Ač tropy, přesto se toho přihodilo hodně

Stejně tak z toho neplyne, zda je dnešní oteplení jevem přírodním, či zda ho způsobují lidé. A ještě méně z toho plyne, že zvýšení teplot omezíme, když budeme do atmosféry vypouštět méně CO₂. I oxid uhličitý už býval v atmosféře v mnohem větší koncentraci než dnes. Ale to by chtělo diskutovat s chladnou myslí, nikoli se zpoceným čelem. A hlavně ne s lidmi poblázněnými zelenou ideologií (či náboženstvím).

Běžného člověka asi v posledních dnech nejvíce zaujalo Fialovo letadlo, resp. to, že Fiala půjčil jediné „vládní“ letadlo, které má Česká republika pro cestování nejvyšších ústavních činitelů, ukrajinskému prezidentovi, který s ním několik dní létal po Evropě. To je historicky bezprecedentní čin. Bylo to správně rozhodnutí? Neznamená další kvalitativní posun v našem ukrajinském angažmá? Ač – i když několik našich vrcholných politiků říká opak – nejsme ve válce, nebezpečí být ve válce jsme se zase o krok přiblížili.

Fiala to sice nemusel vědět, ale to, že Zelenskyj vzal při cestě z Turecka na palubu tohoto našeho letadla pět ukrajinských „vyměněných“ plukovníků a letěl s nimi do Kyjeva, musí být v Rusku chápáno jako navýsost nepřátelský čin. Je to zodpovědná politika? Proč nejsme schopni udělat něco jako Maďarsko nebo jako bulharský prezident? Proč neprotestujeme – jako některé evropské země – proti přislíbeným dodávkám kazetové munice na Ukrajinu?

Je to proto, že vždy přikyvujeme tomu, kdo se zdá být nejmocnější. Když mne americký velvyslanec v roce 2003 přesvědčoval, abychom se stali součástí „koalice ochotných“ a potrestali Irák za chemické zbraně (ač Irák evidentně žádné neměl), řekl jsem mu nikoli a ptal jsem se ho, jak ví, že tam takové zbraně jsou, když všechny mezinárodní kontroly potvrzovaly, že tam nejsou. To, že tam opravdu nebyly, je už mnoho let v USA nikým nezpochybňovaným názorem. Přestali mne sice na pár let zvát do Bílého domu, ale naši vojáci do Iráku bojovat nešli. Kdybychom měli Havla nebo Pavla, asi by tam šli.

Chtěl jsem vlastně dnes psát o něčem jiném. O tom, že nám Český statistický úřad předložil data, že u nás už posledních 13 měsíců klesá maloobchodní obrat, což odráží – zbytečnými lockdowny a stejně tak zbytečnou inflací způsobený – ekonomický pád a evidentní snížení životní úrovně miliónů našich spoluobčanů. Nikdy v naší moderní historii nic takového nenastalo. Připouštím ale, že nemám k dispozici měsíční data maloobchodního obratu za období velké deprese 30. let 20. století. Asi se to tehdy měsíčně ještě nesledovalo. Neměla by se Fialova vláda zabývat těmito věcmi místo Ukrajinou? Není mimochodem právě naše ukrajinské angažmá, resp. ukrajinské angažmá naší pětikoaliční vlády, pokusem domácí problémy zakrýt a vymlouvat se na „vnější“ příčiny?

V těchto svých glosách občas připomínám různá výročí. V pondělí tomu bylo 120 let, kdy se ve Velké Británii narodil spisovatel John Wyndham, který – kromě nespočtu dalších knih – v roce 1951 vydal jedno z prvních sci-fi postapokalyptického typu Den trifidů. Nebylo to ideologické, a proto byla tato kniha poměrně rychle vydána i v komunistickém Československu. Já sice sci-fi nikdy nemusel, ale tuto knihu jsem tehdy chápal jako záblesk připomenutí možného nebezpečí pro lidstvo, kterému se teď roboty a umělou inteligencí rychle přibližujeme. Kniha stojí i dnes za přečtení.

P.S.: Zemřel Milan Kundera. Nepsal jsem o tom nový článek, který by – mezi najednou se projevivšími – kunderology určitě zapadl. Napsal jsem e-mail paní Věře Kunderové, který je možný najít zde. Můj rozsáhlejší článek, napsaný u příležitosti jeho osmdesátých narozenin před 14 lety najdete zde.