D. TOLAR
Zamyšlení Rogera Scrutona nad tím, co nazývá fatální chybou při kumulování dobra. Jako příklad si vybral multikulturalismus, který přivedl západní společnosti do období nestability. Aneb když místo, kde člověk žije, nemá přednost před místem, odkud pochází.
Roger Scruton byl anglický filozof, který zemřel v roce 2020. Je autorem více než 50 knih a držitelem medaile od Václava Havla za podporu disidentů v bývalém Československu.
O různých chybách při budování společnosti píše ve své knize „Využití pesimismu: A nebezpečí falešných nadějí”, v originále „The Uses of Pessimism: And the Danger of False Hope”.
Na adresu fatální chyby při kumulování dobrých úmyslů napsal:
Výběr, překlad, úprava, mezititulky autor.
Humr s čokoládou
Když francouzští revolucionáři stvořili svůj známý slogan, Liberté, égalité, fraternité, byli ve stavu utopického nadšení, které jim zabránilo, aby v něm viděli nějaký rozpor. V jejich očích byla svoboda dobrem, rovnost byla také dobrá, stejně tak bratrství, a tak musí být jejich kombinace třikrát tak dobrá.
To je stejné, jako kdyby řekli, že humr je dobrý, čokoláda je dobrá, kečup také, a proto humr vařený v čokoládě a kečupu bude trojnásobná pochoutka. Americká kuchyně, která je příkladem tohoto typu chyby, nepřestává udivovat vybrané evropské chutě. Ale v politické rovině mají takové chyby daleko horší následky než ty, které lze nalézt na talíři v Americe.
Logická chyba
Francouzi si museli projít bolestným procesem poznání, než zjistili, kam to vede. Když Robespierre fanaticky propagoval „despotismus svobody”, ještě jim nedošlo, jaký rozpor je v jeho výrocích. Až revoluční tribunály, kdy jedna osoba byla soudcem, porotou i žalobcem, otevřely oči těm vnímavějším revolucionářům, kteří si uvědomili, že rovnost se rovná destrukci svobody. Ale hlavy, ve kterých se tato myšlenka začínala rodit, byly sťaty dříve, než mohly svůj argument vyslovit.
Přemýšlení francouzských jakobínů je ztělesněním logické chyby, která se objevuje vždy, když touha po zavádění jednoho dobra za druhým zatemní pochopení logických vazeb mezi nimi. Protože je každé dobro vytrženo z kontextu a zobrazeno v jakémsi imaginárním světě, je výsledkem vždy kombinace cílů, které se vzájemně vylučují.
Imigrace
Dobrým příkladem je imigrace. Od šedesátých let propagují západní státy imigrační politiku, kterou by nepodpořil žádný člověk s elementární znalostí historií prověřených faktů. Každý, kdo studoval osud impérií a složitost vlády nad skupinami lidí, kteří mají jiné náboženství, jazyk nebo pravidla manželství, ví, že to je téměř nemožný úkol. Neustále hrozí rozpad společnosti, sektářské násilí a občanská válka.
Nadzvedněte víko u multietnických společností, jako byla Osmanská říše nebo komunistická Jugoslávie, a okamžitě se objeví krveprolití a destrukce. Samozřejmě, že existují možnosti řešení, ale získané zkušenosti, jak dosáhnout míru v těchto podmínkách, jsou varováním, že soužití dramaticky odlišných kultur na jednom územím je obtížné.
Multikulturní omyl
Optimistickou odpovědí na problém masové imigrace byla politika multikulturalismu. Její obhájci tvrdí, že každá kultura je dobrá sama o sobě, každá má co nabídnout a každá musí dostat maximální prostor pro svůj růst.
Aby mohly menšinové kultury růst, musí být většinová kultura odsouvána na okraj zájmu. Již nemůže určovat, co se budou učit děti ve školách, a tvrzení, že místo, kde se člověk nachází, má přednost před místem, odkud pochází, nemá ve školních osnovách co dělat.
Nesmyslnost takového tvrzení je zřejmá. Všechny kultury poskytují výhody lidem, kteří v nich vyrostli, a kultury, jež uspěly ve zkoušce času, jsou důkazem svých kvalit. Ale z toho nevyplývá, že různé formy „dobra” mohou být kombinovány. Právě naopak. Ukázala to historie Mughalské říše na území Indie a nedávná indická minulost, kde na jednom místě žijí vedle sebe dvě vzájemně protikladné kultury, hinduisté a muslimové.
Zákona dbalý občan
Anglická kultura byla kulturou „zákona dbalého Angličana”. Těch několik dětí indického původu v anglických školách s tím nemělo sebemenší problém.
Multikulturalismus školní osnovy nenahradil. On je zničil, protože obhájci multikulturalismu neměli nejmenší představu, co tím výrazem mysleli. Věřili, že každý musí vidět jinou kulturu jako přirozeně dobrou, a proto musí dostat prostor ve veřejném prostoru.
Veřejná kultura minulosti představovala syntézu sdílené kultury slušného chování a sdílené loajality k národu s kulturou soukromou, kterou lidé praktikovali doma. Jediné, čeho multikulturalismus dosáhl, je zničení veřejné kultury a ztráta respektu.
Napsal Roger Scruton v roce 2010.
Post Scriptum
Arabský filozof Ibn Khaldun, který se narodil ve 14. století, je považován za jednu z největších osobností středověku. Ve své knize „Muqaddimah”, překládané jako „Úvod” definoval základní hybnou sílu dějin lidstva, která určuje vzestup a pád civilizací.
Hybnou silou je podle něj společenská soudržnost, „Assabiyyah”. V prvotní fázi je společnost postavená na příbuzenských vztazích. Následuje náboženství a posléze příslušnost k národu. Společenská soudržnost založená na příslušnosti ke klanu, náboženské skupině nebo národu je přirozeně silná.
Ale soudržnost postavená na nějakém principu nebo ideálu je nejslabší. Neexistuje pokrevní vazba, lidé nemají stejného boha, každý se narodil někde jinde. Proto je velice obtížné takovou společnosti udržet, neboť lidé musí věřit, že nějaký společný princip, třeba idea svobody, je důležitější než náboženství. Jedině tak mohou vytvořit neosobní instituce, které měří všem stejně, a v případě ohrožení budou stát vedle sebe a bránit svoji zemi i před příslušníky stejného náboženství.
(6 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář