevadí a jsou rozhodnuti volit podle svých skutečných priorit ty, kteří nabízejí řešení jejich složitých problémů;

Z Trumpovy „postinaugurační“ Ameriky přicházejí pro EU další děsivé zprávy: nejen Muskova síť X, ale Zuckerberg na sociálních sítích Mety a dokonce donedávna „cenzurní příklad“ Google prohlašují, že s rozdělováním na „informace a dezinformace“ končí. Co na to Jourová?

Jak to bude s rusko-ukrajinským konfliktem? Nedomluví se nakonec Trump s Rusy tak, že názory evropských špiček, které po léta spor na východě Ukrajiny namísto zklidnění vyhrocují, už nebudou nikoho zajímat? Co bude EU dělat, až v tom zůstane sama?

Ovšem ta největší hrozba, která s Trumpem přichází, je hrozba debyrokratizace, hrozba ztráty teplé úřednické židle a neschopnost úředníků přijmout „trumpovskou“ realitu, že by mohli přijít o svůj „politický vliv“. To je pro evropskou (ale i národní) byrokracii představa nepředstavitelná.

I kdyby se Donaldu Trumpovi nepovedlo všechno, co si předsevzal (a svá očekávání nepřehánějme), hrůza z jeho inauguračního projevu musela Brusel zaplavit. Ovšem jen dočasně, jak nás zkušenost s evropskými institucemi již naučila. Ačkoliv je Donald Trump nadějí na politiku pro normální lidi s normálními problémy, instituce EU – až se „oklepou“ – se budou svých katastrofálních politik držet zuby nehty a – přitvrdí.

Je téměř jisté, že Brusel i nadále pojede beze změny a zarputile svým „močálem černým kolem bílých skal“. Změna totiž nepřijde z Bruselu, ta přijde pouze skrze nespokojené a rozzlobené voliče v jednotlivých členských státech. Podobně jako v USA.