Velikonoční semafor |

Sdílet článek:

LADISLAV JAKL

Skoro denně přes tenhle přechod chodívám. Naposled včera. A téměř denně tam bývám jediným, kdo na semaforu čeká na zelenou. Mnozí ostatní se ženou dál na červenou, i když zjevně nikam nepospíchají.

Prostě bývá lidem zatěžko se ovládat, kontrolovat se, poručit si, sám sebe usměrňovat. Dnes na tom přechodu vběhl chlapec rovnou pod tramvaj – a ta ho sešrotovala pod sebe a zabila. Taková strašlivá věc. Přitom možná stačilo se na pár vteřin zastavit.

Je čas velikonoční. Každý ho má spojený s jinými zvyky, rituály, představami a plány. Především je to ale chvíle, kdy se má člověk zastavit. Poručit si. Zavelet sám sobě. Nenechat se jen tak pasivně unášet proudem. Zastavit se a hledat v sobě co, co ho ochrání, co mu ukáže cestu, co mu poradí, jak dělat věci lépe.

K tomu slouží i nyní pomalu končící doba postní. Je to vlastně takové zastavení se na semaforu. I když zrovna širokodaleko nic nejede a nikdo se nekouká. To ne kvůli druhým. To ne kvůli riziku pokuty či kolize s autem. To primárně kvůli tomu, aby si člověk sám řekl, že on je svým pánem, ne okolnosti, ve kterých se jen tak plandá.

Jsme civilní a sekulární společností. Tady se nějaká bigotnost moc nenosí. Ale i v rámci úplně obyčejných radostí a starostí stojí za to si zahrát sám se sebou hru na sebeovládání, na schopnost si něco odepřít, na aktivování vlastní vůle a nejet jen tak na autopilota.

Velikonoce také připomínají oběť. K oběti nám dává tisíc příležitostí každý den. Nejsou jen oběti velké. Jsou i ty nenápadné a neokázalé. A úplně nejlepší jsou ty, kterých si nikdo nevšimne. Velikonoce jsou ale i příležitostí k velkým pitomostem.

V jednom německém cukrářství vyrobili sladké velikonoční pamlsky ve tvaru zajíčků obsluhujících vojenská děla. Jinde je zvykem ztřískat se jako dělo. Někdo má záchvaty moralizování a poučování. A jiný je rád, že má pár dnů volna na míchání betonu a nahazování zdí.

Kvůli našemu přemítání a rozumbradování se svět nezastaví ani po tyto sváteční dny. Dál budou probíhat dramata i pokřivené reflexe oněch dramat. Někdo se tomu umí úplně vyhnout, alespoň na Velikonoce, pro jiného jsou ony mediální reflexe návykovou látkou. Ale i tady je dobré někdy zastavit na semaforu, zamyslet se, a počkat si na zelenou někde v sobě.

Jinak vběhneme pod dějiny, a ty nás přejedou.