Rothbard: Politika v teorii a praxi I. |

Sdílet článek:

Rothbard pozměnil slavný Marxův výrok: přál si obojí, jak porozumět světu, tak ho změnit. Toužil po aplikaci idejí, které vyvinul ve svém teoretickém díle na současnou politiku a přinést libertariánský pohled k pozornosti obecné veřejnosti. Jedna záležitost pro něj stála na prvním místě. Podobně jako spisovatel Randolph Borne (1886-1918), tvrdil, že “válka je zdravím státu”; podle toho oponoval agresivní zahraniční politice.

Jeho podpora neintervence v zahraniční politice ho přivedla k obhájcům staré pravice. John T. Flynn (1882-1964), Garet Garrett (1878-1954) a jiní před druho-váleční “izolacionisté” sdíleli Rothbardovu víru v úzké propojení mezi státní mocí a bojovnou zahraniční politikou. Situace byla dosti jiná u poválečného amerického konzervatismu. Ačkoliv Rothbard byl dřívějším přispěvatelem do časopisu “National Review” Williama F. Buckleyho (1925-2008), odmítal agresivní následování obhajoby Studené války ze strany Buckleyho a takových členů editorské rady jako byli James Burnham a Frank S. Meyer. Rozešel se s těmito samozvanými konzervativci a poté se stal jedním z jejich největších odpůrců. Z podobného důvodu odsuzoval jejich neokonzervativní následovníky.

Rothbard jasně určil základy pro svůj odpor k zahraniční politce časopisu “National Review” v jedné eseji “For a New Isolationism,” napsané v dubnu 1959; kterou časopis neotiskl. Vůči těm, kteří dávali přednost politice “osvobození” namířené proti komunistickému bloku, Rothbard pozdvihl zničující námitku: “Ve všech stohách papíru popsaném Pravicí v poslední dekádě [1949-1959] není žádné vysvětlení toho, co politika ultrapřísnosti nebo tvrdosti opravdu znamená. Vyplňme tuto mezeru zvažováním toho, co jsem si jistý, je nejtvrdší možná politika: okamžité ultimátum Chruščovovi a spol odstoupit a rozpustit celý komunistický režim; jinak shodíme vodíkovou bombu na Kreml… Co je špatného na této politice? Jednoduše to, že nás to rychle přivede k vodíkové, bakteriologické, chemické, globální válce, ktrerá by zničila Spojené státy stejně jako Rusko.” (247)

K tomuto hroznému obrázku by obhájci “zatlačování” samozřejmě odpověděli, že komunisté by kapitulovali: Rothbard by nesouhlasil z důvodu, který bude probírán později. Zde postačuje říci, že považoval za zřejmé to, že protože “po takovém ultimátu by následovalo zničení Spojených států, musíme hodně oponovat takovéto politice.” (248)

Jestliže “osvobození” vede k národní sebevraždě, co je alternativou? Rothbard navrhuje návrat k “staré a tradiční americké politice isolacionismu a neutrality.” Ale není toto otevřeno fatální námitce? “Ale, já [Rothbard] uslyším ze všech stran, každý ví, že isolacionismus je zastaralý a mrtvý, ve věku vodíkové bomby, řízených raket atd.” (249) Jak se Amerika může vyhýbat nagažovanosti v evropské mocenské politice, jestliže Sovětský svaz má schopnost nás zničit? Již nemůžeme ustoupit do Pevnosti Amerika.

Na toto má Rothbard jednoduchou odpověď: “program světového odzbrojení až do bodu, kdy se isolacionismus stane opět vojensky praktickým.” (250) Jestliže by tato politika byla provedena, Amerika by byla bezpěčná před cizím útokem: již bychom se nemuseli sami účastnit cizích sporů. Vzájemné odzbrojení bylo také v zájmu Sovětského svazu, tak by odzbrojení bylo proveditelné.

Vždy v pohotovosti vůči námitkám, Rothbard předvídá, že kritikové by tvrdili, že Pevnost Amerika by srazila vojenské výdaje a odřízla by se od světového obchodu. Vůbec ne, odpovídá: “tento argument nikdy nedával smysl, je absurdní dneska, když vzdycháme nad fantastickými rozpočtem, který je na nás uvalen atommovým zbrojením. Jistě… náš zbrojní rozpočet by byl menší než je nyní… Základem každého obchodu jsou výhody pro obě strany.” (251)

I kdyby nepřátelská mocnost kontrolovala zbytek světa, proč by nebyla ochotná s námi obchodovat? Naneštěstí Rothbardův argument neměl na jeho bojovné protivníky žádný efekt.

Rothbard následoval pragmatickou politiku dočasných spojenectví s jakýmikoliv skupinami v konkrétním čase, k oponování militarismu a zahraničním dobrodružstvím. Předložil základy pro svoji politický postoj v klíčové eseji “Left and Right: The Prospects for Liberty.” (252) Tato se objevila v důležitém vědeckém časopise “Left and Right,” který založil. Tento časopis obsahoval důležité eseje o revizionistické historii a zahraniční politice, ale naneštěstí vycházel jen v letech 1965-1968. Právě zmíněná klíčová esej je dostupná ve sbírce “Egalitarianism as a Revolt Against Nature and Other Essays,” které obsahuje některé z Rothbardových nejdůležitějších prací o politické teorii.

V úvodní eseji, jejíž titulek byl přejat pro titulek celé knihy, vznáší základní výzvu proti školám ekonomie a politologie, které dominují převládajícímu názoru. (253) Téměř každý předpokládá, že rovnost je “dobrou věcí”; i obhájci svobodného trhu jako Milton Friedman (1912-2006) se připojují k tomuto konsensu. Spory mezi konzervativci a radikálními centristy jsou jen ohledně handlu mezi rovností a efektivností.

Rothbard zcela odmítá předpoklad, na kterém tyto argumenty spočívají. Proč předpokládat, že je rovnost žádoucí? Není dostatečné, tvrdí, ji obhajovat jako pouhou estetickou preferenci ve stylu ekonoma Franka Knighta. Právě naopak, rovnostářství podobně jako vše ostatní potřebuje obhajobu svého etického mandátu.

Pro Rothbarda, jak jsem viděli v diskusi o jeho knize “Ethics of Liberty,” vyžaduje etické ospravedlnění upření pozornosti na charkter lidstva. Souzení podle tohoto standardu je pro rovnostářský pohled zničující. Všude v přírodě najdeme nerovnost. Pokusy předělat lidi začínají tak, že každý musí sedět do stejné formy, což vede k nevyhnutelné tyranii. “Velká skutečnost existence rozdílů mezi lidmi a jejich různorodost (to jest nerovnost) je zřejmá z dlouhého zápisu lidských zkušeností; proto byl obecně rozpoznán nehumání charakter světa nucené uniformity.” (254)

Rothbard rozšiřuje svoji kritiku rovnosti v textu “Freedom, Inequality, Primitivism and the Division of Labor.” (255) Nejen to, že biologie a minulost dělá lidské bytosti vrozeně rozdílnými od jiných lidských bytostí, ale dělba práce pramení z toho faktu, že se lidé ve svých schopnostech liší.

Jak později uvidíme v diskusi v “An Austrian Perspective on the History of Economic Thought,” (256) Rothbard byl neobyčejně horlivým kritikem marxismus. Začal s Marxovým mladistvým dílem “Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844,” (257) Marx a jeho následovníci nekonečně žvanili o předpokládaných hororech dělby práce. V kapitalistické ekonomice pracující bězně mají jen jednu specializaci: klempíři pro příklad nejsou obvykle lékaři a podobně. Nezajišťuje tato specializace, že lidé v kapitalistické ekonomice jsou omezení a zakrnělí? Ale socialismus toto vše změní. V nadcházejícím tisíciletí bude každý schopen volně sledovat různé druhy kariéry: “volný rozvoj každého bude podmínkou pro volný rozvoj všech.” (258)

V odpověď Rothbard neváhá nazvat tento nesmysl pravým jménem. Samotný fenomén nad kterým Marx pláče, je podmínkou všeho civilizačního pokroku. Za absence dělby práce, s její doprovodnou specializací, nebudeme bydlet v utopii načrtnuté v “Manifestu” (259) a “Kritice gothajského programu”; (260) místo toho bychom rychle sestoupili k barbarismu. Proč potom tak mnoho intelektuálů pokračuje v tvrzení, že dělba práce dehumanizuje?

Z velké části tito intelektuálové, argumentuje Rothbard, padli za oběť mýtu populárnímu v době romantismu. Romantici vykouzlili primitivního muže, který nedotčen dělbou práce, žije v harmonii s přírodou. Rothbard k tomuto nemá mnoho. V několika dobře vybraných slovech strhá Karla Polanyie (1886-1964), vlivného velebitele primitivnosti: “Toto uctívání primitivnosti se prolíná Polanyiho knihou, která v jednom bodě vážně aplikuje termín ‘ušlechtilý divoch’ na křováky v Jižní Africe.” (261)

V úvodu datovaném do února 1991 ke znovu otisknuté eseji svoji kritiku dále vylepšuje. Poznamenává, přičemž následuje literárního teoretika a historika Meyera H. Abramse (1912-2015), že romantický mýtus primitivismu spočívá na hlouběji ležícím mýtu. Podle “emanacionistického” pohledu, který ovlivnil jak novoplatoniky tak gnostiky, je tvoření základním zlem. Lidské bytosti musí být znovu pohlceny primitivností jednoty všech věcí. Rothbard vidí tuto podivnou doktrínu, jakožto “vytvoření heretického a mystického undergroundu v Západním myšlení.” (262)

Je jasné, že Rothbard pohlíží na romantismus s rozhodně negativním postojem, tedy přinejmenším pokud se týká jeho dopadu na politiku. Jsně ukazuje zločinné následky romantismu ve výše zmíněném článku “Left and Right: The Prospects for Liberty.” (263) Velebení primitivnosti, které charakterizuje romantismus, není v žádném případě omezeno na Levici. Právě naopak, podpírá ospravedlnění pro to, co Rothbard nazývá “Starým řádem” feudalismu a militarismu. Jak evropský konzervatismus, tak socialismus odmítají svobodný trh. Tak, podle Rothbarda, je úkolem milovníků svobody opnovat obou těmto ideologiím.

Tím, že tak činí, tvdí, libertariáni musí přijmout revoluční strategii. Pro Rothbarda není cestou kompromis: proti všem etatistickým ideologiím se musí bojovat od základů po střechu. Poznamenal, že historik lord Acton (1834-1902) dlouho před Lvem Trockým obhajoval “trvalou revoluci.” (264)

Rothbard mimochodem znervózňoval americké romantické konzervativce tvrzením, že ranné dílo Edmunda Burkeho (1729-1797) “Vindication of Natural Society” (265) nebylo satirou, ale seriozně zvažovanou obranou anarchismu. Pokud má Rothbard pravdu, hlavní ikona amerických tradicionalistů byla kdysi libertariánem. Článek “A Note on Burke’s Vindication of Natural Society,” se objevil v časopise “Journal of the History of Ideas.” (266) Vyvolal mnoho kontroverzí, ale významný Burkeovský učenec historik Isaac Kramnick (1938-2019) o něm mluvil pochvalně ve svém díle “The Rage of Edmund Burke.” (267)

Společnost argumentuje Rothbard, spočívá na dělbě práce. Jsou-li dány očividné výhody mírové kooperace, která využívá rozdíly mezi lidmi ve schopnostech do největšího možného rozsahu, co potom blokuje pokrok lidstva? Rothbard ve své eseji “The Anatomy of the State,” identifikuje hlavní překážku pro lidské zlepšování. Na rozdíl od dobrovolné směny, z které kvůli jejímu charakteru mají zisk ti, jež si svobodně vybrali se jí účastnit, Stát spočívá na násilí. Následujíce Franze Oppenheimera (1864-1943) a Alberta Jay Nocka (1870-1945), Rothbard tvrdí, že Stát nemůže vytvářet bohatství: může je jen od někoho vzít a dát je někomu jinému. Jako oni dává Rothbard do kontrastu “politické prostředky” s “ekonomickými prostředky.”

Pokud má Rothbard pravdu, stojíme nyní bez pochyby před hlavní překážkou naší obrany společnosti: leviatanu Státu. Ve “War, Peace and the State,” (269) Rothbard zužuje cíl, ve snaze dovolit obráncům svobody vést svůj boj efektivněji. Jedna aktivita více než jiné značí Stát jakožto nepřítele svobody, a je to zde, kde se musí koncentrovat jejich úsilí.

Touto aktivitou je samozřejmě vedení válek. Kromě smrti a destrukce, které k válce přímo patří, národy zaměstnané v ozbrojených konfliktech platí velkou cenu stran svobody. Podle toho volá Rothbard národy, aby se účastnili jen striktně obrané zahraniční politiky. Křížové výpravy, které “mají učinit svět bezpečným pro demokracii” ho vedou k opozici: jak může hlavní predátorská agentura, Stát, sloužit jako prostředek k zajištění svobody? V eseji “National Liberation,” (270) nicméně odmítá rozšířit svoje odsouzení války na revoluci. Často revoluce manifestují svůj odpor ke Státu a zaslouží si podporu.

Naneštěstí v případě svobody političtí filosofové nespěchali, aby se chopili Rothbardovy revoluční výzvy proti základům své diciplíny. Jedna z charakteristických námitek teoretiků hlavního proudu musí znít libertariánům přirozeného práva podobně jako tato: “I když někdo připustí, že sebe vlatnictví se aplikuje na racionální dospělé, co se má dělat s dětmi? Jistě nemohou být práva těchto závislých lidských bytostí a naše povinnosti směrem k nim provedeny podle Rothbardových názorů.”

Rothbard si byl dobře vědom této námitky a v článku “Kid Lib,” (271) nabízí pádnou odpověď. Citlivě balancuje práva dětí, které se rozšiřují tak, jak se tyto stávají schopnějšími v provozování sebevlastnictví, s mocí rodičů určit pravidla pro ty, co bydlí v u nich doma a žijí na jejich účet.

(Pokračování příště)

David Gordon. Vyšlo v knize The Essential Rothbard], bawerk.eu

(247) Nepublikovaný rukopis “For a New Isolationism,” duben 1959.
(248) Ibid.
(249) Ibid.
(250) Ibid.
(251) Ibid.
(252) “Left and Right: The Prospects for Liberty,” Left and Right 1, č. 1 (jaro, 1965). Přetisknuto v Egalitarianism as a Revolt Against Nature and Other Essays, 2. vydání (1974; Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 2000).
(253) Esej se prvně objevila v “Modern Age” v roce 1973; Robert Nozick učinil přesně tentýž poznatek ve svém článku “Distributive Justice,” který se objevil ve stejný rok v jeho knize “Anarchy, State and Utopia,” která se objevila v následujícím roce.
(254) Egalitarianism as a Revolt Against Nature, str. 8. Sledování absolutní rovnosti, jak Rothbard ukázal ve své knize “Power and Market”, jak si vzpomínáme, je konceptuálně nemožné.
(255) “Freedom, Inequality, Primitivism and the Division of Labor,” in Egalitarianism as a Revolt Against Nature, str. 247-303.
(256) An Austrian Perspective on the History of Economic Thought, 2 svazky (1995; Auburn, Ale.: Ludwig von Mises Institute, 2006).
(257) Karel Marx, The Economic and Philosophic Manuscript of 1844 (Moskva: Foreign Languages Publishing House, 1961).
(258) Karel Marx a Bedřich Engels, The Communist Manifesto (Long, 1848), závěr 2. kapitoly. Najde se na internetu i v češtině.
(259) Ibid.
(260) Karel Marx, Critique of the Gotha Programme (New York: International Publishers, 1938). Najde se na internetu i v češtině.
(261) “Freedom, Inequality, Primitivism and the Division of Labor,” in Egalitarianism as a Revolt Against Nature, poznámka na str. 64.
(262) Ibid., str. 298.
(263) Přetisknuto v ibid., str. 21-53.
(264) Ibid., str. 29.
(265) Edmund Burke, Vindication of Natural Society (Indianapolis: LibertyClassic, 1982).
(266) “A Note on Burke’s Vindication of Natural Society.” v Journal of the History of Ideas (leden 1958).
(267) Isaac Kramnick, The Rage of Edmund Burke (New York: Basic Books, 1977).
(268) “The Anatomy of the State,” in Egalitarianism as a Revolt Against Nature, str. 55-88. Česky vyšlo jako “Anatomie státu” v roce 2011.
(269) “War, Peace and the State,” v ibid, str. 115-132.
(270) “National Liberation,” v ibid, str. 195-198. Česky vyšlo jako “Národní osvobození” v knize “Rothbardovy eseje” vydané naším institutem v roce 2018.
(271) “Kid Lib,” v ibid, str. 145-155.