Naše země a průmysl nám nepatří, ale své myšlení si můžeme udržet

SU/FRANTIŠEK KOUKOLÍK

Martina: Pane doktore, jakou otázku by si měl člověk pokládat každý den?

František Koukolík: Jak přežít.

Martina: S vámi se tady filozofuje.

František Koukolík: Kazím vám to.

Martina: Ne, mně se to líbí. My pravděpodobně nevymyslíme řešení, ale to, že si o těchto věcech povídáme, možná samo o sobě smysl má.

František Koukolík: Ulevíme si.

Martina: Přitížíme posluchačům.

František Koukolík: Ulevíme si. Vzájemně oceníme svou nebetyčnou inteligenci, a tak.

Martina: Já vaši oceňuji. Ale řekněte mi: Má smysl ptát se po smyslu svého života?

František Koukolík: Nic jiného smysl nemá. Záleží na tom, jak smysl života račte definovat. Co je pro vás smysl života?

Martina: To já pořád hledám. Tuto otázku si pokládám.

František Koukolík: Vždyť máte kolem sebe spoustu odpovědí. A všechny.

Martina: Ale důležitější jsou ty otázky než odpovědi.

František Koukolík: A znáte odpovědi?

Martina: Některé.

František Koukolík: Tak povídejte.

Martina: Smysl života je přivést na svět děti, vychovat je, postarat se o rodinu. Smysl života je nezatěžovat planetu. Smysl života je být lepší, duchovně se posunout. Smysl života je napravit své hříchy, a být pořád lepší. Je to spousta takovýchto věcí.

František Koukolík: Báječné. Vyjmenovala jste strašnou spoustu humanistických smyslů života. Na každý se dají najít námitky – na každý. A jsou to oprávněné námitky, a já se s nimi setkávám u lidí, který hodně stonají, nebo jsou na smrt. Protože přesně na tyto věci říkají: „No jo, ale ono to vlastně žádný smysl nemělo.“ Smysl života, řekla jste, je mít děti. Ale co když se děti nepovedou? Smysl života má být milovat. Když máte kliku, nenarazíte na psychopata, nebo psychopatku. Smysl života má být kooperovat. To, co lidi neví, je, že kooperují jenom dvě třetiny lidí, a jedna třetina lidí vůbec nekooperuje. A ty dvě třetiny lidí kooperují jen tehdy, když kooperuje ten druhý. Čili ten svět je po této stránce daleko truchlivější.

Martina: Ale pak je tady ještě jedna odpověď: Hledejte pravdu, nic než pravdu, a ostatní vám bude přidáno.

František Koukolík: To praví Písmo, a není to pravda.

Martina: Není pravda, že to praví Písmo? Nebo není pravda, že hledejte pravdu, a ostatní vám bude přidáno?

František Koukolík: Je pravda, že to praví Písmo, otázka je, co je pravda?

Martina: Tu člověk musí hledat.

František Koukolík: A jak víte, že jste našla pravdu?

Nejde najít pravdu. Veškerá pravda je nejnižší stupeň dosažené nepravdy.

Martina: Myslím, že to je celoživotní proces. A pak by se nám tady vynořil Antony de Mello s příběhem, jak vidí ďábel a Bůh v dálce pocestného, který se sehne, něco vezme ze země, a nadšeně si to strčí do kapsy. A vševědoucí Bůh se ptá vševědoucího ďábla: „Ty mu to necháš?“ A on říká: „Moc rád. On našel malinkatý kousek pravdy, ale myslí si, že našel celou.“

František Koukolík: To je velmi vtipný, velmi vtipný a nepřesný. Stejně, jak je to vtipný, tak je to nepřesný.

Martina: Tak upřesňujte, kverulante.

František Koukolík: Jak jsme si říkali, nejde najít pravdu. Podle mého bytostného přesvědčení je veškerá pravda nejnižší stupeň dosažené nepravdy.

Martina: Ale něco jiného je pravdu najít, a něco jiného je pravdu hledat.

František Koukolík: A na každém kroku, když hledáte, a je to dobrý, najdete nejnižší stupeň dosažené nepravdy, ale myslíte si, že to je pravda. Nějakou dobu to trvá. Pak ne.

Martina: Dobře, odložíme na chvíli Písmo, odložíme i ostatní humanistické názory na smysl života: Jak jste si na tu otázku po smyslu života odpověděl zatím vy?

František Koukolík: Smutným přírodovědeckým modelem. Věcným. Je chladný. Neuklidňuje vás. Vůbec ne. A je schovaný. Přírodovědecký smysl života říká, věci jsou, z nějakých důvodů, chováme se adaptivně, nebo maladaptivně – maladaptivně se chováme, takže to moc nevadí, takže si blbneme jen tak čistě po svém, ale může to být maligní maladaptace, kdy nás to zlikviduje osobně, nebo jako skupinu, nebo jako druh. Smysl života je schovaný v pěti Wheelerových otázkách. John Wheeler byl geniální fyzik, geniální, a tyto otázky nejsou odpovězeny, ale jsou fascinující. První otázka zní: Why existence? Proč něco existuje? To je v podstatě Leibnitzova otázka, proč není nic? Proč je něco? Druhá otázka je: Proč to má kvantovou povahu? To nikdo neví. To, co existuje, má kvantovou povahu. Třetí je otázka participativního vesmíru, to znamená, jestli vesmír spolutvoříme tím, že ho pozorujeme. Což je fantastická otázka. A další je: It from bit, to znamená, jestli existence je z informace? Takže někde v těchhle otázkách je zaklet fyzikální, biologický a u nadanějších filozofů i filozofický smysl života.

Martina: Zejména, když ke čtyřem Wheelerovým otázkám, které jste doposud jmenoval, přidáme i tu pátou: What makes sense? – tedy: Co dává jevům smysl?

František Koukolík: Ale na to by nadanější filozofové museli umět matiku, kterou já neumím.

Martina: Matematika, to je věc sama pro sebe, a také to, jakým způsobem se u nás vyučuje. Já bych se tady pozdržela u smyslu života. Myslíte si, že bychom někde, v některé učebnici – kdybychom vzali minulé století, 1914, 21, – našli důležité otázky pro děti třeba po smyslu života?

František Koukolík: Všechny tam najdete.

Martina: Ve školních učebnicích?

František Koukolík: Ano, pokud existovaly. Najdete-li slabikáře, nebo učebnice z vrcholného středověku, tak tam máte smysl života formulovaný naprosto jasně. Naprosto jasně. Máte pyramidu, nahoře sedí Pánbůh, pod ním jsou kůry andělské, pak jsou kůry podandělské, pak je sféra zemská, a pak je něco dole – tam bydlí čerti. Smysl vašeho života je duchovně stoupat. A když to zabere, tak přestoupit do vyšších sfér.

Martina: Jedna z otázek byla o kooperaci, Vy jste říkal, že kooperují dvě třetiny lidí.

František Koukolík: Ale jen tehdy, když kooperuje někdo kolem nich.

Martina: Já jsem tady měla před nedávnem šéfa hvězdárny v Brně, pana Jiřího Duška, a ten říkal, že v našem těle kooperuje asi tak 10 na 27 atomů. A to mi přijde jako hezký způsob spolupráce. On také tvrdí, že pro něho je vůbec největší otázka, největší tajemství života, vesmíru, jak je možné, že se hvězdný prach jednoho dne takhle dohodl, že vytvořil bytost, ve které funguje všechno tak dokonale, že to třeba vydrží devadesát let.

František Koukolík: Při vší úctě, pan ředitel hvězdárny to vzal poněkud hopem, a ten hop je v posledních asi 3,8 miliardách let, kdy se nejdřív formovala sluneční soustava, v ní řada planet, jedna vhodná planeta, která má vodu, a tam se prostě nějakým způsobem – to se pořádně neví jak – udělaly první replikátory, které měly vlastnosti života. V ten moment – ale asi i dřív, před tím – zapracuje, prosím, evoluce. Máte replikátor, to znamená něco, co dědí své vlastnosti, replikuje se to. Ale je to variabilní. To znamená, máte replikátor A, a ono to neudělá dítě A, ale A1, A2, A3, A4, a ty mají trošičku jiné vlastnosti, tito potomci – a na ně zatlačí zevní prostředí.

Když koukáte do zázraku mozku, tak si říkáte: Takhle maličký jsi.

Martina: Vy asi nebudete věřit v Boha.

František Koukolík: Ne. Bůh naprosto jistě existuje. Naprosto jistě. To je přeci úžasné. To je asi tak 200 000 let starý mem – komplexní, nádherný, nesmírně zajímavý. Já jsem odhadl, že existuje asi 100 000 bohů. Vážně. Když vezmete pantheony všech náboženství, tak dojdete asi tak ke 3–4 000 náboženství…

Martina: Nezáleží na jméně…

František Koukolík: Jak to víte?

Martina: Jak to víte, že ne?

František Koukolík: Já jsem si jednou povídal s jednou velmi hezkou mladou věřící, která mi chtěla prodat nějaký náboženský předmět. A já jsem se na ní díval a říkal, a vzdoroval jsem, samozřejmě, že nevím, proč si mám koupit svatého hada. A ona něco říkala o pánu Bohu, a já jsem říkal: „No jo, pán Bůh. Který to je?“ A ona říká: „Ten pravý.“

Martina: Vás bych někdy chtěla evangelizovat. Tady k tomu mám, myslím, hezkou trilogii, Vlastimil Vondruška – Prodavači ostatků.

František Koukolík: Nevím, to neznám. Ale když jsem si povídal s věřícím muslimem, to je totéž, to samé. A když jsem si povídal s hinduisty, to samé. To je jedno, jestli tam máte Brahmu, Ganéšu, nebo něco takového. A oni – protože většina lidí potřebuje obraz, a na něco si sáhnout – tak mají prostě model. My máme to Boží oko, který na vás kouká ve svým kostele, a většina lidí neví, že to je prostě Horovo oko ze starého Egypta.

Martina: Pane doktore, je zvláštní, kam nás povídání s neuropatologem až zahnalo. A mě by zajímalo, jestli, když máte před sebou, řekněme, lidský mozek, jestli je to pro vás stále obrovské tajemství?

František Koukolík: Naprosto.

Martina: Tedy mystérium?

František Koukolík: Je. To je velmi složitý. A když do toho koukám, tak jenom zírám. Pokaždý zírám – zírám.

Martina: Tak 3,8 miliónů let, to se muselo projevit. Teď jsem jedovatá. Pardon – 3,8 miliard let.

František Koukolík: To se vyvíjelo, a teď tady máte útvar, který váží, dejme tomu, při dobré náladě 1 300 gramů, je to teplé 37 stupňů, žije si to v kostěné schránce, a do značné míry si to dělá, co chce, produkuje to to, co si myslíte, že jste vy, čili pocit jáství, a může to s tím dokonale zamíchat. Když se do toho koukáte mikroskopem – do malinkého kousku – tak vidíte, jak jsou vaše schopnosti, dovednosti a znalosti krátké. Já jsem se snažil asi tři roky spočítat jeden sloupec buněk, kolik tam je ve sloupci buněk. To se nabarví namodro, máte s tím strašný technický obtíže, aby ty řezy byly stejně tlustý a vedle sebe, tři roky jsem vždycky večer viděl modře a mrkal, a nedošel jsem k ničemu – pokaždý mi to vyšlo jinak. Říkal jsem si: „To asi počítáš blbě.“ Taky jsem blbě počítal, až na to přišla jedna Brazilka, jak se to má správně počítat – úplně jiným způsobem. A teď si představte, že máte 86 miliard buněk, těchto buněk je řada, tisíc typů, každá je jiná, a užívá to 60 přenašečů a modulátorů. Na jedné buňce jednoho typu máte 3 000 synapsí. A teď, když si povídáme, tak váš mozek staví x miliónů, možná stovek miliónů nových synapsí – řečových a dalších, a můj mozek taky. Tím pádem si vás vybavím, kde vám koukal mikrofon. Tak když do tohohle zázraku koukáte, tak si říkáte: „Takhle maličký seš.“

Martina: Setkal jste se někdy se zázrakem? Kromě toho, který jste teď…

František Koukolík: Jo, setkal. Obden. Stačí, jak se podíváte, jak roste list na rostlině, nebo kus trávy, na psa, nebo na kočku. Nebo na zlou sousedku z přízemí.

Martina: Je to vzkaz?

František Koukolík: To je. U nás není zlá sousedka, to byla metafora. Pardon, paní sousedko. Koukáte se na prach, nebo na vločky. Dejte dítěti do ruku lupu, a ukažte mu, jak je každá sněhová vločka jiná – každá jiná – a spadne vám jich, já nevím kolik.

Martina: Ještě jsou tady pokusy Emota s tím, jak vodě hrál hezkou hudbu, nebo naopak nadával, pouštěl kakofonickou hudbu, a jak pak jinak vločky krystalizovaly – většina byla poškozená.

František Koukolík: Jak s tím klepe pomocí hudby.

Martina: Vy máte na všechno odpověď. Je něco, na co nemáte?

František Koukolík: Určitě ano, řekl bych 99 procent toho, co bych se optal. Hlavně na těch pět Wheelorových otázek.

Dějiny jsou dohoda

Martina: Když se pokusíte mít odpověď, i tu úplně zásadní – já vím, že nejste věštec, ale jste znalec lidské povahy, myšlení, vědění – řekněte mi, jaký vy osobně předpokládáte vývoj? Myslíte si, že máme pořád šanci?

František Koukolík: Já bych to odhadoval padesát na padesát – v současný době. Stačí, když někomu, kdo má přístup k odpálení jaderný rakety, křápne v bedně, a rozběhne se to. Čili, tato možnost existuje. A z minulosti víme, kolikrát – od vynálezu jaderné zbraně – jsme unikli apokalypse. Jednou na základě subjektivního rozhodnutí velitele sovětský ponorky, která byla odříznutá od světa.

Martina: Byl o tom natočen film.

František Koukolík: Odříznuta od světa, a ten chlap rozhodl, že neodpálí, přestože měl všechny indicie, aby odpálil.

Martina: Aby vypukla válka.

František Koukolík: A v ten moment si všichni mysleli, že to začalo. Nezačalo. On to odhadl, a vzal to na sebe.

Martina: Když se bavíme o tom, jak to může skončit, tak se vlastně stále bavíme o apokalypse. Ale ony můžou být velké nepříjemnosti také značné, a nemusí být definitivní. Já narážím na to, že jste v knize Sociálně úspěšní psychopati uváděl různé hypotézy o budoucnosti, a tam jste napsal: „Jestliže dostatečně nezesílí národní a protiimigrační strany, dojde k největší proměně Evropy od vzniku národních států.“

František Koukolík: Ano.

Martina: Myslíte si, že už se to stalo?

František Koukolík: Děje se to. Podle mého názoru.

Martina: A ty pojmy point of no return, myslíte si ještě…

František Koukolík: Ne. Ten by mohl být pro různé státy různý. Ale navštívil jsem před třiceti lety Anglii, a potom o něco později, a Anglie – aspoň Londýn – je něco naprosto jiného, než byl. Paříž to samé. Berlín to samé. Čili, před očima tak povrchního pozorovatele, jako jsem byl já při krátkém průchodu tímto městem, se mění, islamizuje se, a je plné migrantů s odlišným kulturním vzorcem, kteří se vůbec nehodlají adaptovat na evropský kulturní vzorec.

Martina: Vy jste to ještě rozvedl, když jste řekl: „Nebude-li válka, tak v průběhu nějaké doby národní státy v Evropě oslabí, případně de facto zaniknou. Národy a jejich kulturní tradice s nimi. Jednou z bezprostředních příčin bude islamizace.“

František Koukolík: Ano.

Martina: Myslíte si, že budoucnost Evropy je celkově podvolení? Nebo ještě pořád je to tak, jak jste říkal před chvílí, že mohou vzniknout enklávy. Mohou?

František Koukolík: Mohou. Mohou, protože jsou, pokud vím, skupiny, které si natolik váží, nebo stojí, nebo jdou tímto způsobem pomoci, protože jsou si vědomy, co je evropské kulturní dědictví. Podle mého názoru není v řadě parametrů – ne ve všech – nic většího, než je evropské kulturní dědictví, který samozřejmě naši předkové nasáli, nebo přinesli, ze starého Egypta. Je to antická racionalita, římské právo, například, vynález moderní vědy v 17. století – nikoliv tedy historie, ale moderní vědy – racionální skepse, možnost pochybovat, intelektuální demokracie – ne politická – která stále existovala. Vědecká svoboda bádání, umělecká svoboda, svoboda tvoření, protože tak, jak kvetla – a donedávna kvetla – evropská kultura, tak nevím, že by takto kvetla nějaká jiná. Kdysi, když jsem byl kluk, nebo mladej člověk, tak jsem si řekl, že přečtu špičky světový literatury z celýho světa – dalo mi to několik desítek let práce – a četl jsem a četl. A možná, že jsem slepě zamilovaný do evropské kulturní tradice, a špatně snáším její současnou devastaci.

Martina: Vy jste teď, pane doktore, vyjmenoval fantastické projekty, které vytvořila evropská civilizace, produkty, fantastické hodnoty, myšlenkové, vědecké, morální. Proč nám to nestačilo? Proč nám to nestačí k tomu, abychom aspoň byli?

František Koukolík: Protože se nemůžete zastavit. Dějiny, ať jsou, co jsou – já si nechci s Fordem říkat, že dějiny jsou podfuk – ale někdy jsou dějiny dohoda, jak jsem sám v životě několikrát sám zažil. Nemůžete se zastavit. Jo.

Martina: Dobře, ale proč tento pohyb musí být dolů? Když poprvé, mimo jiné ve známé historii, máme takové technologické možnosti, abychom nemuseli třeba řešit tolik teritoriální a surovinová…

František Koukolík: Naše technologické možnosti jsou právě určené k tomu, abychom vyhynuli – teritoriálně a surovinově.

Evropská renesance, moderní věda, politická práva francouzské revoluce, osvícenství za Marie Terezie, vynález školství, je organizovaný proud invence, a není jasné, jak vzniká. Ale teď nevzniká.

Martina: Poprvé máme vlastně možná v rukou karty, se kterými by se dala sehrát mnohem lepší partie.

František Koukolík: Víte, to je podle mého názoru něco jinýho. To je invence, cosi, co vám udělalo evropskou renesanci, co udělalo vynález moderní vědy, co udělalo politická práva francouzské revoluce, čili, koneckonců, co udělalo osvícenství za Marie Terezie…

Martina: Trochu paseku.

František Koukolík: A vynález školství. Čili to je proud, obvykle organizovaný nějakou skupinou, nebo tvořený nějakou skupinou lidí, o kterém mi není v podstatě jasné, jak vzniká. Ale vznikal, vzniká, a teď se zdá, že nevzniká. Teď vzniká v podstatě jenom souboj degenerací.

Martina: Je to…

František Koukolík: Řízená věc.

Martina: Řízená věc?

František Koukolík: Jo.

Martina: Takže to není Schopenhauerovská ztráta vůle k životu?

František Koukolík: No, na to já vůbec nevěřím.

Martina: Nevěřím na Ježíška a Schopenhauera.

František Koukolík: Ano. Na Schopenhauera vůbec ne, ten psal velmi ušlechtile, ale shodil vlastní pomocnici ze schodů, pak chodil po soudech a nechtěl jí přiznat rentu.

Martina: A dělal jí schválnosti.

František Koukolík: Takže filozof, když filozof, filozof, když žije.

Martina: To jsou dvě různé věci.

František Koukolík: No právě.

Martina: Často i u umělců a tvůrců.

František Koukolík: A u vědců, no jejda.

Martina: Na základě čeho jste došel k tomu, že dějiny jsou dohoda, jak jste před chvílí zmínil?

František Koukolík: Na základě zkušenosti. Na jednom ze svých minulých pracovišť jsem musel fungovat – vždycky s obavami – jako soudní znalec, patolog, a tak jsem jako soudní znalec a patolog svědčil a ohledával dopravní nehodu se dvěma mrtvými. Ta se stala v pravý poledne na křižovatce. Takže jsme všechno nafotili, změřili, odpitvali, určili, a tak. Načež se přivolali svědci této nehody, a zjistilo se, že to bylo pět různých nehod, nebo šest. Takže se komise domluvila, jak to vlastně bylo – takže jsme se my domluvili, jak to vlastně bylo. A já jsem říkal: „No jo, vždyť my jsme udělali vlastně záznam historie – tedy dohody.“

S pamětí se dá manipulovat. Spolehnout se můžeme na vlastní rozum, na srovnávání pramenů, protože tak najdete nejnižší stupeň dosažené nepravdy.

Martina: Je pravda, že v historii se jako nejméně relevantní pramen považuje výpověď pamětníka.

František Koukolík: To je naprosto přesný. Protože paměť je něco tak nespolehlivýho, a dá se s ní tak skvěle manipulovat.

Martina: Dá se s ní skvěle manipulovat.

František Koukolík: Dá.

Martina: A vy jste před malou chvílí řekl: „Všechno je to řízeno.“ A já se nechci dostat ke klišovité otázce: Kdo to tady řídí? To jste tady mimo jiné částečně vyjmenoval. Ale myslíte si, že to nemůže být jistá nahodilost?

František Koukolík: Ne. To bychom museli začít filozofovat na téma nahodilosti. Události, které se často dějí, příliš nahodilé nejsou.

Martina: Vy jste teď řekl, že s pamětí se dá velmi dobře manipulovat.

František Koukolík: Ano.

Martina: A na co se tedy může člověk spolehnout? Když čte všechny knihy, všecko jste přečetl, léta jste věnoval nejrůznějším knihám, nejrůznějším historickým pramenům, nebo výkladům.

František Koukolík: Na vlastní rozum, když to jde, s jeho veškerými omezeními. Na srovnávání pramenů, protože ve srovnávání najdete něco, z čeho můžete vyčíst nejnižší stupeň dosažené nepravdy. Na věrohodnost pramenů, čili v podstatě na práci s prameny. Já jsem se vždycky snažil číst prameny dvou lidí, to znamená, jak jsem říkal, x vědeckých časopisů, kde jsem důvěřoval, že dané práce nejsou zfalšovaný.

Martina: Jeden kolega mi teď říkal, když jsem mu říkala, o čem bychom se měli bavit – protože se teď o tom píše – že důležité je, o čem se nepíše.

František Koukolík: To má pravdu, naprostou pravdu, skvělou pravdu. Je vidět, že ho potrefilo Popperovo myšlení. Takže paní redaktorko: O čem se nepíše a nemluví?

Martina: Když o tom teď začnu mluvit, tak už to bude něco, o čem se mluví. Jenomže to, o čem se nepíše, musíte hledat. A mě před nedávnem zaujal při rozhovoru s Václavem Klausem jeho postřeh, kdy si posteskl, že se bavil s nějakou skupinou ani ne úplně mladých lidí, a on zmiňoval rok 56 s tím, že bylo na jejich očích markantní, že vůbec nevědí, o čem mluví, že nevědí, co se tam stalo.

František Koukolík: A kde?

Martina: V Maďarsku.

František Koukolík: V Maďarsku.

Martina: A on mi říká: „Oni na to řeknou, že si ale můžou tuto informaci kdekoliv najít. Jenomže oni nevědí, že to mají hledat, a co mají hledat, protože tady schází vědění.“

František Koukolík: Nevím, jak to pan prezident myslel, ale tady bych k tomu šestapadesátému roku v Maďarsku vždycky hledal nějakou nit, nějakou souvislost.

Pro správné myšlení je potřeba počítat s tím, o čem se nemluví, a ptát se: Co tam chybí? V našich mainstreamových sdělovadlech se nevyskytují důležité informace.

Martina: Ano, já jenom teď mluvím o tom, jak hledat to, o čem se nepíše? Jak hledat informace, abych vůbec věděl, že mám tyto informace hledat. Protože se možná stalo mnoho světodějných věcí, a když nemám vědění, tak si je nemůžu vyhledávat a prohlubovat.

František Koukolík: Jeden z údajných důvodů vraždy prezidenta Kennedyho bylo, že nečetl zprávy CIA.

Martina: A druhý byl, že chtěl zrušit FED.

František Koukolík: To je pravděpodobně vtip. Koneckonců vždycky záleží na vás, jestli si položíte otázku – a jakou si ji položíte. Čili si řeknete, když sledujete nějaký jev, nebo soubor jevů: „Co mi tu chybí?“ To je klasická otázka, která mi v životě moc pomáhala: „Proč ten pes neštěká?“ To je ze Sherlocka Holmese, když kráčel s Watsonem, a tam bylo klíčový: „Hele, on ten pes neštěká,“ čili, jestli se tam něco nestalo. A co se mělo stát? Čili, velmi klíčový pro hygienu a pro správný myšlení je počítat s tím, co nevíme, a s tím, co se neděje. Já vždycky, když jsem dřív učil doktory mikroskopickou diagnostiku, tak koukali do mikroskopu – já s nimi – a já jsem říkal: „Dobrý. A co to není?“ Teprve když vyházíte všechno, co si myslíte, že víte, že to není, tak vám zbyde, co to je. Jakmile jdete hned na to, co to je, tak děláte fundamentální diagnostickou chybu. Čili, když vidíte pacienta, tak, podle Poppera, nehledáte, co mu je, ale hledáte, co mu není.

Martina: Čeho z toho, co se neděje, jste si v poslední době všiml především?

František Koukolík: Tak neděje se mluvení pravdy ve sdělovadlech. V mainstreamových sdělovadlech – ty ostatní vůbec nesleduji – se nevyskytují fundamentální informace, třeba o posunu chování muslimů po Evropě. Když tedy náhodně – já tedy televizní zprávy nesleduji vůbec, protože co si budeme líčit, ale sleduji, já nevím, pět, nebo jaký počet minut to vydržím, aspoň padliny – tak zjistíte, jak paní Kropáčková bolestně sleduje růst cen másla, ale uteče tam celá Jižní Amerika.

Martina: Je to souboj o naši pozornost.

František Koukolík: Ano. A teď vám do toho vymezeného času furt někdo něco strká, v podstatě jako psovi buřta.

Martina: Řekněte mi, máte kolem sebe hodně lidí, se kterými si můžete povídat o tom, co se neděje?

František Koukolík: Mám. Několik stovek. A většina z nich je z bezdomoví.

Martina: Bezdomovců?

František Koukolík: Ne, bezdomoví. To jsou lidi, který už jsou mrtví.

Martina: Jo, takhle. A s těmi rozmlouváte?

František Koukolík: Jo.

Martina: S Aristotelem…Stále jsou s vámi.

František Koukolík: Oni se mnou. S Aristotelem ne.

Martina: Už jste ho jednou citoval, proto jsem si na něj vzpomněla.

František Koukolík: Já vždycky strašně rád rozmlouvám s Thaletem.

Martina: Vždyť jste říkal, že matematika vás minula.

František Koukolík: Naprosto. Thaletova věta – tu si ještě pamatuji – ale mě Thalet zaujal dvěma historkami. První je, že za noci šel prohlížet hvězdy, a jak tak jde prohlížet, tak žuchnul do studny. A stará dáma mu říká: „Thalete, Thalete, vidíš na nebe, a co máš pod nohama, nevíš.“ A druhá historka říká, že se mu smáli, že furt filozofuje, mudruje, a je chudý. A Thalet odhadl vysokou úrodu oliv, a skoupil všechny lisy, a pak si je od něj za drahý peníz chodili půjčovat.

Martina: No vida, jak si to nakonec spočítal.

František Koukolík: Přesně tak.

Martina: Pane doktore, ještě tedy zacituji jednoho filozofa na trůně, tak se mu říkalo, Markovi Aureliovi, ten řekl: „Jen velmi málo je potřeba ke šťastnému životu. To všechno je v tobě, ve tvém způsobu myšlení.“

František Koukolík: Ano.

Martina: Podepsal byste to?

František Koukolík: Do značné míry. On si tohle hluboce stoické myšlení mohl dovolit – byl císař, byl to jeden z nejmoudřejších lidí, o kterých vím. Čtete-li Marka Aurelia, je to v podstatě velmi smutné čtení – velmi vážný, velmi smutný, a 99 procent lidí podle toho není s to žít. Problémem je, nebo pravděpodobně – teď buduji hypotézu – že podle toho nežila jeho žena Faustina.

Martina: Doma není nikdo prorokem.

František Koukolík: Faustina se chovala jak škodná, a narodil se jí následovník Marka Aurelia, což podle mého názoru ze struktury osobnosti jistě nebyl Markův syn. To byl sportsman, který se bavil například tím, jak přesně střílí lukem. A byl to jeden z prvních zrůdných císařů.

Martina: Ale to nic nevypovídá o Markově myšlení, ale o myšlení jeho ženy. A vy byste chtěl říct, že to není aplikovatelné na dny všední.

František Koukolík: Nejenom na dnešní, ale vůbec na jakoukoli dobu, protože člověk s tímto myšlením by se pravděpodobně měl odebrat do nějakého dobového kláštera, ale rozhodně ne řídit říši a manželku.

Martina: Jenomže všichni nemůžeme do kláštera, a není těžké žít mravně v klášteře, těžší je žít mravně v nevěstinci.

František Koukolík: Tam to nejde, a v klášteře taky ne.

Naše země, náš průmysl nám nepatří. Ani Česká spořitelna není česká. Do těchto sítí zatím úplně nepatří naše myšlení, když si ho nenecháme vzít.

Martina: Pane doktore, já jsem tou otázkou spíše směřovala k tomu, jestli prostě cesta nakonec vede stejně jenom do sebe samotného?

František Koukolík: Ano – a ne.

Martina: Proč ano? Proč ne?

František Koukolík: Do sebe samotného vede v tom, že se korigujete, a začnete takzvaně moudřet. Ale dost těžko – protože jsme sociální primáti – můžete žít bez kontaktu s dalšími lidmi. A i když s nimi nežijete fyzicky, žijete, dejme tomu, s nimi do jistý míry jako já, že jsou to lidé, kteří už tu nejsou – ale stejně si s vámi povídají, nebo vy s nimi.

Martina: Vy jste na otázku, zda rozumíte mladým – teď to jenom tak převyprávím – řekl, že jim rozumíte.

František Koukolík: Ano. Lépe, než si přejí.

Martina: A než si možná přejete vy.

František Koukolík: Víte proč? Já jsem patnáct let učil mediky, a tam jsem viděl, jak jde úroveň dolů, tak jsem toho potom nechal.

Martina: V čem šla dolů? Ve zručnosti? V zájmu o obor?

František Koukolík: V zájmu. Začali podvádět, začala větší míra vysloveně podvodníků. Začali fetovat a začali kličkovat. Během patnácti let.

Martina: Čím si to vysvětlujete? Tím, že to, co je ve společnosti, se odrazilo i…

František Koukolík: Medicína a medici jsou svým způsobem reflexí celospolečenského dění. Není to izolovaný. A to, co vidím, nebo slyším od svých kolegů, který na fakultě učej, to není nic hezkýho.

Martina: Teď mě trochu lekáte, protože občas chodím k doktorovi.

František Koukolík: No, já bych byl opatrný.

Martina: Pane doktore, z čeho čerpáte radost?

František Koukolík: Z poznávání.

Martina: Z poznávání.

František Koukolík: Z poznávání. Každý den jedno najít. Já nestíhám poznávání, protože sleduju asi patnáct časopisů, takže se tam vždycky pokusím odhadnout něco nejzajímavějšího. A teď si říkám: „Jé, Franto, je ti třiaosmdesát, tolik je toho před tebou.“

Martina: Když jsem dělala jednu besedu, tak host říkal, že když narazí na pravdu, tak ona se dá v tu chvíli poznat, protože září.

František Koukolík: Já mu závidím vidění. Závidím, že pozná záření. To já poznám svícení nejnižší míry nepravdy.

Martina: Pane doktore, když byste měl odhadnout – vy jste říkal, že v té dálkové vizi je to padesát na padesát – co myslíte, že nás čeká, když bychom si tady povídali za pět let? Budeme se moct takto bavit, i když svým způsobem katakombálně, ale svobodně? Bude tady stále prostě fungovat toto politické zřízení, jaké funguje? Nebo očekáváte nějaké změny? A teď mám na mysli malou domů, tedy tady u nás, v Česku – bližší košile než kabát.

František Koukolík: To v současným globalizujícím se, byť západním, světě, není možné. Naše země nám nepatří, náš průmysl nám nepatří. Ilona Švihlíková napsala dobrou knížku Jak jsme se stali kolonií – obchodní řetězce jsou cizí, ani ta Česká spořitelna není česká, Takže se můžete podívat na to, v jakých sítích jsme, a komu tedy patří naše práce. Zatím tam v plném rozsahu nepatří naše myšlení, když si ho nenecháme vzít. Já jsem na poslední přednášce měl obrázek lidského mozku, do toho koukají dvě krásný kamery, a pod tím je nápis: „Přemýšlejte, dokud je to legální.“ A jedna posluchačka mi říkala: „To jsem zvědavá, jak dlouho to budete moct říkat.“ Takže možná, že by tohleto mohla být otázka, co bude za pět let. Já to nevím. A i když se snažím nebýt vůbec věřící, tak bych si velmi přál, abychom si, dejme tomu, za rok, za dva mohli povídat stejným způsobem – veřejně. Protože teď si povídáme veřejně. Počkejte, to bude křik.

Kontrola myšlení roste a šrouby se přitahují, soukromí neexistuje. Když zaplatíte kartou, zmapují váš profil: Co, kde a kolik toho nakupujete.

Martina: Přemýšlejte, dokud je to legální. To je velmi povedený bonmot. A velmi smutný.

František Koukolík: Vždyť podívejte se, kontrola myšlení bude stoupat a šrouby se budou přitahovat. Určitě jste si všimla, že soukromí přestalo existovat. Je to velmi jednoduchý, stačí, když někde zaplatíte kartou. Není žádný problém zmapovat váš profil: Co nakupujete, kde nakupujete, kolik toho nakupujete, vždycky se tam najde víc alkoholu, než člověk přizná, a tak dále.

Martina: Proto je potřeba zrušit hotovost.

František Koukolík: A hned se dostanete pod větší kontrolu.

Martina: Tak to myslím. Já to myslela ironicky. Aby tady nebyli rušiči, o kterých se neví všechno.

František Koukolík: Dále, předevčírem, nebo před několika dny, jsem dostal od banky dotazník, ve kterém mi vyhrožovali, že přeruší služby, a ve kterým jsem musel uvádět, kolik vydělávám, kolik je můj příjem etc. Možná, že to dostanete taky. První bylo, že jsem uvažoval, že přejdu k jiné bance, a pak mi došlo, že jiná banka to zavede do dvou měsíců taky. A když jsem si představil to úmorné papírování s tím, tak jsem to vzdal. Říkal jsem si: „Člověče, to nemá cenu.“ Jakýkoliv mail, jakýkoliv telefonát, cokoliv se registruje aspoň šest měsíců. Ne že by to někdo cíleně kontroloval, nebo četl, ale je to v databázi.

Martina: Pro případ.

František Koukolík: Pro případ. A není problém to najít. A v ten moment, kdy vás někdo bude chtít zrušit, tak vám zruší, nebo zablokuje konto. Takže se pak můžete dát do osobní války, ale z toho důvodu nemáte zbraň.

Martina: Zatím ještě ano, ale…

František Koukolík: Ne – velmi špatně.

První, co vrchnost udělá, je, že lidem sebere zbraně. Proto Američani oprávněně a za strašnou cenu bojují za to, aby mohli mít zbraně.

Martina: Ale dost se na tom pracuje.

František Koukolík: Ano, aby nebyla zbraň. Protože první, co vrchnost udělá, je, že sebere zbraně. Proto Američani oprávněně za strašnou cenu bojují, aby si mohli zbraně nechat. A to od občanský války, kdy se ustavili – to je plně pochopitelné. Cena je hrozná – vystřílení školy, a nevím co – hrozná cena. Nicméně toto právo tu je.

Martina: Proto Orwell říkal, že totalitní vládce může udělat cokoliv, ale co nesmí udělat, je, dát dělníkovi zbraň a říct mu: „Použij ji na ochranu svého domu a rodiny.“

František Koukolík: Ano. Konec. Konec s totalitou.

Martina: Pořád z toho chci vytlouct veselý konec, a vždycky do toho nějak hodíme trošku smutné vidle.

František Koukolík: To máte tak: Vždycky, když jsem měl nějakou takovouhle kritičtější přednášku, tak mi kamarádi říkali: „Franto, dneska jsi byl špatnej, oběsili se jenom dva.“

Martina: Tak dobře, já vám pak podám zprávu. Pane doktore Františku Koukolíku, já vám moc děkuji za rozhovor. Děkuji vám za čas, který jste mi věnoval. A děkuji, že se mi díky vám určitě spojilo mnoho synapsí v mozku. Jsem vám za to vděčna.

František Koukolík: Počkejte, teď vás budou strašit.

Martina: Ráda se nechám vyděsit. Díky moc.

František Koukolík: Mějte se hezky. A děkuju pěkně.

František Koukolík