Esej z roku 1919 o kvalitě informací v době válečného konfliktu

Walter Lippmann byl známý americký novinář. Narodil se na konci 19. století, dvakrát dostal Pulitzerovu cenu a napsal řadu textů, které se zabývají svobodou slova. Reagoval v nich na válečnou propagandu, kterou rozjel americký prezident Woodrow Wilson v době první světové války a jejímž cílem bylo přesvědčit americkou veřejnost k účasti ve válce na evropském kontinentě.

V roce 1919 publikoval v časopise Atlantic článek, ve kterém popisoval kvalitu válečného zpravodajství a zkušenosti reportérů, kteří informovali veřejnost o pařížské mírové konferenci, na jejímž konci byla ve Versailles podepsána dohoda ukončující hrůzy první světové války.

Výběr, překlad, zkrácení, mezititulky autor.

Odpovědnost za pravdu

V mechanismu dodávání zpráv neexistuje žádný bod, u kterého by bylo možné stanovit odpovědnost za pravdu. Na jednom konci je očitý svědek, na druhém čtenář. Mezi nimi je rozsáhlý vysílací a redakční aparát.

Tento stroj někdy funguje obdivuhodně dobře, zejména pokud jde o rychlost, s jakou dokáže informovat o výsledku zápasu nebo o smrti panovníka. Ale tam, kde jde o složitý problém, kde skutečná odpověď není ani ano, ani ne, ale je výsledkem předložení vyvážených důkazů, tam způsobuje dlouhý redakční aparát nekonečné zmatky, nedorozumění a dokonce i zkreslení.

Na mírové konferenci byly informace rozdávány pomocníky účastníků konference a další zprávy se dostaly ven přes ty, kteří se tlačili u dveří jednací místnosti. Novinář, pokud se chce uživit, musí udržovat osobní kontakty s očitými svědky a privilegovanými informátory. Pokud je otevřeně nepřátelský vůči těm, kdo jsou u moci, přestane být reportérem.

Zdání reality

Zdá se, že většina lidí věří, že když potkají válečného zpravodaje, vidí člověka, který zažil věci, o nichž psal. Zdaleka tomu tak není. Nikdo například neviděl tuto válku. Ani muži v zákopech, ani velící generál. Muži viděli své zákopy, své polomy, někdy viděli nepřátelský zákop, ale nikdo, pokud to nebyli letci, neviděl bitvu. To, co občas viděli zpravodajové, byl terén, nad nímž se odehrála bitva, ale to, co den co den hlásili, bylo to, co jim řekli na tiskovém velitelství, a z toho jen to, co jim bylo dovoleno sdělit.

Na mírové konferenci se novináři mohli pravidelně setkávat se čtyřmi nejméně důležitými členy komise, kteří měli sami značné potíže se sledováním dění, jak potvrdí každý novinář, který byl přítomen. Tyto informace a francouzský tisk, ten nejvíce cenzurovaný, tvořily zdroj zpráv, na jejichž základě museli američtí novináři a Američané postavit jeden z nejtěžších úsudků své historie.

Manipulace výběrem

Ze zpráv, které reportér nashromáždil od svých svědků, je třeba vybírat.Před odesláním zpráv nastupuje cenzura. Zákonná cenzura v Evropě je politická i vojenská a obě slova jsou pružná. Uplatňuje se nejen na obsah zpráv, ale i na způsob jejich prezentace.

Když se zpráva dostane do redakce, následuje další řada zásahů. Redaktor je člověk, který sice o něčem ví všechno, ale těžko lze očekávat, že bude vědět všechno o všem. Přesto musí rozhodnout o otázce, která je pro utváření názorů důležitější než kterákoli jiná, o otázce, co je hodno pozornosti.

Manipulace titulky

V novinách jsou v ohnisku pozornosti titulky a to, zda se ten či onen aspekt zprávy objeví uprostřed nebo na okraji, má velký význam. Zprávy dne, které přicházejí do redakce, jsou neuvěřitelnou směsicí faktů, propagandy, fám a úkol vybrat a uspořádat tyto zprávy je v demokracii jedním ze skutečně posvátných obřadů.

Pořadí zpráv neurčuje jeden člověk, ale celá řada lidí, kteří jsou vcelku podivně jednotní ve výběru. Jakmile znáte stranickou a společenskou příslušnost novin, můžete se značnou jistotou předvídat, z jakého úhlu pohledu budou zprávy zobrazovány. Tato perspektiva není v žádném případě zcela záměrná. Redaktor totiž dojde velmi brzy k přesvědčení, že jeho způsob řazení zpráv je jediný možný.

Propaganda

Do tohoto nesmírně křehkého a myslím, že stále více nefunkčního mechanismu byla vhozena, zejména od vypuknutí války, další zarážka: propaganda.

Je zřejmé, že z problémových oblastí světa se k veřejnosti nedostává prakticky nic, co by nebylo propagandou. Píši mnoho měsíců po příměří a správné posouzení složitých evropských otázek je pro průměrného Američana prostě vyloučené. Čím je si jistější, tím jistěji se stává obětí nějaké propagandy.

Napsal americký novinář a nositel Pulitzerovy ceny Walter Lippmann v roce 1919 o svých zkušenostech z první světové války.

Post scriptum

Pozn. autora:

O více než sto let později jsou lidé nuceni věřit válečnému zpravodajství, jehož kvalita je srovnatelná s tou, o níž píše Walter Lippmann, možná ještě horší. Tsunami „informací” jsou s vážnou tváří a se skrytou pohrůžkou předkládány lidem jako jediný reálný popis situace, přestože nemalá část z nich je na první pohled podobná historkám barona Prášila.

Veřejné mínění je stejně jako v minulosti utvářeno za pomoci „neuvěřitelné směsice faktů, propagandy a fám” a pokud někdo namítá, že zdrženlivost při utváření názorů by byla na místě, je v lepším případě pouze vytlačován na okraj společnosti.

Výsledkem je Evropa v ekonomickém úpadku, rozsáhlé geopolitické změny a evropská zahraniční politika, kterou málokdo ze světových hráčů bere vážně (mírná nadsázka).

Otázka, zda by rozhodnutí s dalekosáhlými dopady nemělo být dopředu o něco lépe promyšleno, zůstává nejen nezodpovězena, ale ještě se ji nikdo neodvážil na nejvyšší úrovni ani položit.

Svobodná výměna názorů je totiž nejúčinnějším nástrojem na vyhnutí se chybným rozhodnutím nebo jejich rychlou korekci.